K evropské špičce co do počtu dárců patříme společně s Belgií, Rakouskem či Nizozemskem, lépe jsou na tom už jen v Chorvatsku a Španělsku.
Orgány loni v tuzemsku „poskytlo“ 262 zemřelých, o šestnáct víc než předchozí rok. Svůj orgán také darovalo devětačtyřicet žijících lidí. Díky oběma skupinám se během minulého roku podařilo transplantovat třeba 458 ledvin nebo 78 srdcí, lékaři díky dárcům zachránili přes osm set lidí.
Takzvaný předpokládaný souhlas umožňuje českým lékařům po smrti odebrat orgány za účelem transplantace takřka komukoli, od roku 2013 díky novele transplantačního zákona i cizincům. Výjimku tvoří pouze lidé, kteří během života nahlásí, že si orgány darovat nepřejí.
„Vyjádřit nesouhlas s darováním orgánů lze jak volným textem, tak i použitím formuláře, který byl k tomuto účelu vytvořen. Je třeba, aby dotyčný uvedl údaje požadované zákonem a splnil podmínky stanovené pro zaevidování,“ objasnil Jiří Tráva z Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS), který registr „nedárců“ spravuje.
Kolik lidí ročně odmítne darovat
|
Když se některé ze sedmi českých transplantační center dozví o možném dárci, okamžitě informují registr a veškeré kroky k tomu, aby se dárce spároval s příjemcem, podnikají transplantační koordinátoři až poté, co se potvrdí, že dotyčný na seznamu není.
Odebírání orgánů vadí pouze šintoistům
I když lze předpokládaný souhlas zrušit pouhým zasláním dopisu s úředně ověřeným podpisem na adresu ÚZIS, dosud toho využil jen malý počet Čechů. Od září 2009 do nynějška jich do registru vstoupilo pouhých 1 801.
„Naše společnost je i podle výzkumů velmi příznivě nakloněna dárcovství. Lidé naštěstí příliš neřeší, co je po smrti,“ uvedl před časem v rozhovoru pro iDNES.cz ředitel Koordinačního střediska transplantací Miloš Adamec (rozhovor můžete číst zde).
Největší skupinu „odmítačů“ tvoří lidé, kterým se neochota k darování rozležela v hlavě až po šedesátce - dohromady je jich 352. Třicátníků je v evidenci 331, čtyřicátníků 302 a padesátníků 261. Nejde o aktuální věk, nýbrž věk při vstupu do registru. „Je možné, že někdo z registrovaných již zemřel,“ podotkl Tráva.
| 0 - 9 let | 10 - 19 let | 20 - 29 let | 30 - 39 let | 40 - 49 let | 50 - 59 let | 60 let + |
| 195 | 147 | 213 | 331 | 302 | 261 | 352 |
Za pozornost stojí i dětští „nedárci“. Rodiče dosud nahlásili 195 dětí od nejmenších do devíti let, dalším skoro 150 bylo při vstupu mezi deseti a devatenácti lety. Ročně v registru přibude obvykle kolem stovky jmen, pouze na začátku jeho spuštění byla čísla vyšší.
„Jevu odmítání dárcovství bývá často falešně přisuzován vliv náboženství. Všechna náboženství kromě japonského šintoismu však odběry orgánů a transplantace akceptují. V naší ateistické společnosti je nejrozšířenějším náboženstvím křesťanství a katolická církev dárcovství považuje za akt lásky k bližnímu, tento fakt je několikrát vzpomenut v papežských encyklikách,“ řekl iDNES.cz předseda České transplantační společnosti Petr Bachleda.
Odmítači? Často lidé, jejichž příbuzný podstoupil odběr
Jaké pohnutky tedy jednotlivce či celé rodiny vedou k tomu, aby do registru vstupovali, či dokonce přihlašovali i své malé děti?
Odborníci připouštějí, že osvěta o významu dárcovství a způsobu odmítnutí v Česku příliš vysoká není. „V době internetu však není žádná informace nedostupná, způsob a možnosti odmítnutí jsou jasně dány, jsou dostupné i přístupné všem,“ podotýká transplantační chirurg Petr Bachleda.
KOORDINÁTORKA TRANSPLANTACÍ: Motorkáři nejsou nejčastější dárci orgánů |
Rodina má navíc právo odběr orgánů ve finále odmítnout, i když jméno zemřelého ve zmíněném registru nefiguruje. Ve vypjatých okamžicích, kdy pozůstalí o bolestné ztrátě třeba vědí zatím jen krátce, se to podle odborníků stává zhruba v jednom z deseti případů.
Zpočátku ale negativní postoj převažuje. „Z vlastní zkušenosti vím, že v okamžiku, kdy jsou příbuzní dárce informováni v dikci transplantačního zákona o vzniklém stavu a o plánovaném odběru orgánu jejich blízkému, většinou reagují odmítavě,“ přibližuje Bachleda.
Právě proto lékaři z ARO absolvují semináře s psychology, kde se učí, jak s rodinou komunikovat. Když jí vše odborně a zároveň citlivě vysvětlí, pozůstalí většinou mění názor a k odběru svolí. Stresující prožitek je nicméně často vede k tomu, že darování vlastních orgánů začnou odmítat.
„Reagují ve stylu ‚já se podle toho zařídím’. Z této skupiny, na základě jejich zkušeností a eventuálně dalšího předání informace vznikají ‚nedárci’,“ doplnil transplantační chirurg Petr Bachleda.
