Když se minulý týden zřítil strop podzemního objektu na pozemku pražské školky na Černém mostě, vzbudila celá událost velkou pozornost. Přesto, že se nakonec ukázalo, že nešlo o protiatomový úkryt, jak naznačovaly první zprávy, nebylo by to natolik překvapivé.
Úkrytů civilní ochrany je v České republice více než 5 700 a řada z nich není v nejlepším stavu. Většina jich totiž vznikla už v 50. a 60. letech minulého století jako reakce na studenou válku mezi Sovětským svazem a USA.
K čemu však dnes tyto úkryty slouží a jsou stále připraveny v případě nebezpečí ochránit českou populaci?
„Z celkového počtu 5 700 úkrytů je už většina vyřazena z provozu. Provozuschopných jich je v tuto chvíli 1 845 a poskytnou úkryt více než jednomu milionu obyvatel,“ vysvětluje mluvčí hasičů Nicole Zaoralová. Teoreticky jsou tak tyto úkryty schopny ochránit až deset procent Čechů.
Část z nich jsou velké podzemní stavby, určené pro ochranu až několika tisícovek lidí. Většina z nich je však mnohem menších rozměrů a nachází se zpravidla pod bytovými domy.
Každý rok je úkrytů méně, ruší je kvůli špatnému stavu
Právě desítky takových úkrytů jsou každoročně z evidence úkrytového fondu vyřazeny. Stávají se z nich obyčejné sklepy nebo třeba i muzea. Důvod je jednoduchý - národní Koncepce civilní ochrany se totiž od začátku nového tisíciletí pomalu přestává na protiatomové úkryty spoléhat.
„Stálé úkryty, které byly budovány pro ochranu obyvatelstva proti účinkům zbraní hromadného ničení, nelze z hlediska doby jejich zpohotovení a nerovnoměrného rozložení na území České republiky využít při nevojenském ohrožení,“ psalo se v Koncepci ochrany obyvatelstva schválené vládou už v roce 2002.
Dobu „zpohotovení“ koncepce zmiňuje proto, že úkryty nejsou udržovány ve stálé pohotovosti a nejsou tak připraveny k okamžitému využití. U většiny z nich by trvalo minimálně jeden celý den, než by se v nich mohly účinně schovat první osoby. Mnoho z nich totiž slouží jako skladiště - ty větší pro komerční subjekty, menší pro obyvatele okolních domů.
Majitelé úkrytů jsou nicméně povinni zajišťovat jejich pravidelnou údržbu a do zmíněných čtyřiadvaceti hodin je vyklidit a zpřístupnit.
Největším českým protiatomovým úkrytem je pražské metro
I nerovnoměrné rozložení úkrytů po republice je problém. Byly totiž většinou budovány ve velkých krajských městech a obzvláště pak v Praze, která byla nejpravděpodobnějším cílem případného útoku. Proto z milionové kapacity dnes fungujících úkrytů civilní ochrany připadá celá její polovina na hlavní město.
Tomu napomáhá i skutečnost, že jako protiatomový úkryt byly konstruovány i tehdy budované stanice a tunely metra. Ochranný systém pražského metra v sobě proto ukryje hned 332 tisíc lidí a dalších patnáct tisíc lidí by se mohlo schovat ve speciálně upraveném Strahovském tunelu.
Naproti tomu například Středočeských kraj má na svém území jen 147 úkrytů civilní ochrany s celkovou kapacitou 27 099 osob. To představuje teoretickou možnost ukrytí pro přibližně 2,7 procenta obyvatel tohoto kraje.
Čelíme jiným hrozbám než před šedesáti lety
A to jen jeden z důvodů, proč nelze na ochranu úkrytů spoléhat. Dalším je i fakt, že se od doby jejich vzniku radikálně změnil způsob vedení války. „Charakter ochrany úkrytů se již neslučuje se současnou vojenskou strategií nebo s vysokým účinkem a inteligencí zbraňových systémů,“ vysvětluje pražský radní pro bezpečnost Libor Hadrava (ANO).
Zjednodušeně se dá mluvit o dvou typech úkrytů. „Stálé tlakově odolné úkryty se využívají k ochraně obyvatelstva proti účinkům zbraní hromadného ničení. Stálé tlakově neodolné úkryty pak k ochraně proti účinkům světelného a tepelného záření, pronikavé radiaci, kontaminaci radioaktivním prachem a částečně proti tlakovým účinkům zbraní hromadného ničení v případě stavu ohrožení státu a válečného stavu,“ uvádějí na svém webu středočeští hasiči.
Nicméně pro část krizových situací se některé úkryty prostě nehodí, jak ukázaly například povodně v roce 2002, které zaplavily hned osmnáct stanic metra. Dopravní podnik tehdy sečetl škody v metru na téměř sedm miliard korun. Úkryty civilní ochrany jsou navíc konstruovány tak, aby poskytly útočiště po dobu 72 hodin, takže i v případě déle trvající krize by bylo jejich využití problematické.
Na překážku je i skutečnost, že většina lidí ani neví, kde se v jejich okolí úkryty nacházejí. A i kdyby to nakrásně věděli, brzy by se dveře úkrytů dalším příchozím uzavřely kvůli nedostatečné kapacitě. Zajímavostí ale je, že by u vstupu platila při přijímání lidí úplná rovnost. Nerozlišoval by se ani jejich věk či pohlaví, natož zda daná osoba bydlí v okolí úkrytu.
Jeden z mála úkrytů, co zažil ostrý provoz
Jedním z mála českých úkrytů, který je na rozdíl od těch ostatních čas od času využíván k podobnému účelu, k jakému byl navržen, je ten pod pražskou Thomayerovou nemocnicí. Ukrývají se v něm dva operační sály a několik pokojů s dvaasedmdesáti lůžky.
Tato podzemní nemocnice může být v případě potřeby uvedena do provozu ani ne do hodiny. Je ale třeba počítat s tím, že také vznikla již v padesátých letech. „Všechny nástroje a zařízení, které se v ní nachází, jsou ještě z dob komunismu,“ vysvětluje tiskový mluvčí nemocnice Ondřej Macura. Personál nemocnice je však podle něj pro práci v těchto podmínkách vyškolen.
Naposledy to bylo potřeba při povodních v roce 2002 a o dva roky dříve při oslavách milénia, kdy úkryt posloužil jako záchytka.
Nahlédněte do protiatomového úkrytu ve Strahovském tunelu:
