„Profi fotbalistům se všechno měří, kontroluje, ale že nejsou zdraví duševně, už se moc neví,“ píše Souček ve své nové autobiografii SUK. Odráží to realitu dnešního profesionálního sportu?
Bohužel na to není úplně univerzální odpověď, ale vrcholový sport má v tomto směru několik paradoxních momentů. Když totiž pracujete s vrcholovými sportovci – a netýká se to jen Tomáše Součka a fotbalu – může to být na první pohled velmi matoucí. Ti kluci a holky vypadají velmi zdravě, fyzicky zdatně, bezproblémově. Reklama na dokonalost. Nikoho nenapadne, že mohou mít mentální problémy. Takže pokud si sami o pomoc neřeknou, což není jednoduché, nikdo jim ji automaticky nenabízí. Zdá se totiž, že ji nepotřebují.
Michal Šafář
|
Souček popisuje, že kvůli psychickým potížím uvažoval i o konci kariéry. Jak hluboké vyčerpání musí sportovec zažívat, aby ho tohle vůbec napadlo?
Hluboké. V této fázi už opravdu může být pozdě.
Proč sportovci nepřijdou za odborníkem dřív?
Sportovci často přicházejí s takzvanou „falešnou zakázkou“. S něčím zdánlivě banálním, co se řeší v rámci mentálního tréninku. Ale nepřijdou s tím, že mají problém na úrovni duševní poruchy, klinické diagnózy nebo něčeho psychiatrického.
Jednak je to stigmatizuje, jednak mají pocit, že je to selhání. Vrcholový sport je hodně kompetitivní prostředí, kde člověk nechce přiznávat slabost. Touha utéct od problému je silná, ale bariéra o něm mluvit ještě silnější. S včasnou diagnostikou to opravdu není jednoduché.
Hráči často zmiňují, že když přiznají slabinu, soupeř ji využije.
Přesně tak. Záleží člověk od člověka, ale ti, kteří jsou hodně soutěživí, mají pocit, že přiznáním slabosti jdou sami proti sobě. Je to typické i u fyzické bolesti – zranění se nepřiznává, aby toho někdo nevyužil.
Součkova upřímná knižní zpověď: Oslava mu pomohla překonat nespavost a depresi |
Zmiňoval jste, že je těžké sportovce k psychologovi vůbec dostat. Když se to nakonec povede, je to z jeho vlastní vůle, nebo z vůle blízkých? Souček v knize přiznává, že o jeho problémech nevěděli ani rodiče.
Není neobvyklé se nesvěřovat nejbližším. Často mají sportovci ve své „bublině důvěry“ někoho jiného, kdo je k psychologovi pošle. Nejčastěji je to partner.
Kniha v prodeji Autobiografii nazvanou Suk napsal Tomáš Souček s Davidem Čermákem a Janem Paličkou, fotbalovými redaktory MF DNES a Seznam Zpráv. V prodeji je ve všech knihkupectvích a také ve fanshopu Slavie. |
A neměl by to být i trenér?
Měl, pokud je vztah důvěry funkční a dobře nastavený. V těchto případech trenér doporučí psychologa. Ale jsou i sportovci, kteří přijdou s tím, že trenér nesmí nic vědět.
Ano, to je i případ Tomáše Součka. V knize zmiňuje, že mu nepomáhal tlak trenéra Davida Moyese, kterého označil za „starou školu“, která na deprese nevěří.
Opravdu?
Ano.
To mě trochu pobavilo. Ale víte, všichni máme nějakou zranitelnou část – někdo víc fyzickou, někdo mentální. Pokud někdo obecně nedůvěřuje okolí a je uzavřený, což může být i případ Tomáše Součka, je riziko, že ho problém v náročné situaci začne přemáhat a zůstane v tom sám. Bez ohledu na trenéra.
Vrcholový sport je především byznys
Existují sporty, u nichž je výskyt úzkostí nebo depresí vyšší?
U depresí a úzkostí to říct nemůžeme. U jiných potíží ano. Třeba poruchy příjmu potravy jsou častější u estetických sportů nebo sportů s váhovými kategoriemi. U depresí hraje větší roli osobnost a sociální vazby než typ sportu.
Špičkoví fotbalisté odehrají během jedenácti měsíců desítky zápasů. Podle studie hráčské asociace FIFPro by měli mít povinné čtyřtýdenní volno. Pomohlo by to v prevenci duševního zdraví?
Ano. Pauza je důležitá pro mentální hygienu a obnovu sil. A netýká se to jen fotbalu. Ale musíme mít na paměti, že vrcholový sport je byznys. Není tu primárně pro fyzické ani mentální zdraví. Vyvažování přání klubů, médií, sponzorů a zdraví sportovců bude vždy složité. U individuálních sportů do toho výrazně vstupují i sociální sítě – velké riziko, ale zároveň ekonomický faktor.
Chraňte zdraví fotbalistů! Nová studie žádá čtyřtýdenní volno, kritika míří na MS klubů |
Pomohlo by, kdyby sportovci víc ukazovali „lidskost“ na sociálních sítích?
Nejsem si jistý. Na první pohled to může působit jako správná cesta, ale když něco sdílíte v krizi, ztrácíte nad tím kontrolu. Veřejnost vás chvíli chválí, ale později se to může vrátit. U sportovců, kteří fungují v prostředí, kde se slabiny často využívají strategicky, je to ještě náročnější.
Co tedy radíte?
Za mě je zdravější nejdřív mluvit v uzavřeném kruhu lidí, kterým důvěřujete – partner, rodina, trenér, odborník. Teprve když máte situaci zvládnutou, dává smysl sdílet ji dál. Předpokládám, že to je i případ Tomáše Součka, který si věci vyřešil a otevřeně o nich mluví až teď.
Je psychický tlak sportovců jiný než tlak běžných profesí?
Prožívají velmi podobné obavy – strach ze selhání, nejistotu, tlak na výkon. Rozdíl je v rozsahu sociální odezvy. U běžného člověka to řeší pár lidí. U sportovců celý svět. Sláva je obrovská, ale pád je stejně velký a často mnohem bolestivější.
Souček pokřtil svou knihu. Když lidem dá něco do života, budu mít radost, říká |
Mělo by být standardem, aby měl klub svého sportovního psychologa?
Bylo by to fantastické. Ale z dlouhodobého hlediska je možná ještě důležitější, aby byli dobře vzdělaní trenéři. Když trenér rozumí motivaci, komunikaci, zvládání tlaku, ušetří to 70–80 % práce psychologa. Ten pak řeší jen specifické situace – podobně jako lékař neřeší každé nachlazení.
Takže psycholog ano, ale ještě důležitější je prostředí, ve kterém sportovec vyrůstá?
Ano, to je klíčové. Když trenér dobře zvládne začátek sportovní cesty, formuje se vztah ke sportu, sebevědomí, motivace – a v dospělosti je pak mnohem méně problémů. V ideálním světě by nejlepší trenéři pracovali s mládeží, ale realita je často opačná.
Dáte mi nějaký příklad trenérů, kteří to dělají dobře?
Víte, že je jich hodně? Jen se často soustředíme na to, co se pokazí. Když něco funguje, nikoho to nezajímá. Moje zkušenost je, že 70 až 80 % trenérů zvládá každodenní psychologickou práci dobře – komunikace, naslouchání, hranice, motivace, práce s chybou. Jen se o nich tolik nemluví, protože úspěch je tichý. Nepoutá pozornost jako krize.
