„U dveří kostela je vždy jeden člověk z našeho týmu s počítadlem a omluvíme se těm, kteří přišli až poté, co se naplnil povolený počet,“ vysvětloval jste pro MF DNES minulý rok, článek vyšel den před Štědrým dnem. V jakém duchu se nese letošní advent a Vánoce?
V mém širokém okolí převažují rozumní a ukáznění lidé, kteří už o druhých „covidových Vánocích“ přijali nutná omezení a respektují hygienická pravidla jako samozřejmý projev ohleduplnosti vůči vlastnímu zdraví a zdraví a životům svých blízkých.
Možná si pomalu zvykáme na to, že svět prostě bude jiný než před covidem. Ale někdy dokonce skromnější styl slavení Vánoc více ukazuje to podstatné, jejich duchovní smysl.
Ve vaší promluvě k 1. neděli adventní jste zmínil, že jedna z nejvýraznějších změn po přistoupení ke křesťanství pro vás bylo objevení jiného prožívání času. „Ať mi již reklamy či obchody vnucují komerční pojetí Vánoc, já prožívám svaté ticho adventního čekání.“ Co byste poradil člověku, který by za vámi přišel s tím, že i on chce prožívat ono svaté ticho, jen neví, kde ho hledat?
Nemůže ho najít jinde než hluboko v sobě. Cesta osvobození od rozptylující povrchnosti k té vnitřní svatyni, prameni pokoje, se jmenuje meditace či kontemplace. Není lehké se ji naučit, ale plody cvičení v usebrání jsou naprosto úžasné a ničím nenahraditelné, zvláště v naší době.
Když se člověk naučil „spustit kotvu na hloubku“, pak i uprostřed hluku a mnoha každodenních povinností si může zachovat vnitřní klid. Ale opakuji, není to úplně snadné a vyznávám, že i mně se to zdaleka nedaří pokaždé.
Na počátku šíření epidemie covidu-19 v Česku jste v textu Co nám říká tento čas? uvedl: „Možná máme přijmout půst od bohoslužeb a církevního provozu. Možná ho nemáme nahrazovat bohoslužbami v televizi a nemáme se těšit, jak brzy bude vše při starém. Možná církvím ta situace ukázala jejich skrývanou prázdnotu a možnou budoucnost, pokud se vážně nepokusí představit světu úplně jiný tvar křesťanství (...)“ V současnosti ale lze vaše projevy – například právě ten zmíněný v předchozí otázce – dohledat na platformě YouTube, přičemž nesou popisek „z prázdného kostela“, což evokuje, že jde možná i o jedinou cestu, jak si je poslechnout. Nebyl by – řečeno vašimi slovy – půst příliš dlouhý, kdyby se duchovní otec rozhodl moderních technologií nevyužít?
Je třeba pečlivě rozlišovat: moderní technologie slouží k přenosům informací a tím i k učení, a sem spadá i nemalá část náboženského života, včetně kázání, promluv a přednášek a sám papež povzbuzuje duchovní, aby je hojně používali.
Proto i já dávám každý týden promluvy na webové stránky své i naší Akademické farnosti a sleduje je několik desítek tisíc lidí, včetně těch, kteří se nepovažují za nábožensky věřící a do kostelů nechodí. Ovšem mše, přesněji: slavení eucharistie, je něco jiného – slavit nebo se účastnit hostiny po internetu je dost těžko možné. Proto jsem pro přenášení mší v TV jen ve výjimečných případech, jako je návštěva papeže či největší svátky.
Ostatně letos jsem se nechal přesvědčit, aby ČT2 vysílala půlnoční mši z naší farnosti v přímém přenosu. Ale rozhodně by si lidé neměli zvykat nahrazovat bohoslužby v posvátném prostoru sledováním mší na obrazovce z pohovky s hrnkem kávy.
O hledání nové podoby křesťanství je i nová kniha, kterou jste vydal počátkem prosince. Nese název Odpoledne křesťanství s podtitulem Odvaha k proměně. Mohl byste přiblížit, o čem kniha je a s jakými krizemi se víra nyní musí popasovat?
Při výkladu dějin křesťanství aplikuji metaforu, kterou zakladatel hlubinné psychologie C.G. Jung užil při výkladu dynamiky lidského života: dětství a mládí přirovnal k dopoledni, po něm přichází v polovině života „polední krize“ a její zvládnutí otvírá dobu životního odpoledne jako dobu zralosti.
Podobně vidím v premoderní době „dopoledne křesťanských dějin“, jejímž úkolem bylo vybudovat institucionální a doktrinální struktury. Pak přišla „polední krize“ – to byla doba modernity, sekularizace, ateismu, otřásání tradičních struktur, která vrcholí právě v naší době.
Adventní těšení. Na co vlastně? Vládnou mu konzum, importované tradice a nevkus |
Avšak zároveň se otevírá možnost zralejší podoby křesťanství, zejména širšího ekumenismu (snaha o sjednocení křesťanů, pozn.red.), jak vidíme na postojích papeže Františka – pozvání k spolupráci eticky orientovaných lidí přes všechny hranice.
Křesťanství se nesmí uzavřít do hranic úzce konfesionálně chápaného „katolicismu“ nebo „protestantismu“. Ta konfesionální uzavřenost katolické církve v době od poloviny 19. do poloviny 20. století byla deformace, která v myslích mnoha věřících dosud přežívá.
V této době si křesťanství musí znovu položit otázku po své identitě, po jádru evangelijní zvěsti. Tím je podle mého názoru Ježíšova výzva k proměně – metanoia. Tato proměna znamená obrat od sobeckého ego, egocentričnosti, směrem k světu druhých a k tajemství „absolutně Druhého“, Boha.
To platí pro jedince, ale i pro církve – musí vyjít z „kolektivního narcismu“, sebestřednosti a uvědomit si, že jsou tu pro všechny. Pro to, aby šly s druhými v dialogu, vzájemném respektu a vzájemném obohacení. Mají co nabídnout, ale také se musí ještě mnohému učit.
Sekularizace podle vás náboženství neničí, ale proměňuje. Křesťanství budoucnosti by pak mělo být podle vaší vize přítomné ve společnosti v neideologické podobě. Jak toho lze docílit? Je to vůbec možné? Jak vypadá postsekularizační náboženství?
V naší době jsou viditelnými podobami politická zneužívání náboženských symbolů, emocí a rétoriky a na druhé straně spiritualita, emancipovaná od náboženských tradic, která však může upadnout do podoby laciné ezoteriky.
Méně nápadnou podobou „návratu náboženství“ je návrat tohoto tématu do postmoderní filozofie. V této oblasti je mi velmi blízký „anateismus“ Richarda Kearneyho – víra, která prošla ohněm ateistické kritiky, nevrací se k tradičnímu teismu, nýbrž přijímá Boha jako možnost (v knize The God who may be), víru jako nabídku a svobodnou volbu.
Vytěsníme Vánoce a křestní jména. „Pokroková“ příručka z Bruselu narazila |
Křesťanství prošlo dvěma podobami náboženství, které jsou už minulostí, kterým víra „urostla“ jako dětským šatům. Nejdříve to bylo náboženství jako „religio“, integrující síla celé společnosti, jako křesťanství v době středověké Christianitas.
A pak náboženství jako pouze jeden ze světových názorů – konfesionální podoba v novověku, např. „katolicismus“ a „protestantismus“. „Odpolední“ podoba křesťanství bude spíše náboženství v jiném slova smyslu, náboženství odvozené od slovesa re-legere, „znovu číst“, nabídne nové čtení a hlubší pochopení své vlastní tradice, ale i „znamení doby“.
Nabízím sociologicko-teologickou metodu, která se snaží poskytnout hlubší, kontemplativní přístup k událostem, jimiž procházíme.
V promluvě k 1. neděli adventní mluvíte o současné fázi vývoje náboženství jako o adventu hlubší a živější podoby křesťanství. Co je nedílnou součástí každého adventu, tedy období očekávání, jak již toho předvánočního, tak toho očekávajícího proměnu víry?
Schopnost ztišit se a naslouchat. Manipulativní přístup ke skutečnosti starého materialismu a jiných pyšných a zároveň naivních ideologií – vzpomeňme na komunistickou píseň „poručíme větru, dešti“ – vede k tomu, že nakonec slyšíme jen ozvěnu vlastních kroků a vlastních slov. Náš život zůstává smutným monologem.
Víra – a mám na mysli víru, spojenou s láskou a nadějí – však mění náš život z monologu v dialog. Zahrnuje a předpokládá také kontemplativní naslouchání, otevřenost mysli a srdce. Otevřenost vůči tomu, co nás přesahuje. Otevřenost k nevyčerpatelnému tajemství celku, který nazýváme Bůh.
Zmiňujete, že ve své knize dále promýšlíte ideu synodální proměny, tedy proměnu skrze dialog, kterou papež František nastínil v encyklice Fratelli tutti. Tento dokument považujete dle vašich slov pro naše století za podobně závažný a inspirativní, jako byla Všeobecná deklarace lidských práv OSN pro 20. století. Proč ho považujete za tak zásadní? O čem by měla církev v rámci svých struktur a taktéž s vnějším světem diskutovat?Papež František v tomto roce vyzval katolickou církev k odvážné proměně, k „synodální cestě“. Pojem synodalita vznikl ze spojení dvou řeckých slov, syn a hodos, znamená: společná cesta.
Bůh je odvozen od slova bohatý, říká kněz Karel Satoria |
Církev, jejíž mnohé podoby se ocitly v krizi, se má ze strnulé instituce proměnit ve společnou cestu. Velmi mi to připomíná Komenského výzvu k „všeobecné poradě o nápravě věcí lidských“. Je to velký sen a uskuteční se jen tehdy, pokud ho dostatečný počet lidí nevezme za svůj.
Také liberální demokracie se v době globalizace ocitla v krizi: potřebuje doplnit určitou morální vizí, která by mobilizovala etický potenciál lidí. Tímto doplňkem nemůže být fundamentalismus, ani konzervativně-národovecké křesťanství typu dnešních vládců Polska a Maďarska, které tíhne k autoritativnímu státu.
Avšak to, co dnešní civilizaci schází, je etická vize, kterou nabízejí sociální encykliky papeže Františka – zejména Laudato si o ekologické odpovědnosti a Fratelli tutti o překonávání hradeb předsudků mezi náboženstvími a kulturami. Ty texty mají inspirativní sílu.
Papež František je některými konzervativními proudy katolické církve od svého nástupu kritizován jako příliš liberální a rozmělňující zažitá striktní pravidla. Jsou právě jeho kroky ty, které musí být vykonány, aby křesťanství přešlo do nové etapy? Dokázal byste vy osobně papeži vytknout některý z jeho postojů, se kterým vy nesouhlasíte?
Papež František je prorocká osobnost a největší morální autorita naší doby. Možná některé formulace, které se objevují v médiích – ale často jsou zkreslením jeho výroků nebo vytržením z kontextu – jsou zarážející, některé jsou však dokonce podvrhem. Na jeho skutečném učení nenalézám nic, s čím bych se nemohl ztotožnit.
V již zmíněném textu z března 2020 jste také ohledně pandemické krize uvedl: „Je to test demokracie, občanské zralosti. Diktatura má k dispozici restrikce, demokracie nemůže spoléhat jen na ně, stojí na zodpovědnosti, rozumnosti, svobodné vůli občanů.“ Proměnily události posledních téměř dvou let váš pohled na význam pojmů jako je rozum, odpovědnost či svobodná vůle občanů? A co samotný pojem víra?
Celá desetiletí v řadě svých knih a proslovů se snažím ukázat, že víra je něco jiného, než „náboženská ideologie“, že je to existenciální orientace člověka, (nejen jazykově) blízká pojmům důvěra a věrnost.
Na tento postoj nemáme my křesťané monopol, evangelium nám říká, že Duch svobodně vane, kam chce. Nicméně církve, které budou opravdu žít z jádra evangelijní zvěsti, mohou být školami, kde se tento postoj bude stále pěstovat a kultivovat. Zdravá víra je spojencem rozumu a zřídlem svobody, spojené s odpovědností.
Morální a psychologické důsledky pandemie se povlečou déle než její důsledky ekonomické, sociální a politické.
Tomáš Halík
Můžeme nyní, po 21 měsících, s určitostí říci, zda jsme testem prošli či nikoliv?
Morální a psychologické důsledky pandemie se povlečou déle než její důsledky ekonomické, sociální a politické. Navíc na tuto otázku nelze odpovědět, protože chybí společné „my“ – rozpadlo se na řadu skupin, které spolu nedokáží a většinou ani nechtějí komunikovat a nikdo neví, jak náš svět znovu sjednotit.
Ty skupiny, které věří fake-news na proruských dezinformačních webech, šíří fantastické konspirační teorie a odmítají zdravotní osvětu a kázeň, v tom testu hanebně propadly.
A do třetice. V tomtéž textu jste zmínil: „České slovo nemoc vystihuje jeden důležitý aspekt: je to opak moci. Příliš dlouho jsme spoléhali na moc, kterou nám dala do rukou vědotechnika, příliš dlouho mnozí tuto moc naivně považovali za posvátnou krávu, která nás automaticky bezpečně doveze k světlým zítřkům.“ Vyzýváte k hledání filozofie a spirituality, která nás naučí žít v paradoxech a nejistotách světa a lidské existence. Kam nás, občany České republiky jakožto společnost, zavedly měsíce plné bezmoci? Nalezli jsme již onu spiritualitu, díky které umíme žít v paradoxech a nejistotách světa? Čím pro vás byla víra uprostřed krize?
Opakuji: někteří ano, mnozí ne. Raduji se z mladých otevřených, inteligentních lidí, s nimiž se setkávám na fakultě, v naší Akademické farnosti i při mnoha besedách na školách. Ti jdou upřímně ve svém hledání na hloubku.
Pak si přečtu nenávistné výkřiky na sociálních sítích a mám pocit, jako by se otevřela páchnoucí žumpa. To obojí patří do množiny „občané České republiky“.
Býval jste dlouholetým přítelem dramatika, disidenta a pozdějšího prvního prezidenta České republiky Václava Havla, 18. prosince uplynulo deset let od jeho úmrtí. Ústředním motivem jeho tvorby byla absurdita, jeho slavná stať se zase jmenuje Moc bezmocných. Jak aktuální je jeho odkaz k dnešku?
U Havla se spojuje ironický vztah k absurditám, které zdaleka neskončily pádem absurdního divadla komunismu, zejména smutné frašky normalizačního režimu, s jasnozřivým čtením hlubších příčin společenských jevů – viz zejména Dopis Husákovi a Moc bezmocných – a odvahou se zlu postavit občanskou angažovaností: ať už v roli disidenta nebo prezidenta. Jsem vděčný za to, že jsem mu mohl být nablízku v obou těchto jeho velkých rolích.
Měl úžasnou schopnost jasně vyslovit to, co mnozí jen nejasně cítili. Takové lidi každá společnost potřebuje jako sůl.
Příklad spojení mimořádné inteligence – schopností „číst mezi řádky“, vidět pod povrch – s osobním statečným a vytrvalým nasazením bude aktuální v každé době.
