Oba muži pocházejí ze Slovenska. V roce 1991 je justice rehabilitovala jen částečně, zrušila odsuzující rozsudek ve výroku o trestu, ale výrok o vině zůstal nedotčen. Plné rehabilitace se dočkali až v letech 2006, respektive 2007.
Poté oba zažádali o dodatečné odškodnění. Jednomu z nich bylo částečně vyhověno. Podle webových stránek Ústavního soudu mu soud přiznal 26 697 Kč jako dodatečné odškodnění za nezákonné odsouzení z roku 1950 a z roku 1952. Žádost o spravedlivé zadostiučinění, kdy požadoval přes milion korun, ale odmítl.
Následně se oba, nezávisle na sobě, obrátili na Obvodního soud pro Prahu 2 a dožadovali se zaplacení nemajetkové újmy. Soud žalobu zamítl, protože oba muži byli na svobodě omezeni před 18. březnem 1992, kdy začala v tehdejším Československu platit Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil.
Oba muži se u Ústavního soudu domáhali zrušení rozhodnutí obvodního i městského soudu. Poukazovali na jiné srovnatelné příklady, ve kterých soudy náhradu nemateriální újmy uznaly.
Spor byl ve lhůtě pro uplatnění nároku
Ústavní soud již před časem vyslovil, že nárok na náhradu nemateriální újmy rehabilitováni po 18. březnu 1992 mají. Nejvyšší soud pak doplnil, že nárok je třeba uplatnit do tří let od právní moci rehabilitačního rozhodnutí.
Sporné bylo, zda se má tříletá lhůta počítat od neúplné rehabilitace v roce 1991, takže by nárok byl už promlčen, nebo až od úplné rehabilitace. Ústavní soudkyně Vlasta Formánková podle Müllera v pondělí při vyhlášení nálezů výslovně zdůraznila, že platí druhá varianta. Znamená to, že nezákonně věznění jehovisté mají nárok na náhradu nehmotné újmy.
Podle stanoviska Nejvyššího soudu z roku 2012 by náhrada za nemateriální újmu měla činit podle konkrétních okolností případu 500 až 1 500 korun za každý den nezákonného omezení osobní svobody.
Podle advokáta Lubomíra Müllera nové nálezy otevírají cestu k zadostiučinění pro všechny nezákonně vězněné, kteří teprve nedávno dosáhli úplné rehabilitace.
