Někdejší ředitel Prognostického ústavu, který svými názory často budil nadšené ovace i ostrý nesouhlas, se během revoluce stal mimořádně populární osobností. „Za premiéra Komárka bude koruna jak marka“, volali v revolučních dnech mnozí na náměstích. Ještě na počátku prosince 1989 byl podle průzkumů Komárek kandidátem na premiéra číslo jedna. Ve stejné době se nakonec stal místopředsedou první nekomunistické vlády Mariána Čalfy, která zemi dovedla ke svobodným volbám v červnu 1990.
Komárek měl v té době za sebou dlouholeté působení ve Výzkumném ústavu plánování a řízení, v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd (ČSAV) a v Prognostickém ústavu, po revoluci mimořádně populární instituci, kterou ale do té doby znal jen málokdo. Právě tady v 80. letech minulého století Komárek soustředil nesourodou skupinu lidí různé odbornosti i názorů. Nevědomky tak zároveň vytvořil personální zásobárnu prvních polistopadových vlád.
Známým prohlášením o Rakousku, které Československo dožene za deset let, nebo že marka bude za dvě koruny, Komárek v listopadu 1989 skutečně věřil. „Když jsme se zbavili bariér, musíme jít rychle dopředu, ale nepočítal jsem s tolika odbočkami, které nás na té cestě zdržely“, přiznal v jednom z rozhovorů.
Život autora desítek vědeckých knih a odborných statí byl plný zvratů a peripetií. Narodil se 10. srpna 1930 v Hodoníně, rodiče zahynuli v koncentračním táboře, on sám podobnému osudu unikl jen o vlásek. Jako opuštěné židovské dítě byl vychován cizími lidmi, kteří mu prý dali „první i poslední“ a pro jeho záchranu před přízrakem plynových komor riskovali své životy. Po prožitých válečných útrapách věřil po osvobození ve správnost nastolené cesty a vstoupil do komunistické strany.
Z nadšení socialismem ho pak prý vyléčil studijní pobyt v poválečném Sovětském svazu. Členem komunistické strany ale zůstal až do ledna 1990. Pozornost často budil svým působením na Kubě jako poradce Ernesta Che Guevary v 60. letech. Po návratu se s nadějí zapojil do přípravy ekonomické reformy Pražského jara, zhroucení obrodného procesu v roce 1968 proto nesl velmi těžce. Normalizaci pak strávil spíše v ústraní.
Nový impulz přišel v roce 1984, kdy dostal na starost Kabinet prognóz ČSAV. Z něj později vznikl Prognostický ústav, jehož byl Komárek ředitelem v letech 1986 až 1992. Do skupiny, kterou kolem sebe Komárek v ústavu soustředil, patřili například Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, Tomáš Ježek či Miloslav Ransdorf. V liberálním prostředí Prognostického ústavu, který tehdejší komunistický režim toleroval, již několik let před revolucí hledali možné cesty ekonomického vývoje po pádu komunismu.
Podle Komárka tak proto nebylo divu, že právě tito lidé se po listopadu ujali otěží nad ekonomickými ministerstvy. Porevoluční nadšení ale záhy vystřídalo vystřízlivění, když se Komárek dostal kvůli ekonomické reformě do názorových neshod se svými někdejšími kolegy. Ve vládě zastánců „šokové terapie“ tak pro něj nastaly těžké časy a on ztratil jistotu, že směr, kterým se dali, je tím pravým. Nechtěl být ale neustále „proti a něco kritizovat“, a tak se rozhodl vrátit do Prognostického ústavu.
I později ale cítil lítost nad tím, že se mu nepodařilo prosadit cestu, kterou považoval za správnou. Politiku však nakonec úplně neopustil. Poslancem Federálního shromáždění byl až do konce roku 1992, do voleb v roce 1992 už šel jako lídr ČSSD, kam vstoupil o rok dříve. Za ČSSD také neúspěšně kandidoval do Senátu, později se stal čestným předsedou strany. V roce 2012 vyzval spolustraníky, aby podpořili prezidentskou kandidaturu Miloše Zemana.
