Když v pondělí večer přijel do Zlína, měl za sebou osm set padesát kilometrů jízdy autem. Sloužil ve zlínském farním kostele mši a po ní s farníky besedoval o svých zkušenostech z oblasti Zakarpatské Ukrajiny. V úterý ještě stihl podobnou besedu v Kelči na Valašskomeziříčsku. Všude hovořil i o projektu Adopce na dálku a vděčně poděkoval za finanční dary, které pomohou některé z šestatřiceti farností v jeho děkanátu. „Z Moravy dostáváme velkou pomoc,“ oceňuje Krenický štědrost našich lidí.
Za první republiky to byla součást území tehdejšího Československa. Starší lidé v Podkarpatské Rusi dodnes na toto období vzpomínají jako na nejradostnější i nejdemokratičtější dobu v historii tohoto kousku země. Dnes se zdejší obyvatelé životem jen tak tak protloukají. Když sem z Česka nebo i ze Slovenska občas někdo přijede na návštěvu a potom se vrátí, připadá si doma jako v ráji a začne si více vážit všeho, co se u nás už považuje za samozřejmost.
Peter Krenický má sídlo v obci Usť Čorná. Kdysi tam jezdil i vlak, ale povodně před několika lety železniční trať zničily. Zůstala jen silnice a po jí jezdí do nejbližšího okresního města jen jediný autobus za den. Do některých okolních vesnic ani zpevněné silnice nevedou. Auta lidé nemají. „Potřebovali bychom vlastní autobus, abychom mohli vozit lidi. Vzdálenosti zde jsou veliké,“ říká misionář.
| P. Peter Krenický |
|
Narodil se v červenci 1956 na východním Slovensku. Vyrůstal v řeckokatolickém prostředí. Na kněze byl vysvěcen v roce 1982. Je biritualista, to znamená, že má oprávnění sloužit bohoslužby v západním (římskokatolickém) i východním (řeckokatolickém) obřadu. Působil jako kněz v Levoči, Prešově, Staré Lubovni. Absolvoval půlroční misionářskou školu v Polsku, sedm měsíců strávil jako kněz i v Česku v Podbořanech. Rok duchovně dozrával v klášteře v Polsku. Po tříměsíční práci s Romy na východním Slovensku pak odešel v roce 1993 nahradit stařičkého kněze v Podkarpatské Rusi na Ukrajině. „Bída, kterou jsem tam viděl, mě tak fascinovala, že jsem se do toho kraje a jeho lidu zamiloval a odešel jsem tam,“ vyznává. |
Obyvatelé vesnic v Podkarpatské Rusi nemají práci. „Nezaměstnanost zde byla asi devadesátiprocentní. Teď se situace trochu zlepšila a nezaměstnanost poklesla přibližně na šedesát procent,“ říká Krenický. Mnozí muži i ženy se rozlétají na jaře jako tažní ptáci po celé Ukrajině, aby získali alespoň nějaký sezonní výdělek. Jejich děti se zatím doma protloukají, jak se dá. Lidé nemají nemocenskou, nedostávají sociální dávky. „Za jejich největší problém však považuji především nedostatek vnitřní duchovní síly,“ říká misionář.
Krenický přitom nechce být jen nějakým sociálním pracovníkem, ale především mužem víry. Lidé v Zakarpatsku jsou emotivnější a mají větší potřebu vytvářet náboženské společenství a prožívat víru než racionálněji uvažující Středoevoprané či Západoevropané.
Do roku 1949 byli na Podkarpatské Rusi převážně katolíci. Po válce je komunisté uvěznili, odvlekli na Sibiř, mučili za to, že byli představiteli katolické církve. Teprve za Gorbačova, když se začal náboženský život obnovovat, dostali katolíci povolení k činnosti. Ale nedostali zpátky své kostely nebo fary, vše připadlo pravoslavné církvi. Zpočátku sloužili mše pod širým nebem nebo ve větších domech. Teď už však mají několik kostelů a další stavějí.
„A kde máme střechu nad hlavou, tam lidé přicházejí a vzpomínají si na to, že jejich rodiče byli katolíci. Ale pořád máme problémy s místní mocí i s pravoslavnými popy,“ povzdechne si Krenický. A stále řeší problém, zda za získané peníze stavět střechu nad hlavou, anebo pomoci těm, kteří jsou v nouzi.
Už si také prožil své vnitřní krize a pocity beznaděje, kdy uvažoval, že z Ukrajiny uteče zpátky na Slovensko. Ale nakonec vždycky našel ve své víře novou sílu. „Zjistil jsem, že nejbohatší je člověk tehdy, když dokáže zapomenout na sebe a žít pro jiné,“ dodává.
