V bratrově smrti má prsty StB, říká Věra Čáslavská

  12:56aktualizováno  12:56
Byla sportovní hvězdou, jednou z nejpopulárnějších žen světa vůbec. Už téměř deset let nedává rozhovory, jenže srpen 1968 je pro ni jedno z největších životních témat. Stala se symbolem té doby, pár dní po okupaci Československa získala na olympiádě v Mexiku čtyři zlaté medaile v gymnastice.

Věra Čáslavská na snímku z roku 1972

Sledovala jste politiku před srpnem 1968? Třeba tak, že byste chodila na nějaké schůze, mítinky?
Nechodila. Měla jsem svých starostí a povinností dost. Od šestnácti jsem musela do práce, k tomu jsem studovala a trénovala. Přestože nás verbovali do schůzí ROH, nikdy jsem tam nešla. Tím jsem byla pověstná. O politiku jsem se zajímala jen povrchně, i když v těch šestnácti se to pomalu začalo měnit.

Jak to?
Začala jsem se stávat jakýmsi národním majetkem. Byla jsem poprvé na mistrovství světa v Moskvě, kde si mě sovětští diváci oblíbili. Už jsem byla dávno v šatně a oni mě vytleskávali, abych se vrátila do haly a znovu jim zacvičila prostná na českou polku. V sedmnácti jsem pak poprvé vyhrála mistrovství Evropy a naše noviny jásaly. Najednou byla v Československu holka, která dost dobře umí kotrmelce.

Čímž se ta holka stala docela zajímavou pro režim.
Přesně tak, začali kolem mě kroužit supi.

Chtěli, abyste vstoupila do strany?
Od osmnácti za mnou chodili do práce, přemlouvali a přemlouvali. Přišel soudruh ze závodního výboru, trochu těžkopádnější mysli, a povídá: „Bude to pro vás čest, budete reprezentovat socialistický systém.“ Takové řečičky. Okamžitě jsem ho odmítla, jenže on přitvrdil: „Taky by se vám, soudružko, mohlo stát, že už nepojedete závodit do zahraničí.“

Toho jste se nebála?
Hlavně jsem nebyla žádná soudružka. A nebála, byla jsem vždycky tvrdohlavá, takový mezek. Řekla jsem mu, že radši budu ověnčená medailemi než stranickými odznaky. Přišli ještě dvakrát a pak rezignovali.

Ta nechuť k režimu, to je něco, k čemu vás vedli rodiče?
Bylo to u nás takové nevyřčené pravidlo, spíš samozřejmost. Měla jsem tři sourozence a všichni jsme to měli v krvi, hlavně tedy nejmladší Vašek, který zemřel za prapodivných okolností. Srazilo ho auto. Bohužel se nedožil ani Kristových let! Dodnes jsem přesvědčena, že to nebyla náhoda, že v tom měla prsty StB. Po revoluci mi to potvrdili lidé, kteří se tehdy báli promluvit. Vašek byl daleko odvážnější, ba i svéráznější, než jsem byla já.

A to se projevovalo jak?
Nebál se zpívat protistátní a protisovětské písně. O víkendech pořádal na zahradě sezení pro kamarády, hrál na kytaru a vždycky si k tomu vyvěsil americkou vlajku. Do deseti minut přijela Veřejná bezpečnost, ale on na jejich účet jen šprýmoval. Když se pak moje jméno objevilo mezi signatáři Dvou tisíc slov, bylo na něm vidět, jak je na mě hrdý. I když do očí mi to nikdy neřekl.

Dva tisíce slov sepsal Ludvík Vaculík proti režimu. Jak dlouho jste se rozmýšlela, než jste podepsala?
Asi hodinu. Přišel za mnou do tělocvičny profesor Král, že by se mnou rád mluvil. Dal mi text, pozorně jsem si ho přečetla a jako první mě napadlo, že na tak odvážnou věc ještě nedozrál čas. Pražské jaro bylo sice už v rozkvětu, atmosféra uvolněná, ale pořád tu byl panický strach z KSČ. Když jste něco řekli, vždycky jste se radši podívali, jestli za vámi někdo nestojí.

Ale podepsala jste.
Přece jsem nemohla stát alibisticky stranou. Dostala jsem kopii, doma ji přečetla rodičům a ti spráskli ruce: „Věrko, začínáme o tebe mít strach.“ Přede mnou tam už byli podepsaní pánové Zikmund s Hanzelkou, také Jaroslav Seifert, Otto Wichterle a řada dělníků, především z ČKD, což mě dost ovlivnilo. Stejně jako můj podpis asi ovlivnil i další signatáře.

Jak jste pak prožila noc z 20. na 21. srpna, kdy k nám vtrhla vojska a začala okupace? Kde jste byla?
V Šumperku, na soustředění před olympiádou. Asi ve čtyři ráno se pod okny ozval hrozný rámus. Běhal tam správce Krmela a křičel: „Napadli nás Rusáci! Napadli nás Rusáci!“

Co jste si v tu chvíli řekla?
Že je válka. Nechápali jsme, nikdo tomu nevěřil. Vzala jsem kolo a za svítání jela do Šumperka na náměstí. Už tam stály polské tanky, což byl hrozný pocit. Začalo to ve mně vřít. Komunisti, Sověti, Brežněv... Před pár lety mi sovětští diváci tak fandili a teď tohle. Stála jsem tam nevěřícně několik hodin a úplně zapomněla na trénink. Trenéři už se po mně sháněli.

Měla jste strach?
Rozhlas vyzýval signatáře Dvou tisíc slov, aby nikomu neotvírali dveře a nevycházeli. Že po nich půjdou. Opravdu jsem dostala strach a tanky ho ještě umocňovaly. Pomohl mi tehdy náčelník Horské služby Zdeněk Zerzán, který mě ukryl v jesenických horách na chalupě Vřesová studánka. Tam jsem trénovala a připravovala se na olympiádu.

A místo kladiny měla kmeny stromů.
Jinak to nešlo. Na větvích jsem dělala shyby, běhala jsem po lesních stezkách. Rozběh na přeskok jsem si odměřila na 77 stop, jak jsem byla zvyklá, a denně ho cvičila. Lopatou jsem přehazovala uhlí, abych zůstala v kondici.

Svatba, boží dopuštění
Pár dní po okupaci jste odjela na olympiádu do Mexika. Za úplně jiné atmosféry než čtyři roky předtím do Tokia.
To se vůbec nedá srovnat. Do Tokia byla příprava klidná a do posledního bodu systematická. V diáři jsem měla rozepsaný každý den snad už rok dopředu. Kolik musím který den zacvičit sestav na bradlech, kolik na kladině, kolik udělat přeskoků. Sama jsem si to bodovala a srovnávala své hodnocení s trenérkou. Ale před Mexikem byl chaos. Pořádně jsme ani nevěděli, jestli odjedeme.

Ale odjeli jste. Dokonce jste předtím šli na Pražský hrad, protože se s vámi chtěli rozloučit čtyři vrcholní představitelé. Dubček, Svoboda, Smrkovský a Černík.
To bylo překvapení, které zorganizovali ze dne na den. Narychlo jsem sháněla šaty, abych byla pěkná holka. Všechny nás to povzbudilo. Něco jsem i říkala, ale v duchu už jsem si probírala olympijské sestavy.

Vaše hlavní soupeřky byly gymnastky SSSR, což soutěži dávalo zvláštní náboj. Bavila jste se s nimi nebo s jejich trenéry?
Ostentativně jsme je ignorovali. Oni se k nám taky dvakrát nehrnuli, asi měli instrukce, takže na chodbě jsme se ani nepozdravili. Nejen v gymnastice byli Sověti našimi soupeři. Celá výprava, všichni do jednoho, jsme byli nabiti energií a odhodláním podat nejlepší výkon. Před olympiádou jsem byla u Národního muzea, kde hořela spousta svíček. Dala jsem si u nich slib, že se pokusím náš ponížený národ nezklamat. Přišla tam ke mně jedna starší paní a říkala: „Jste to vy, že? Za všechny vás prosím – dejte těm Rusandám pořádnou lekci! A hlavně nám tam nespadněte z té kladríny!“ To se mi líbilo, kladrína.

A zabrat jste jim dala. Prohrála jste jediný závod, právě na kladině, s největší soupeřkou, Sovětkou Kučinskou. Hodně se tehdy říkalo, že jí rozhodčí nadržovali. Měla jste vztek?
Ani ne, i když jsem asi měla vyhrát. Nezacvičila jsem špatně a ona udělala dvě chyby. Moje sestava byla lepší, náročnější, ale Sovětský svaz přece nemohl zůstat bez medaile. Navíc rozhodčí, to byl skoro celý východní blok, Němka, Rumunka, Sovětka, Bulharka, Polka. Když hlasatel oznámil jméno vítězky Natalie Kučinské, publikum začalo pískat. Až mi jí bylo líto, ani za to nemohla. Ale ruce jsme si nepodaly a já při hymně od sovětské vlajky odvrátila hlavu. Zahraniční novináři napsali, že to byl „tichý protest“. Nedávno jsem to našla na YouTube.

Měla jste nějaké ohlasy z domu?
Řeknu vám, jak olympiádu prožívala moje babička. Žila v Černošicích, kde obecní ampliony každou chvíli hlásily, co se v Mexiku děje. Když slyšela, že jsem získala zlato, vyšňořila se, hodila na sebe nejlepší šaty a chtěla se jít pochlubit ženským do konzumu. Když vyšla, volala na ni sousedka: „Věrka má zlatou!“ Babička odpověděla, že už to přece ví. „Ale ne, už má druhou!“ Nesla se pak hrdě dál, a když přišla do konzumu, všichni měli ucho na rádiu a jásali. „Už má čtvrtou!“ Po návratu domů mi babička vyprávěla: „Všechny ženský jsme se tam chytly kolem ramen a brečely jako starý kozy.“

Ještě v Mexiku jste se vdala za atleta Josefa Odložila. Byla to velká sláva, tisíce lidí. Kdy jste se rozhodla, že svatba bude přímo na olympiádě?
Asi tři měsíce předem. Už půl roku před olympiádou jsem si ale říkala, že Mexiko bude můj poslední závod a že bych už chtěla žít normálním, rodinným životem. Vezla jsem si tam svatební šaty a dopředu jsme měli zamluvenou malou kapličku přímo v olympijské vesnici.

Malou kapličku?
Jistě! Vůbec jsme netušili, co se stane. Až pak za námi přišel ředitel olympijské vesnice a říkal, ať na kapličku rychle zapomeneme. Že by mu z ní lidi udělali kůlničku na dříví. Proto nám zajistil katedrálu Zócalo. Ještě když jsme kráčeli k vratům, vypadalo všechno poklidně. Pak, když se vrata otevřela, nastalo boží dopuštění! Kněz říkal, že katedrála nic takového ještě nezažila. Některé noviny psaly dvacet tisíc lidí, jiné padesát, některé dokonce sto. Mexičani šíleli. Dostali jsme třeba na cestu autíčko, ale úplně ho rozmačkali. Jejich srdečnost je tak obrovská, že vás dokážou láskou umačkat k smrti a pak prohlásit za svatou.

Zvláštní setkání s Husákem
Přemýšlela jste někdy, že byste se z nějakého závodu do Československa už nevrátila?
Nikdy. Manžel si myslel, že bychom se venku měli líp, v čemž měl stoprocentně pravdu. Ten by jel hned. Ale já nemohla, až příliš jsem se cítila vlastenkou.

Ten návrat z Mexika byl hodně výjimečný. Zase velká sláva. Svobodovi, Dubčekovi, Černíkovi i Smrkovskému jste dokonce věnovala miniatury svých zlatých medailí. Proč?
To mě napadlo už v Mexiku. Ke každé medaili jsme totiž dostali jednu menší, která se dala nosit na klopě. K těm čtyřem pánům jsem měla úctu a chtěla jsem jim aspoň symbolicky poděkovat.

Ale připravila jste se tím o památku.
Já nikdy na hromadění medailí nebyla. I Jan Werich mi jednou říkal, káravě, jak to on uměl: „Poslyšte, Čáslavská, vy se mi moc líbíte, že ty svý metály nevystavujete ve vitríně.“ Dodnes je mám v krabici pod postelí. Tedy ne všechny, jednu jsem kdysi nechala kolovat na besedě a koluje tam dodnes. Nevrátili mi ji.

Kdo z těch čtyř zmíněných politiků vám byl nejsympatičtější?
Generál Svoboda, i když mě pak velice zklamal. V diáři jsem dlouho měla jeho fotku a ta mi dodávala kuráž.

Jak zklamal?
Chtěl, abych odvolala svůj podpis pod Dvěma tisíci slovy. Pozval mě na Hrad, ale ani mě nepřijal a přes šéfa své kanceláře mi vzkázal: „Chybovat je lidské, ale setrvávat ve lži ďábelské.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, jak bezmezná je síla komunistů.

Ale setkání po Mexiku bylo přátelské.
Naprosto, se všemi čtyřmi. Sice jsme si vykali, ale jinak bylo neformální. Dokonce nám, novomanželům, předali svatební dar. Ludvík Svoboda čajový servis, Alexander Dubček mísu z olověného skla, Josef Smrkovský broušené skleničky na víno a Oldřich Černík plastiku olympijské pochodně.

Dubček nebyl žádný řečník. Byl spíš stydlivý, což mu ještě dodávalo kouzlo. V osobním setkání prý ještě větší.
Dubček byl zlatíčko, třeba Iva Janžurová nebo Marta Kubišová ho úplně milovaly. Moc toho nenamluvil a byl spíš člověk než politik. Dokonce po Mexiku napsal na pražskou radnici dopis kvůli tomu, že jsme s manželem neměli byt. „Dopočul som sa...“ Když jsme pak byt sháněli, všude jsme měli dveře otevřené.

Setkala jste se i s dalším prezidentem, Antonínem Novotným. A to byl naopak podle mnohých spíš suchar.
Byl i nebyl. Poprvé jsem ho viděla, když jsem se vrátila z Tokia, v roce 1964. Pozval mě na Hrad, aby mi pogratuloval a předal nějaký řád. Chvíli se mnou mluvil, ptal se, co dělám. Řekla jsem, že v kanceláři na ÚV ČSTV. „A kolik tam berete?“ pokračoval. Tři sta šedesát korun měsíčně, povídám. A on: „Vážně? Zajímavé.“ Hned v pondělí mě zavolali na personální oddělení. Že prý mají instrukce mi přidat.

Kolik?
Stovku. A ještě něco vám řeknu. Víte, že se o mně a o Novotném vyprávěl vtip?

No to nevím.
Řekla mi ho jedna paní v sauně. Novotný pozve Čáslavskou na Hrad: „Věruško, v Tokiu jste nám udělala ohromnou radost. A jako zlatá rybka vám splním přání.“ Ona se zamyslí a řekne: „Prosím, otevřete hranice!“ On se na ni rozkošnicky podívá a říká: „I vy šibalko jedna! Vy tady se mnou chcete zůstat sama, viďte?“

Vtipné. S kým z vysokých politiků jste se ještě setkala?
Z našich prezidentů kromě Svobody a Novotného ještě s Gustávem Husákem a samozřejmě s Václavem Havlem. A ve světě pak s mnoha dalšími. Na prvním místě bych jmenovala dalajlamu a japonského císaře Hirohita. Také jsem se setkala s papežem Janem Pavlem II., s královnou Alžbětou a s mexickými prezidenty Portillem a Salinasem. Italský prezident Saragat mi předával prestižní cenu Kryštofa Kolumba a prezident Bush starší mi věnoval hned tři úsměvy a gratulaci k druhému místu v anketě Nejpopulárnější ženy planety, za Jacqueline Kennedyovou. Nezapomenutelné pro mne bylo setkání s princeznou Dianou.

Jaký byl Husák?
To vám bylo zvláštní setkání. Napsala jsem tenkrát životopisnou knihu Cesta na Olymp, kterou tak seškrtali, až z ní zbyla sotva polovina. Ale co, nadřela jsem se, tak jsem ji chtěla vydat. Rozhodla jsem se tedy, že Husákovi napíšu dopis, ve kterém mu sdělím „jak jsem se stala štvancem ve vlastní zemi, a také, jak se ke mně chovají někteří naši politici“. Měla jsem vysokou školu, jedenáct olympijských medailí, a přesto jsem byla pět let nezaměstnaná. Pod cizím jménem jsem chodila uklízet baráky a olejem na plátno malovala krajiny. Husák mě pozval na Hrad a musím říct, že jsem na něj změnila názor.

Snad ho nebudete hájit.
To ne, ale rozhovor s ním nebyl nepříjemný. Domlouval mi, abych přehodnotila podpis pod Dvěma tisíci slovy a změnila názor na bratrskou pomoc. Já řekla, že kdyby přišli bez tanků a ne v noci, pod rouškou tmy jako lupiči, pak bych mohla o nějaké té bratrské pomoci třeba i uvažovat, ale takhle ne! To jsem mu řekla a on jen na mě významně mrkal očima, abych raději nepokračovala. Pochopila jsem, že v jeho kanceláři nejsme sami, ale zřejmě i s několika nainstalovanými štěnicemi. I on byl svými „kolegy“ odposloucháván.

Znala jste už tehdy někoho, kdo se později prosadil při revoluci 1989? Někoho jako Havel, Kubišová...
Všechny jsem je poznala až po revoluci. Ani Dubčeka jsem dvacet let neviděla. Celou dobu v totalitě jsem si připadala sama jako voják v široširém poli. Ti, kteří mě kdysi oslavovali, se mi vyhýbali obloukem. Jen v jednom člověku jsem měla vždy oporu. V prezidentovi olympijského výboru Juanu Antoniu Samaranchovi.

Jakou oporu?
Vždycky, když mi bylo nejhůř, objevil se nečekaně v Praze a okázale, před zraky našich nejvyšších představitelů, mi předával různé olympijské řády a diplomy. Sám býval velvyslancem v Sovětském svazu, a tak moc dobře věděl, jakým perzekucím jsou jeho oblíbenci vystavováni. Chci mu tímto poděkovat, neboť jsem to až doposud neudělala. A když jste se ptal na Martu Kubišovou...

Ano?
Ráda jsem poslouchala její sametový hlas. Osobně jsem se s ní nikdy nesetkala, poprvé jsme se potkaly až na vyhlášení ankety Olympionik století 1999. Upnuly jsme na sebe zrak a bylo jasné, že obě víme své. Zaplať pánbůh za svobodu. My už svobodu máme a vidíte, Rusové v době olympijských her vtrhli do Gruzie a bombardují cizí území. Moc se toho za těch čtyřicet let nezměnilo.

Omlouváme se všem slušným čtenářům za to, že jsme zrušili diskusi pod článkem. Někteří jiní ji bohužel zneužívali k opakovaným vulgárním výpadům, které už nešlo mazat jednotlivě.


  • Nejčtenější

Policie na jihovýchodě Anglie našla v nákladním voze 39 mrtvých

Britská police našla v hrabství Essex na jihovýchodě Anglie v nákladním automobilu 39 mrtvých lidí. Řidiče kamionu...

Zeman nastoupil v doprovodu dcery do nemocnice, zůstane tam do neděle

Prezident Miloš Zeman přijel v doprovodu ochranky a své dcery Kateřiny na interní kliniku Ústřední vojenské nemocnice v...

Na hranicích s Českem řádí vrhač větví, Němci nabízejí za pomoc tisíce eur

Tři tisíce eur nabízejí saští policisté za informace, které povedou k dopadení takzvaného vrhače větví. Už více než...

Johnson neprosadil dohodu s EU. Pak si řekl i neřekl o odklad brexitu

Dolní komora britského parlamentu na sobotním mimořádném zasedání neschválila návrh dohody o brexitu. Vláda premiéra...

Pusťte mě ven, volal mrtvý muž z hrobu. Pozůstalí se jen smáli

Pohřeb irského vojáka Shaye Bradleyho byl v mnoha ohledech velmi neobvyklý. Po umístění rakve se z hrobu začal ozývat...

Premium

Test kávy v kapslích: Bezpečné, pohodlné, ale drahé potěšení

V kavárně určitě najdete zajímavější druhy kávy, rozpustná je zase levnější. Test jsme zaměřili na kávu v kapslích, z...

Premium

Dějiny čtvrcení v Praze. Nejděsivější případy rozřezaných těl

Děsivé kriminální případy. O těchto čtyřech vraždách mluvila celá republika. Brutální a hrůzostrašné „kouskování“...

Premium

Sex je snadno dostupný, ale nevěra ještě není důvod k rozchodu

Tolerance je podle něj jen povýšenecký postoj k druhému a vytváří korupční prostředí, proto do partnerských ani jiných...

  • Další z rubriky

Exministr dopravy Bárta nedostane 20 milionů. Promlčeno, vzkázal mu soud

Někdejší ministr dopravy Vít Bárta nedostane od státu 20 milionů, kterých se domáhal jako nemajetkové újmy za své...

Část Pirátů chce sesadit Michálka. Nerezignuje. Jsem tvrdý, přiznal

Mezi Piráty to vře. Část členů strany chce odvolání místopředsedy a šéfa poslanců Jakuba Michálka. Vadí jim jeho...

Bagry bourají dvůr Švamberk. Přivazovat se nebudeme, říkají odpůrci

Historicky významný dvůr Švamberk nedaleko Ševětína na Českobudějovicku bourají bagry. Areál ze 17. století začal...

Tři piva denně jsou normální, ukázal průzkum. Každý druhý Čech pak zná alkoholika

Škodlivost alkoholu podceňuje téměř každý druhý Čech, zjistil průzkum Národní linky pro odvykání. Problémové je pití...

Najdete na iDNES.cz