„Naše“ tradice pálení čarodějnic
Podle historika a folkloristy 19. století Čeňka Zíbrta bychom ve staročeských pramenech zmínku o pálení čarodějnic hledali marně. Noc z 30. dubna na 1. května se tady původně nespojovala s čarodějnicemi a původ zvyku je dodnes předmětem debat.
Někteří badatelé spojují původ pálení čarodějnic s keltskou slavností Beltane, která symbolizovala přechod mezi temnou a světlou polovinou roku. Jiní tvrdí, že zvyk k nám dorazil až v 19. století z Německa, kde se slavila takzvaná Valpuržina noc. Její kult se však v českých zemích nikdy pevně neuchytil. Připomíná ho pouze kaple svaté Valburgy na zámku v Hrádku u Sušice a socha na hradě Valdštejn – a tím výčet téměř končí.
Pálení čarodějnic ohrožuje sucho. Kdy se rozhodne o zákazu ohňů? |
Historie pálení čarodějnic
Filipojakubská noc se říká proto, že v minulosti slavili svátek 1. května právě svatý Filip a Jakub. Křesťanská církev si v tento den připomínala vysvěcení římské baziliky, kde byly uloženy ostatky obou apoštolů.
Apoštolové Filip a Jakub netušili, že jednou bude něco jako filipojakubská noc.
Ve druhé polovině 19. století byl pohanský zvyk pálení čarodějnic oficiálně zakázán kvůli jeho spojení s pověrčivostí. Ani přes velkou snahu církve se ho však nepodařilo zcela vymýtit.
Lidé považovali tuto noc za chvíli, kdy začíná světlejší polovina roku, a zároveň za poslední příležitost, kdy mohou temné síly v podobě zlých duchů, divoženek, fúrií, strig či bosorek naposledy škodit. S příchodem večera ji proto vyhlíželi s velkými obavami a pokládali ji za nejděsivější období v roce.
Aby se před nadpřirozenými silami ochránili, nosili na krku sáčky s bylinami, které měly zlo odpuzovat, a na hlavu si dávali věnce, jež měly čarodějnice i jiné bytosti odradit už na dálku.
KVÍZ: Zvládnete zařadit čarodějnice do správného filmu? |
Čarodějnické sabaty v Česku
Později si lidé začali vyprávět o čarodějnických sabatech, kde se kolem kotlů plných žab a hadů tančilo, obcovalo s ďáblem a měnilo v různá zvířata. Mezi známá místa sabatů patřil například Plešivec v Brdech, Haltrava na Chodsku, Petrovy kameny v Jeseníkách nebo Třístoličník na Šumavě – často bývalá popraviště či místa s ponurou minulostí.
Proti čarodějnicím se bojovalo hlučně: muži práskali biči, bouchali hrnci a pánvemi, vykuřovali stavení jalovcem, rozmarýnem nebo routou. Symbolickým ochráncem se staly i velké vatry zapalované na návrších. Často do nich lidé vkládali slaměné nebo dřevěné figuríny, aby ukázali čarodějnicím, co by je čekalo, pokud vesnici neobejdou.
Odborníci však upozorňují, že tradice pálení figurín souvisí spíše s pozůstatky středověkých inkvizičních procesů, kdy byly skutečné ženy obviněné z čarodějnictví upalovány na hranicích.
Hořící panáci jsou nedílnou součástí ohnivých oslav.
Ve středověku se církevní mocní pustili do krvavé kampaně proti ženám, které obvinili z čarodějnictví — ne ze strachu z ďábla, ale proto, aby si udrželi vliv a moc nad vyděšenými lidmi. Hon na čarodějnice byl obchod s lidským strachem a promyšlená propaganda, která měla umlčet schopné ženy a posílit postavení církve v boji o duše a desátky.
Středověké hony na čarodějnice byly způsobem, jakým mezi sebou soupeřilo katolictví a protestantismus o vliv, tvrdí pozoruhodná práce z magazínu The Economic Journal.
Novodobé pálení čarodějnic
Ve 20. století mělo pálení čarodějnic útlum. Za druhé světové války se nesměly rozdělávat velké ohně, po roce 1948 zase novému režimu vadilo pohansko-křesťanské pozadí svátku. Byl proto přejmenován na „Vatru míru“ a následující den byl věnován oslavám práce.
Později se tradice obnovila, i když dnes má spíše podobu společenské události. Bujaré veselí tak bude ve středu slyšet na mnohých místech po celé České republice. V Praze můžete navštívit už v brzkých odpoledních hodinách třeba program v parku Kampa nebo Ladronka, na Břevnově, v Hostivaři nebo Žlutých lázních.
