Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvNa dubnové konzervativní konferenci vás europoslanec Filip Turek označil za duchovního otce Motoristů sobě. Tehdy byli Motoristé na vzestupu, měli nadějně vysoké preference. Po kauzách Filipa Turka se vše změnilo, podpora jim klesá. Cítíte zklamání?
Musím Motoristy hájit. Když se podívám na jejich celkový program – nemyslím tím detaily, ty bych sepsal často úplně jinak – tak mi z toho vychází, že jde skutečně o jedinou pravicovou stranu, kterou u nás dnes máme. A proto bych si přál, aby se taková pravicová strana do Sněmovny dostala. Oni ale míří strašně vysoko, hned chtějí vytvářet vládu. Říkám jim: „Holoubci, jste úplní nováčci! Buďte rádi, když se vůbec dostanete do parlamentu. A co bude dál, to nechte osudu.“ Vytvořit novou politickou stranu je totiž těžké. Karty už jsou rozdané, každý je dnes někde ukotvený. Kdo má například vstoupit do nové strany? Byla na to příliš krátká doba. Ale přál bych si, aby jejich myšlenky v parlamentu zaznívaly, protože mají jasný pravicový tón, který v politice zřetelně chybí. Jiná taková strana tu není. Ale kazí si to některými dalšími věcmi a taky nedostatečnou znalostí u voličů.
Nelákali vás, abyste šel na jejich kandidátku?
To by je snad ani nenapadlo. Já už nejsem vhodný figurovat na kandidátkách, to je práce pro mladší generace. Byl bych určitě nejstarším poslancem, kdybych byl náhodou zvolen. Možná ve světě by se někdo takový našel, ale u nás ne.
Plánujete společné vystoupení s Milošem Zemanem před volbami? Že by dva bývalí prezidenti vstoupili aktivně do předvolební kampaně?
To ne. Něco takového skutečně odmítám. Já jsem ani nic takového nikdy nenaznačil, ani mě to nenapadlo. Vyslovil to nahlas Miloš Zeman, bylo to v nějakém rozhovoru u Xavera Veselého, ale bez jakékoli konzultace se mnou. My jsme to hned popřeli – nemám v úmyslu takto vystoupit. Není na to doba. Kdyby hrozilo nějaké akutní ohrožení země, možná by bylo na místě, aby dva bývalí prezidenti společně promluvili k národu. Ale v situaci, kdy lidé pouze nevědí, koho volit, to rozhodně není na pořadu dne. Navíc se Zemanem jsme se vždy zásadně lišili v levo-pravém vidění světa. On by chtěl, aby volby dopadly určitým způsobem, já bych si přál úplně jiné výsledky… Tak nevím, co bychom vůbec mohli společně říct.
Takže to nepřichází v úvahu?
Ne. Abychom se veřejně hádali? To bychom určitě nechtěli. Už jsme se hádali dost, když jsme oba byli ve funkcích. Není důvod to opakovat. Neviděl jsem ho snad půl roku, nebo jak je to dlouho. Samozřejmě budu před volbami komentovat, mluvit, vystupovat. Náš institut (Institut Václava Klause) chystá sborník – podobný tomu, který jsme vydali v srpnu 2021. Tehdy se jmenoval: „Volby 21 – budou o něčem?“
Fialové klišé
A jaký bude mít název ten letošní?
To ještě nevíme. Některé texty už jsou hotové, ale název si necháváme na konec. Pokud ale tehdy volby nebyly „o ničem“, ty letošní by „o něčem“ být měly. Témata, která hýbala realitou v roce 2021, byly covid, Green Deal, utužování EU. A to vše mezitím zesílilo. A navíc tu máme válku na Ukrajině. V textu z roku 2021 jsem psal, že se obávám konfliktu Západu s Ruskem, bál jsem se toho už od roku 2014. A mé obavy se bohužel naplnily.
Na první pohled to ale nevypadá, že by existovalo nějaké silné, zásadní téma, které by formovalo volební kampaň. Co by hlavním tématem podle vás mělo být?
Nechci to řadit podle důležitosti, ale určitě by mělo zaznít, jak se vláda hodlá dívat na válku na Ukrajině. Co smí nebo nesmí slibovat. Jaké stanovisko má zastávat. A já se obávám, že kromě prázdných proklamativních hesel k tomu politické strany neřeknou nic zásadního. Vláda tak nedostane jasné zadání, mandát – žádný vzkaz, co vlastně má dělat. Není tu nic jiného kromě „fialových“ klišé o jednostranné interpretaci toho, co se skutečně děje na Ukrajině.
„Green Deal začal sahat hluboko do kapes běžných občanů,“ míní bývalý prezident Václav Klaus.
A další zásadní téma?
Jednoznačně Green Deal. Bojoval jsem se zelenou ideologií celá desetiletí, jsem v tom veterán. Ale dnes se důsledky Green Dealu začínají bezprostředně dotýkat lidí. Green Deal začal sahat hluboko do kapes běžných občanů. A přitom to je vláda, která dala těmto ideologiím zelenou, podepsala se pod ně – a teď se snaží změkčovat jejich dopady. To je podle mě laciná hra.
Zřejmě máte na mysli i rozšíření emisních povolenek na domácnosti, které se dotkne všech. Podraží benzín, nafta, teplo. Obáváte se dopadů na domácnosti?
Obávám. A myslím, že ty dopady budou horší, než se říká. Bude to strašlivé. Mluví se o odhadech, kolik to bude měsíčně rodinu stát – ale to jsou všechno velmi podceněné hodnoty. (Ekonom Lukáš Kovanda zmiňuje navýšení o 83 tisíc korun ročně na domácnost. pozn. red.) Lidé by měli vědět, že to bude daleko horší. A navíc nemá smysl eliminovat debatu jen na samotné povolenky. Ty jsou jen technikou, jak donutit lidi ke změně chování. Vláda by mohla ceny zvýšit jinými způsoby – třeba změnou daní. Povolenky vznikly jako falešná hra, zdánlivě tržní nástroj. Ale pokud určujete, kolik jich vydáte, určujete de facto jejich cenu. Takže to není svobodný trh, ale řízený mechanismus.
Občan povolenku nevidí…
Skutečně ji nevidí, ale uvidí výsledek ve své peněžence. Vláda sice říká, že se jí to nelíbí, ale nic s tím nedělá.
Pět procent HDP na obranu je nerozum
A co se s tím dá podle vás ještě dělat?
Lidé si musí zvolit takovou vládu, která bude mít odvahu Evropské unii říct jasné „ne“. To je jediné řešení. Volič se musí rozhodnout, jestli chce vládu, která s tím bude bojovat, nebo ne. A pokud ne, ať se pak nediví zvyšujícím se cenám.
Byl byste pro referendum o vystoupení z Evropské unie?
Podívejte, já jsem byl ten, kdo jako premiér postkomunistické země podepsal žádost o vstup do Evropské unie. Jako prezident jsem pak podepsal vstupní protokol. Můžu být viněn za to, že jsme tam vstoupili. Ale v té době jsme podle mě jinou možnost neměli. Byli jsme postkomunistická země, která musela říct: „Patříme na Západ.“ Alternativa tehdy byla patřit mezi země jiné kategorie, kterými bylo Lukašenkovo Bělorusko nebo Miloševićovo Srbsko. Taková byla realita.
Takže jsme neměli na výběr?
Ne. I když jsem měl vždy odpor k politické unifikaci Evropské unie – upozorňuji, že ne k ekonomické integraci – věřil jsem, že jediná cesta je pokusit se unii měnit zevnitř. Možná jsme se měli vzepřít už tehdy, ale já bych tehdy asi jako politik rychle skončil, byl bych kvůli odporu odvolán ze všech funkcí.
Pojďme k válce na Ukrajině. Hodně se mluví o záměru vydávat pět procent HDP na obranu. Považujete to za rozumné?
Nepovažuji. Považuji to za zbytečné, nerealistické a neufinancovatelné. My nedokážeme utratit ani ta dvě procenta, která už jsme si dali do rozpočtu. Není za co. Nemáme si za to co koupit. A teď bychom měli dávat pět procent? To si opravdu nedovedu představit. To by asi museli vojáci jíst v kasárnách zlatými příbory.
Přišel s tím ale Donald Trump, kterého jste přece v minulosti hájil. Hájíte ho pořád? I po celních válkách, kterými křiví svobodný trh?
Tak já ho hájím v tom smyslu, že odmítl zaběhnuté móresy, styl politiky, jaký předváděli lidé jako Joe Biden nebo kandidátka na prezidentku Kamala Harrisová. On svým nástupem doslova zatřásl Amerikou a zatřásl světem. A to platí dodnes. Jestli si ale vůbec dovedu představit, že by někdo mohl takto – jednostrannými gesty, vyhlašováním hrozeb, bez širší debaty – dělat politiku v běžné zemi? Nedovedu. To je výsada amerického systému. My nejsme světová velmoc. A myslím, že i jiné velmoci si takový způsob vládnutí dovolit nemohou. Vezměte si třeba Sovětský svaz – i v nejtvrdším období komunismu Brežněva neustále kontrolovalo politbyro. A to mu doslova stálo za zády a všichni čekali, kdy udělá chybu. A když ji udělal, okamžitě se na něj sesypali. A myslím, že se totéž děje i v Číně. Nikdo by si tam nedovolil sám vystupovat jménem celého národa a jeden den vyhlásit clo 100 procent, druhý den ho změnit na 15 procent a třetí den třeba na 45 procent. U nás by takového člověka považovali přinejmenším za trochu nenormálního. Ale v Americe je to možné. A neříkám to proto, že bych to hájil – něco na tom je sympatické, něco méně. Ale je to americký způsob. A ten je prostě jiný než náš.
Johnson přesvědčil Zelenského
Co vám na Americe imponuje?
Myslím, že tam dlouho převládal respekt k výkonu a práci. Člověk byl hodnocen podle toho, co dokázal, co skutečně udělal. Ne podle toho, kolik si vyžebral ze státního rozpočtu, aby se zvedly platy učitelům nebo komukoliv jinému. To v té Americe vždycky bylo. A určitá neohroženost, odvaha – to je na tom sympatické. K tomu samozřejmě patří i kulturní diverzita, rozmanitost. Ta tam vždy existovala. Já jsem městský člověk, a i když nad tím leckdo vrtí hlavou, uměl bych si představit žít v New Yorku. Ten typ života je mi v lecčems blízký. Ale některé věci bych tam prostě nevydýchal. A hlavně – Amerika sice bojuje s progresivismem, s tím, čemu se říká „wokeismus“, ale ten boj zatím nevyhrála. Trump s tím zápolí, ale myslím, že progresivismus je pořád tak silný a mocný, že zdaleka neplatí, že by v tomto směru Trump vyhrával. Ten souboj ještě není u konce.
Čekal jste, že Trump vyřeší válku na Ukrajině?
On to sliboval. Bylo to nadějné, ale dnes je jasné, že to tak jednoduché není. Navíc Amerika je rozpolcená. Pro nemalou část je Rusko stále hlavní nepřítel, jako v dobách Sovětského svazu. Trump v tomto jednak nemá úplnou volnost v rozhodování a možná nemá ani jednoznačný kompas, názor na vyřešení situace.
Vrchní velitel spojenecký sil NATO v Evropě Alexus Grynkewich nedávno řekl, že Západ má 18 měsíců na přípravu globálního konfliktu s Ruskem a Čínou. Berete to vážně?
Považuji to za hloupost. Možná jen reagoval na nátlak novinářů, kteří se ptají pořád dokola, kdy že ten konflikt začne. A on řekl 18 měsíců a vyšlo to jako titulek. Ale to je samozřejmě nesmysl.
Mnohokrát jste se osobně setkal s Vladimirem Putinem. Ještě před válkou. Když jste se s ním tehdy viděl, dokázal jste si představit, že někdy podnikne invazi na Ukrajinu?
Mně se Putin vždycky jevil jako pragmatický, neideologický člověk. Jako někdo, kdo je nesmírně pracovitý, kdo se v rozhovoru nedržel zbytečností, neutíkal k vedlejším tématům. Zdálo se mi, že u něj vždy dominovala racionalita. Myslím, že situace, která byla vyhrocena už od Majdanu v roce 2014, byla důsledkem neustálého pošťuchování Ukrajiny Západem – aby se co nejvíce vymezovala vůči Rusku, aby směřovala k NATO. A s tím souvisely i obavy, že na hranice s Ruskem dorazí americké zbraně. Putin podle mého názoru v určité chvíli udělal chybu. Věřím, že Rusko mělo i jiné možnosti, než tento krok – tedy útok na Ukrajinu. Myslím si ale, že ten útok byl z jeho strany původně míněn jako hrozba. Svědčí o tom i rychlá jednání, která začala probíhat hned po 24. únoru 2022 v Istanbulu. Tehdy to ještě vypadalo, že se obě strany mohou rychle dohodnout.
Ale k dohodě nedošlo.
Protože se to nelíbilo těm, kteří chtěli co nejdéle válčit, co nejvíce vydávat na zbrojení. A proto poslali na Ukrajinu britského premiéra Borise Johnsona, který prezidentu Zelenskému řekl, že nesmí přistoupit na kompromis. To byl podle mě zlom – zklamání pro Rusko a další chyba. Ale těch chyb bylo hodně na obou stranách.
„Mně se Putin vždycky jevil jako pragmatický, neideologický člověk,“ řekl v Rozstřelu bývalý prezident Václav Klaus.
Když jste se setkával s Putinem, mluvili jste rusky?
Ano, je to někdy lepší, než používat překladatele. Putin není člověk, se kterým byste si povídali o běžných věcech. Že bychom prohodili pár slov o hokeji, o dětech nebo o manželce? To je naprosto vyloučené. Ani bych to nenavrhoval. On věděl, že máme mluvit o konkrétních věcech, o byznysu, o státech. A já vůbec nechápu, jak si někteří naši politici s ním mohli tykat. Zpětně si myslím, že nešťastnou roli sehrál i covid. Vzpomínáte na ty fotografie, kde seděl za dlouhým stolem s několikametrovým odstupem? To všechno přispělo k jeho izolaci. Lidé spolu přestali mluvit, vznikl zvláštní druh osamocenosti. Mám pocit, že i to mohlo sehrát roli v tom, že se válka vůbec rozjela. A přitom – podle mě – v prvních dnech byla ještě šance ji zastavit. Tehdy by byl kompromis mnohem snazší než dnes.
Co by se mělo dít teď?
Prvním krokem musí být přijetí faktického stavu na frontě. A následně vyhlášení příměří. Příměří musí být předpokladem jakýchkoliv dalších jednání. Ta představa, že se nejdřív „něco stane“ a pak se bude vyjednávat, je naivní. Považuji ji za hloupou a dětinskou – a to nejen od některých našich politiků, třeba paní Černochové. V jejich případě si ale nemyslím, že je to hloupé – myslím, že to dělají záměrně. Dobře vědí, že takový postup nemá šanci. Jediná cesta je ta, kterou známe z historie – vezměte třeba korejskou válku. Hrůzy, které se tam odehrávaly, byly nepředstavitelné. Ale nakonec bylo jasné, že je třeba přestat bojovat, a až potom se řešilo, co bude dál. Ta válka nikdy oficiálně neskončila, ale příměří trvá dodnes. Proto říkám: příměří jako první krok, a potom – jednání.
Jste zásadním kritikem současné vlády. Je vůbec něco, za co byste ji pochválil?
Nevím o ničem. Zní to hloupě, ale nemám důvod. Ten princip vládnutí je podle mě špatný. Odezírají z úst silnějším zemím a kývají na všechno. Naposledy návštěva premiéra v Německu – to bylo neuvěřitelné nadbíhání.
A kdybyste měl poradit budoucí vládě tři hlavní ekonomické kroky?
Za prvé: odmítnout zelené blouznění. Za druhé: zbavit se obrovských deficitů státního rozpočtu. A za třetí: radikálně omezit roli státu v ekonomice. V době transformace jsme prosazovali zrušení subvencí, dotací. To byl základ zdravé ekonomiky. Teď se to zase pokřivilo. Všude dotace, granty, státní zásahy. A místo úspor stát vytváří nová ministerstva. Dnes se stát vměšuje do tolika oblastí, že to připomíná poměry za komunismu. Stát diktuje, plánuje, reguluje, přerozděluje – a místo toho, aby couval, tak se dál rozrůstá. To je přesně opačný směr, než jaký bych doporučoval.
