„Měl-li stěžovatel povinnost být připraven zasáhnout nejpozději do tří minut, a to i během plánované přestávky na jídlo a oddech, pak vykonával práci, která ze své povahy (být ve střehu, být připraven) nemohla být přerušena,“ stojí v nálezu soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové.
„Neplacenou dobou odpočinku může být naopak pouze taková doba, se kterou může zaměstnanec nakládat dle své volné úvahy, tedy věnovat se oddechu a nebýt během této doby zaměstnavateli k dispozici,“ zdůraznili soudci v nálezu.
Bývalý hasič původně uspěl u ostravského soudu, který rozhodl, že se má celá směna včetně plánovaných přestávek započítat jako odpracovaná doba. Následně však Nejvyšší soud v jiné, podobné kauze zaujal opačné stanovisko, a tak nakonec s nárokem nepochodil ani ostravský hasič.
Justice rozhodla. že mu za plánované přestávky žádná odměna nenáleží a že fakticky během obědové pauzy nikdy nebyl povolán k výkonu práce, a tak není důvod ho za „držení pohotovosti na pracovišti“ odměňovat.
Pracovní doba, nebo doba odpočinku?
Podle ústavních soudců ale soudy chybovaly. V pracovněprávních vztazích je vždy třeba vymezit, zda je posuzovaný čas pracovní dobou, anebo dobou odpočinku - třetí možnost právní úprava nepřipouští. Držení pohotovosti je pak podle ÚS pracovní dobou, přičemž není relevantní, zda během přestávek někdy došlo k zásahu.
Prací, která si v těchto případech zasluhuje spravedlivou odměnu, je pouhá připravenost zasáhnout, nikoli zásah samotný, konstatovali ústavní soudci. Je podle nich samozřejmě možné odměňovat dobu pohotovosti v rámci pracovní doby podle jiných zásad, než dobu běžného výkonu práce. Nemůže však být neplacená, pokud zaměstnanec nenakládá s časem podle své volné úvahy.
Ústavní soudci ve středečním nálezu zkritizovali Nejvyšší soud za to, že dostatečně nezohlednil evropskou judikaturu ani řízení o předběžné otázce, které probíhalo u Soudního dvora EU.
