Být na tom nějaká celebrita zdravotně jako tahle země, redakce už by chystaly nekrology. Jen by se doplnilo datum bídného skonu.
Státy jsou však jako bájné hydry, přežívají přes vnitřní zranění docela dlouho. Během necelého roku jsme však přece jen zažili takovou devastaci státního organismu, až se tají dech.
Pokud se o nás říkalo v době evropského předsednictví, že Češi rozhodně nenudí, platí teď to, že ani my sami se nenudíme. Zbytečný pád vlády, marný pokus o předčasné volby, konec amerického radaru, politici ochotní měnit za honorář zákony, kanadská víza. A pod tímhle kotlíkem přitápí světová krize.
Ruský imperialismus se probral ze spánku, prezident dostal Puškinovu medaili a nasypal trochu písku do soukolí vehiklu Unie.
Občan středního věku, který přišel o svěží naivitu mládí, už to tuší. Pokud mohou věci dopadnout špatně, tak také většinou špatně dopadnou. Před více než dvanácti lety jsem napsal: "Do budoucnosti můžeme očekávat další střety. Objeví se rasové spory, náboženská nesnášenlivost, odpor k cizincům, sociální nerovnost a generační konflikt. Až s krvavými mozoly vybudujeme vysněný kapitalismus, další generace jím bude ostentativně pohrdat jako hnusným konzumem a uteče z domu, aby za peníze rodičů vedla 'alternativní' život mezi podezřelými živly v pochybných komunách."
Tak to všechno už tu máme a to ještě letos nepřišla stále slibovaná chřipková epidemie. Teď už zbývá jenom definitivní rozklad státu, a kdo si počká, ten se dočká.
Laik si představuje stát a vůbec všechny jeho instituce asi jako dům. Kamenné zdi jsou přece pevné. Laik však netuší, že instituce existuje jen tak dlouho, dokud lidé v její existenci věří. Proto ta udivující síla revolucí, během kterých se velká mocnářství rozpadají během hodin.
Odborně se tomu říká sociální konstruktivismus, svět se z našich hlav stěhuje ven a tam žije. V zásadě jde asi o to, co popisuje pohádka o císařových nových šatech. Dokud věříte, že je vladař má, věci fungují.
Plzeňská chřipka je mnohem horší nemocí než chřipka prasečí. (Plzeňáci prominou, Mexičané jsou v tom také nevinně.) Stát je servisní organizace, která má za nás dělat to, na co sami nestačíme. Jenomže lžidoktoři zasáhli tuto zemi mnohem víc, než by to dokázalo nějaké Putinovo komando. Lžidoktor práv je konec státu, rozpouští jeho základy jako kyselina. Vrah je jenom vrah, chytnou ho, nechytnou, to se stává. Ale nákaza systému, to je smrtelná záležitost.
K čemu volby, když nevládnou zvolení? K čemu Sněmovna, které koncem září věřilo 14 procent občanů? Je to menší procento lidí, než které věří v převtělování. Je opravdu jedno, že Ústavnímu soudu věří 47 procent lidí? Méně než polovina? To i v Boha věří u nás dokonce čtvrtina lidí, a to si ho ani sami nezvolili. A tak můžeme pokračovat. K čemu nám budou soudní budovy, když se budou hemžit podvodníky? K čemu policista s pochybným titulem?
Stát není dům. Když lidé zjistí, že vlastně neexistuje, existovat přestane. A co tu pak bude na jeho místě? Vždycky něco a ten pohled bude stát za to. Tedy pokud máte zálibu v thrillerech.
V románu Na kometě od Julesa Verna poněkud šílený astronom Palmyrin Rosette objeví kometu, která má podle jeho výpočtů narazit do Země. Kometa má tvrdé jádro a astronom se odebere do místa dopadu v severní Africe, protože "to přece bude nesmírně zajímavé". Aby ne, když toto kosmické těleso vážilo 209 346 miliard tun. Až tohle spadne, škoda u toho nebýt.
Ano, až se tento zadlužený a prolhaný stát začne hroutit, bude to také "nesmírně zajímavé". V ten okamžik bych byl ovšem nejradši nezávislým americkým či australským politologem a díval se na to na všechno spíše z dálky.
