Jak? Stačí trpícímu s rakovinou podat třeba větší dávku morfia. Že se to děje, neradi přiznávají i další lékaři. Když nedávno na jednání České lékařské akademie zazněla otázka, zda chce někdo tvrdit, že se u nás eutanazie neprovádí, žádný z lékařů ruku nezvedl.
Všichni o tom vědí, nikdo se k tomu nepřizná. Není to legální. A to ani když o takovou pomoc lékaře prosí sám trpící pacient. Jenže lidé stále častěji volají po nějakých pravidlech, která by jim umožnila ovlivnit vlastní umírání.
I lékaři říkají, že by bylo potřeba vytvořit pravidla pro to, jak nakládat s pacienty, jejichž léčba nemá smysl a směřují ke smrti. A ke stanovení určitých pravidel se začínají v poslední době přiklánět i velké politické strany v Česku.
Na vyřešení čeká několik podstatných otázek. Zaprvé: Chceme pacientům umožnit eutanazii, kdy lékař pacientovi ke smrti aktivně pomůže? To je možné například ve Švýcarsku. Jak to na "klinice smrti" chodí, popsala MF DNES v pondělní reportáži.
Uzákonění takového způsobu eutanazie však v Česku nemá šanci. Tvrdě proti je celá šestice politických stran, které mají šanci překročit pětiprocentní hranici a vstoupit do Poslanecké sněmovny.
Druhá otázka zní: Co dělat, když je stav pacienta takový, že další léčba nemá smysl? Lékaři jej od přístrojů neodpojí, dokud nenastane smrt mozku. A ta přijít vůbec nemusí. Člověk může přežívat léta jen díky přístrojům.
Roky na přístrojích
"To jde jen ve filmech, odpojit hadičky, ve skutečnosti by to bylo zabití," říká Jan Pachl, šéf kliniky ARO nemocnice Královské Vinohrady. S pacienty na hranici života a smrti se setkává denně. "Můžeme jen přestat s léčbou," dodává.
Lékaři po poradě s rodinou rozhodnou, že pacientovi například přestanou dávat antibiotika, která brání infekci. I přes napojení na přístroje je pak smrt jen otázkou hodin či dnů, kdy selžou orgány. To je legální. A to přesto, že se lékaři rozhodují případ od případu a není vzorec, podle kterého by se dalo postupovat.
Proto také jsou tyto hraniční situace pro lékaře problematické a diskutují o přesnějších pravidlech. Pachl přiznává, že často i lékaři na různých odděleních stejné nemocnice mají na "zachraňování" beznadějných pacientů rozdílné názory.
"Někde léčí zbytečně a za každou cenu, místo aby pacientovi umožnili důstojně zemřít," říká. "Také by pojišťovny měly proplácet péči o tyto lidi doma, abychom je mohli pustit zemřít k rodině. Dnes to nejde," dodává Pachl.
Právě představa, že by pustili umírajícího pacienta domů i s přenosnými přístroji, je reálná – bylo by to výhodné pro všechny. Pacienta, jeho rodinu, pojišťovnu i nemocnici.
Třetí otázka zní: Umožníme lidem říci si předem – pokud na tom budu zle, nechci být oživován? A tady velké politické strany až na lidovce říkají ano. Je tedy pravděpodobné, že by zákon po volbách mohl projít.
"Toto právo existuje v řadě zemí a není důvod, proč ne u nás," říká autor návrhu, poslanec za ODS Boris Šťastný.
Čtěte ve středeční MF DNES
Více o divoké eutanazii v Česku a o tom, co plánují zákonodárci, čtěte ve středeční MF DNES.
