Edvardu Benešovi se věnujete v několika svých pracích, publikacích či profilech. Připomínáte například, že ačkoliv zemřel před více než půl stoletím, není ani dnes vyřízenou veličinou, protože mnozí míní, že podle toho, jak se snad ještě vyvine náš názor na Beneše, by se někdy mohl přerozdělovat majetek v pohraničí. Napsal jste to před třemi lety a přesně tyto spekulace začínají stále více rezonovat i před druhým kolem volby českého prezidenta. Překvapuje vás to?
Ani ne, s Benešem souvisejí všechna hlavní traumata novodobé české historie (Mnichov, odsun, Únor) a zdaleka to není poprvé, kdy je někdo v nějakém svém zájmu vytahuje. Když se trauma, jako je to naše odsunové, dlouhodobě neřeší, nikdo se asi nemůže divit, když to potom účelově probublává.
A proč podle vás touto hrozbou přerozdělování majetku právě teď politici argumentují?
Zeman, stejně jako Klaus, se snaží navodit náladu, že dekretů (a s nimi spojených Němců, Evropy atd.) je třeba se bát - pokud tedy člověk neudělá to, co oni, Zeman či Klaus chtějí. Prostřednictvím uměle vybuzeného strachu odůvodňují svou politickou existenci, takhle to politici jejich typu dělají vždycky. Tenhle svět je složitý, ti, kdo mu nerozumějí, se ho bojí. A ti dva to vědí.
Pavel Kosatík Spisovatel a novinář se po studiích na Právnické fakultě Univerzity Karlovy věnoval autorskému právu. Poté pracoval jako redaktor v několika nakladatelstvích a v redakcích – MF DNES, Reflexu, Hospodářských novin, Ikarie. Od roku 1996 je na volné noze. Začal jako spisovatel sci-fi, dnes je znám jako spisovatel faktu a literární historik. Pravidelně publikuje v časopisech Týden a Respekt. Založil nakladatelství Kdo je kdo. Za knihu Jan Masaryk: Pravdivý příběh získal Výroční cenu nakladatelství Mladá fronta. Za knihu Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938–1978) obdržel Výroční cenu Nadace Český literární fond za původní literaturu za rok 2000 a od Nadace Charty 77 Cenu Toma Stopparda za rok 2001. Tuto knihu také ocenili čtenáři ve vánoční anketě Lidových novin jako nejzajímavější knihu literatury faktu v roce 2000. Za rok 2009 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. V roce 2010 se jeho soubor 16 esejů s názvem České snění umístil na 4. místě v anketě Kniha roku Lidových novin. Je autorem další řady knih, například Manželky prezidentů: deset žen z Hradu, "Člověk má dělat to, nač má sílu". Život Olgy Havlové, Jan Masaryk - pravdivý příběh, kterou napsal spolu s M. Kolářem, či Gottwaldovi muži - 1, již napsal spolu s historikem Karlem Kaplanem. |
Jak to vlastně s Benešovými dekrety je? Jsou vyhaslé, anebo neplatné? Či jak to vůbec mají lidé chápat?
Je to součást českého právního řádu, která pozbyla svůj význam. Zejména ty dekrety, o kterých se teď mluví - tedy ty, které upravují odsun a konfiskaci majetku Němců a Maďarů... a jsou svázány s dobou, kdy se skoro celá Evropa na pár let vrátila zpět do pravěku. Dnešní svět je jiný, za své dávné viny se většinou stydí a nechce v nich pokračovat. To pokračování by znamenalo, zůstaneme-li jenom v rovině majetkové, že by se zas zopakovala éra křivd a neštěstí, protože současní vlastníci nejsou účastníky starých příkoří. Téma dekretů tedy nejde otevřít z racionálních důvodů, dá se však zneužít pro potřeby domácího politického boje. Na tom, co Klaus se Zemanem dělají, je vlastně nejodpornější, že se jakoby zaklínají národním zájmem, a přitom rozfoukávají oheň negativních emocí.
Domníval jsem se, že česko-německá deklarace v tom udělala jednou pro vždy jasno. A opakovaně ji stvrdili i němečtí vládní představitelé. Velmi zjednodušeně řečeno - žádný majetek se přerozdělovat nebude. Tak proč přesto politici opakovaně hrají na tuto temnou strunu?
Protože věří, že je naše nevyřešené trauma udrží u moci. Podívejte se, po válce muselo naše území opustit dva a tři čtvrtě milionu lidí. Z toho necelá pětina způsobem, jemuž se u nás říká divoký - čímž má být řečeno, že se během té akce zabíjelo. To ostatní se pak nazývá odsunem spořádaným, čímž má zas být řečeno, že s kufrem v ruce nastupovaly do vlaků celé rodiny a vesnice. Já si myslím, že člověk nemusí o věci studovat odborné knihy, aby pochopil, že když se statisíce lidí ženou krajinou, není to normální. Není to omluvitelné ani tím, že předtím ti druzí ubližovali nám: Za svoje viny ať si odpovídají oni, naším úkolem je vyřešit ty naše. Nesmíme být jako děti, které říkají: To on si začal.
V souvislosti s dekrety vůbec nejde o majetky. Jde o téma viny, kterou, jak vám řekne každý kněz i terapeut, nejde zamést pod koberec. Je potřeba se jí zabývat. Kdybychom se nějak srovnali se svými vlastními vinami, nebylo by možné, aby se u nás dál někdo iracionálně třásl o to, že přijde Němec a sebere mu jeho barák. Zdá se mi, že v tomto smyslu téma dekretů v prezidentské kampani otvírá velmi zajímavou otázku: Co chcete? Svobodu, nebo závislost?
V první televizní debatě srovnal Karel Schwarzenberg excesy při vyhnání sudetských Němců se zločiny proti lidskosti, načež si Miloš Zeman udělal okamžitě jasno: Schwarzenberg by postavil českého prezidenta Beneše před mezinárodní soudní tribunál v Haagu. A nyní je to vydáváno dokonce jako Schwarzenbergova tužba, či jak to nazvat. Jak komentovat tuto přestřelku?
Nepovažoval jsem tu Schwarzenbergovu metaforu za úplně přesnou. Není dobré měřit lidem stejným metrem napříč časem. Beneš žil v rozběsněné době, která popřela všechna někdejší měřítka. Ale smyslu Schwarzenbergových slovy bylo rozumět: Za stejné činy, které kdysi inicioval Beneš (tj. etnické čistky založené na principu kolektivní viny), byl v Haagu souzen Miloševič, ano.
Mnozí lidé - Jana Fischera nevyjímaje - se teď domnívají, že Schwarzenberg urazil památku prezidenta Beneše. Fischer se proto přiklonil k Zemanovi, čímž nepřímo vyzval své voliče, aby mu dali hlas. Urazil opravdu ministr zahraničí Edvarda Beneše? Stovky zločinů proti lidskosti při vyhnání Němců - to je snad nepopiratelný fakt, aniž bychom zároveň popírali zločiny nacistů na Čechoslovácích během druhé světové války.
Já bych řekl, že Jan Fischer je možná uražen spíš kampaní části Schwarzenbergova fanklubu, která ho pod záminkou bývalého členství v KSČ podpásově znectila. Kritizovat kandidáta se pochopitelně smí, ale vyzvat ho, aby předem odevzdal své hlasy jinému, to je likvidace demokratické soutěže. Přesto si však myslím, že by Jan Fischer udělal lépe, kdyby svůj pocit urážky strávil. Všichni chceme od politiky věcnost: když někdo argumentuje, jako to dělá Schwarzenberg, tak ať druhý argumentuje proti, a neschovává se za pocit urážky.
Jaký byl vlastně Edvard Beneš? Nakolik silná osobnost to byla? V jedné ze svých prací zmiňujete jeho fenomenální pracovitost a schopnost vyjednávání, zároveň ale poukazujete na jeho sklon k abstrakcím, povznášejícím ho nad osudy lidí i národů... a že se mu prostě líbilo vládnout... a že víc než pružně měnil názory a přizpůsoboval se pravidlům vždy podle toho, jak se mu to hodilo. To není příliš lichotivé. Měl snad Beneš absolutistické klony?
Beneš byl určitě silnou osobností, ale tím ještě není nic řečeno - silný byl přece i Gándhí či Stalin. Nikdy jsem nerozuměl tomu, proč si ho za následníka vybral právě T. G. Masaryk, tedy člověk, u něhož základem všeho byla víra v Boha. Beneš věřil jenom v sebe sama, což je vždycky problém, protože tím člověk ztrácí měřítko. Myslím, že Benešovi nebylo proti mysli zdůvodnit si leckteré rozhodnutí, kterého by se věřící člověk ne snad zalekl, ale spíš by si řekl: Tohle není má kompetence, o to se musím podělit s někým jiným.
Benešova vůle byla mnohem silnější než jeho smysl pro demokracii. Neměl moc rád politické strany, pořád se pokoušel omezovat jejich počet, i proto se tak snadno smířil se systémem Národní fronty. Ačkoliv se označoval za socialistu, nevěřil moc na podněty vycházející od lidí "zdola" a snažil se všechno dělat sám.
Pokud by se Edvard Beneš nenarodil, vypadala by historie této země zcela jinak. Poměry, které ho při komunistickém puči v roce 1948 nakonec smetly, před tím sám do země vábil - i to jsou vaše hodnocení prezidenta Beneše. Možná i vy teď budete nařknut, že urážíte jeho památku.
V prosinci 1943 podepsal v Moskvě spojeneckou smlouvu se Stalinem. Kdo v tom vidí projev státnické moudrosti a prozíravosti, tomu není pomoci.
Jaký měl Beneš na vyhnání Němců podíl?
Vymyslel to a přesvědčil vlivné politiky protihitlerovské koalice, aby ho v tom podpořili. V prvním projevu v Praze pak řekl, že Němce je třeba "vylikvidovat". Mnozí se to snaží všelijak omlouvat, ale fakt je, že divoký odsun tímto začal.
