Chlapec s autismem a lehkou mentální retardací potřeboval ve škole výpomoc asistentky pedagoga. „Můj syn potřeboval dopomoc skoro ve všech školních činnostech. Je nesamostatný, dopomoc spočívala především v dovysvětlení výkladu učitele, aby porozuměl a mohl ve škole pracovat,“ říká matka chlapce Gabriela Zmatlíková.
Asistence byla nutná po dobu celého vyučování. Rodina ji synovi platila ve druhé, třetí a čtvrté třídě. Navzdory tomu, že základní vzdělání je v Česku bezplatné a nezáleží, zda má dítě speciální potřeby.
Peníze na plat asistentky sice dával základní škole v Týnci nad Labem na Kolínsku krajský úřad, ale ne dostatek. Aby se školák mohl vzdělávat, musela rodina asistentce posílat peníze, a to jak nad rámec běžné pomoci při výuce, tak na osobní asistenci.
To rodina považovala za diskriminaci a obtěžování, a začala se proto se školou soudit. Podle rodiny došlo ze strany školy k porušení práva na rovné zacházení. Až dosud je obecné soudy odmítaly. V úterý dal však za pravdu rodině Ústavní soud.
„Škola musí peníze někde zajistit“
„Právo na vzdělání, a to bezplatné, musí být poskytováno rovně pro všechny. Bez ohledu na zdravotní stav,“ prohlásil soudce zpravodaj Jiří Zemánek.
Podle něj měly soudy klást větší zodpovědnost na školu. „Soudy zamítly stížnost zdravotně postiženého žáka základní školy, který musel doplácet na pedagogického asistenta. Škola měla učinit vše pro to, aby sehnala peníze z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů. Místo toho je musela rodina platit z vlastních zdrojů,“ shrnul Zemánek.
Rodina se soudila skoro dekádu. „Stěžovatel (žák) uvedl, že byl ze strany zaměstnanců školy obtěžován, což mělo dopady na jeho fyzický i psychický stav a vztah ke škole. Požadoval písemnou omluvu a náhradu škody ve výši 165 880 korun, jakož i přiměřené finanční zadostiučinění ve výši 65 tisíc korun za újmu způsobenou diskriminačním jednáním vedlejší účastnice (základní školy),“ shrnula původní žalobu mluvčí Ústavního soudu Kamila Abbasi.
Než se kauza dostala k Ústavnímu soudu, ve věci už rozhodovaly soudy nižších instancí. Okresní soud žalobu zamítl a konstatoval, že škola zajistila podmínky pro vzdělání v „normální třídě“, neodmítla chlapce vzhledem k jeho postižení vzdělávat a integrovat jej mezi ostatní žáky.
Inkluze ano, ale za jakou cenu?
Tento verdikt potvrdil i nadřazený krajský soud a rodině uložil, aby zaplatila náklady na řízení o žalobě i o odvolání. A následně se obdobně vyjádřil i nejvyšší soud, k němuž rodina podala dovolání.
S jejich závěry ale soudce zpravodaj Zemánek nesouhlasí. „Inkluze sice bylo dosaženo, ale za jakou cenu? Z antidiskriminačního zákona vyplývá povinnost základní školy přijmout přiměřená opatření ve vztahu k osobě se zdravotním postižením. Zprostit se této povinnosti lze pouze v případě, že by dané opatření představovalo pro školu nepřiměřené zatížení,“ vysvětluje Zemánek.
Podle něj měly obecné soudy především zkoumat, zda „škola opravdu udělala všechno pro to, aby peníze získala. Ne nutně z vlastních zdrojů, ale aspoň někde jinde“.
Usnesením Ústavního soudu se věc nyní vrací na začátek, rozsudky obecných soudů se usnesením ruší. „Úkolem soudů nyní bude znovu věc projednat, provést dokazování k nově nastoleným otázkám a zhodnotit, zda došlo, nebo nedošlo k zakázané diskriminaci tím, že škola nepřijala přiměřená opatření ve smyslu antidiskriminačního zákona. V novém řízení budou soudy muset postupovat s respektem k právu stěžovatele být slyšen,“ uzavřel Zemánek.
 |
