Tři politické strany, které voličům slibovaly, že budou jiné, poctivé, důkladné, dají zemi do pořádku a budou makat, po několika týdnech vyjednávání o nové vládě na pár dnů zabředly do nevábného handrkování o křesla. Všem přihlížejícím to nutně bralo chuť se na to dál dívat, nota bene se tím sáhodlouze zabývat a řešit, co s námi všemi bude dál, jestli to ani tentokrát nedopadne.
Tahanice sociálních demokratů, hnutí ANO a KDU-ČSL o to, na co má kdo nárok, kdo na čem zásadně trvá a kdo komu v žádném případě neustoupí, trvaly celý týden a výsledek přišel znenadání včera navečer: snad vlivem blížících se svátků všichni couvli a zdá se, že je ruka v rukávě.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Kvůli personálním požadavkům všech tří stran byl očekávaný premiér Bohuslav Sobotka ochoten nechat vládní tým nabobtnat do většího počtu ministrů, jen aby mohl ve finále nabídnout lidovcům chtěný resort zemědělství a nádavkem ještě nechtěnou kulturu a ještě jeden kousek do počtu - resort bez portfeje. Lidovcům však i to bylo nejdřív málo: chtěli tři "plnohodnotné resorty", jak pravil jejich šéf Pavel Bělobrádek.
Po večerním jednání své strany se nakonec smířil s nabídnutou porcí.
Znovu se tak mimochodem potvrzuje letitá praxe, že do resortu kultury se nikdo nežene a nikdo o něj nebojuje. A tak se toto ministerstvo jen přihazuje těm, na které toho při dělení křesel zbylo málo. Je to cesta do pekel, což bylo dokázáno už několikrát: naposledy v éře vyslankyně TOP 09 Hanákové, která "nastavovala procesy", až byla všem pro smích, a pak v samém počátku ministrování "odborníka" Jiřího Balvína, který na nic nečekal a šel rovnou řezat.
Kdopak asi přijde tentokrát? To ale předbíhám. Personální složení nové vlády se teprve dozvíme. Hlavní poselství z posledního vyjednávání vidím v tom, že změnu dokáže voličům slíbit úplně každý, ale začít se chovat jinak, to už je kumšt. A také výzva pro sociální demokracii, ANO i lidovce.
Už rok na něco jenom čekáme
Shodou okolností přesně před rokem, 21. prosince 2012, napsal na tomto místě můj tehdejší kolega Martin Komárek komentář s názvem Výbuch: o xté krizi v týmu premiéra Petra Nečase. Tehdy zrovna Nečas po osmi dnech vyhodil Karolínu Peake z postu ministryně obrany a pokolikáté už se řešil možný konec vlády. "Vánoce jsou svátky klidu a smíření a není vyloučeno, že se o nich stane zázrak," psal tehdy Martin Komárek.
Zázrak se nestal. To už dávno víme. Nečas, Peake a spol. sice ještě pár měsíců klopýtali dál, až v červnu definitivně padli. Kde je jim dnes konec? (Hnidopich možná právě teď připomene - kde je dnes komentátor Komárek?)
Rychlé prolistování virtuální kronikou posledního roku nás pak nutně dovede ke zjištění, že celou tu dobu žijeme v jakémsi provizoriu. Celou dobu na něco čekáme. Že přijde změna, až...
... až si lidé v lednu 2013, v první přímé volbě, vyberou novou hlavu státu. Většina voličů tehdy uvěřila Miloši Zemanovi, který sliboval, že společnost stmelí. Sotva ale dostal hlasy, rozdělil svým jednáním národ jako nikdo před ním. Velké očekávání splasklo.
Jiná část lidí tou dobou ještě chvíli čekala, že se rozhádaná středopravicová koalice umoudří a dotáhne svůj program do finále, tedy do voleb na jaře 2014. Jenže to by nesměl Nečas svěřit své přítelkyni strategické úkoly, kvůli nimž se zapletla do policejních sítí. A ke dnu pak stáhla celou vládu.
Ke slovu se dostal prezident Zeman a navzdory všem si prosadil vládu "skutečných odborníků" v čele s Jiřím Rusnokem: potřebnou důvěru ve Sněmovně sice nezískali, ale jim to nevadí - už pátým měsícem se chovají, jako by důvěru měli. Možnost ovlivňovat chod svých úřadů i státu si evidentně užívají.
Do toho přišly mimořádné volby, jejichž výsledky ukázaly, že touha většiny lidí po radikální změně je neoddiskutovatelná. Teď už jen čekáme, jestli lidé jako Andrej Babiš a všichni další, co "nejsou politici", to v politice budou umět dělat opravdu lépe.
Uvěřila jim pětina voličů, což je poměrně hodně. Jako tvrdé vyjednavače jsme je už poznali. Počkejme ale na to, co budou dělat dál. Už je vážně načase, aby roční provizorium, zarámované do příběhů Nečase, Peake, Zemana, Nagyové či Rusnoka, skončilo.
Nechci tady opakovat věty o smíření a vánočním zázraku, ale vánoční přání, aby tvrdé lokty politiků občas ustoupily chladnému rozumu, snad na závěr vyslovit můžu.
