Obraz Dáma s rukávníkem z let 1916 až 1917 byl dlouhou dobu nezvěstný. Veřejnost se o něm dozvěděla teprve nedávno a zájem o něj projevila i Národní galerie. V té době kdosi podal na ministerstvo kultury návrh, aby se malba stala kulturní památkou.
Jak vyplývá z dokumentů, které má server iDNES.cz k dispozici, doporučení k tomuto kroku dal Magistrát města Liberce i Národní památkový ústav. Resort kultury ale nakonec souhlas nevydal. Zdůvodnil to útrapami, které se rodině staly během války.
„Ministerstvo kultury má za zcela jednoznačně prokázané, že současná vlastnice obrazu ‚Dáma s rukávníkem‘ je osobou, u které je nezbytné odčinit majetkové křivdy způsobené holokaustem, protože její matka a její děd byli v důsledku svého židovského původu pronásledováni nacistickou mocí,“ zdůvodnil rozhodnutí resort.
Resort prý chce napravit křivdy holokaustu
Dědeček majitelky obrazu Emil Aschner utekl společně s rodinou z Rakouska do tehdejšího Československa na podzim roku 1938. Ani tam ale nebyla situace pro židovskou rodinu příznivá, a proto po obsazení Československa nacisty poslal své děti vlakem do Anglie. Aschner pak sám byl v roce 1941 převezen do gheta Lodž, kde ho nacisté zavraždili.
Jeho dcera Eva se v Anglii provdala za Waltera Vergeinera a v roce 1946 se společně vrátili do Československa. Po návratu jí služebná předala obraz, který po celou dobu války ukrývala.
Ministerstvo kultury se v daném případě zaštiťuje dřívějším rozhodnutím Městského soudu v Praze podle něhož by měl „stát odstranit všechny překážky, které by znemožňovaly vývoz uměleckých děl do zahraničí, aby je vlastník, který nesl následky holokaustu, mohl skutečně a reálně užívat“.
Pokud totiž resort uzná, že umělecké dílo je kulturní památkou, tak ho majitel například nesmí trvale vyvézt do zahraničí a prodat ho tam. Podle informací serveru iDNES.cz ale obraz již v zahraničí je.
Nicméně obraz Dáma s rukávníkem nebyl nikdy arizován, tedy zabaven nacisty, a nezkonfiskovali jej ani komunisté, jako tomu bylo v případě sbírky Jindřicha Waldese. Ta sice byla v roce 1939 arizována, ale přesto stát její část za kulturní památku prohlásil.
Postup ministerstva kritizuje i šéf Národní galerie
Postup resortu překvapil i šéfa Národní galerie Jiřího Fajta, který v rozhovoru pro Lidové noviny přiznal, že mu celá situace připadá nešťastná. Vadí mu, že ministerstvo neposkytlo prostor k vyjádření Národní galerii. Argumentace by podle něj v tomto případě byla věcnější.
Národní galerie také nevyhověla žádosti majitelky obrazu o vydání trvalého vývozního povolení, proto jej nakonec vydalo samotné ministerstvo kultury, ačkoli to prý není běžné.
„Zdůvodnění tohoto kroku bylo nejen formálně pochybné, ale i obsahově ne zcela přesné, což pochopitelně jen vyvolává další otazníky. U obrazu s tržní hodnotou půl miliardy korun bych přece jen čekal profesionálnější přístup,“ okomentoval postup resortu v rozhovoru Fajt.
Zákon dává moc do rukou úředníků
Velké pravomoci do rukou úředníků dává zákon o státní památkové péči z roku 1987, podle něhož se rozhoduje, zda umělecké dílo je či není kulturní památkou. Právní úpravu kritizuje i sám Fajt, kterému vadí nesystémovost a selektivnost přístupu státní moci k podobným žádostem. Současná legislativa podle něj funguje pouze na subjektivním výkladu.
S tím souhlasí i Albert Trnka předseda Komory aukčních síní uměleckých děl a starožitností České republiky. „Zákon je z roku 1987 a tu praxi vykládá tak, že je to čistě na rozhodnutí úředníků,“ řekl serveru iDNES.cz.
Trnka zmínil, že postup, jaký ministerští úředníci zvolili u obrazu Dáma s rukávníkem je poměrně netradiční. O vývozu díla takového významu podle něj měla rozhodnout Národní galerie a příliš se mu nezdá ani vysvětlení, proč Dáma s rukávníkem není kulturní památkou.
„Tento argument jsem slyšel poprvé a nepřijde mi nijak správný a logický. Jestli někde někomu bylo ublíženo státem, tak mu to rozhodně nemá kompenzovat způsobem, že mu z to ho důvodu umožní vyvézt umělecké dílo, které by jinak prohlásil za kulturní památku,“ vysvětlil Trnka.
Sám se již delší dobu snaží vyvolat diskuzi o změně zákona o státní památkové péči. Byl by rád, pokud by v Česku měl předkupní právo stát, který by měl rok na to, aby se s majitelem dohodl na ceně a případně od něj dílo koupil a pokud by se tak nestalo mohl by vlastník umělecký předmět prodat do zahraničí. Podobně to v současnosti funguje například ve Velké Británii.
