Koncem září 1993 se do jihočeského Písku sjeli příznivci krajní pravice z několika okolních měst. Útočníci vyzbrojení baseballovými pálkami, nunčaky a dalšími zbraněmi se vydali směrem k Městskému ostrovu, na němž v té době pobývala čtveřice Romů.
Ti ve strachu z napadení skočili do řeky Otavy, odkud jim skinheadi bránili vylézt. Z chladné vody se nakonec podařilo dostat třem napadeným; sedmnáctiletý Tibor Danihel ale takové štěstí neměl.
Kvůli podílu na mladíkově smrti bylo obžalováno 18 osob, které v půlce října 1994 stanuly před píseckým okresním soudem. Advokáti své klienty hájili mimo jiné argumentem, že Romové před útokem čichali toluen a v důsledku změněných poznávacích schopností mohli za pachatele označit nepravé osoby.
V Danihelově případě prý mohla intoxikace přispět k jeho utonutí. Na počátku prosince 1994 písecký soud 16 obžalovaných osvobodil a zbylým dvěma uložil roční podmínku.
Romové mě zdraví a oslovují strejdo, říká skinhead z případu Danihel |
Odvolací soud však rozsudek na jaře následujícího roku zrušil, načež vyšetřovatel případu stíhání většiny osob zastavil s poukazem na důkazní nouzi. Ačkoliv akci skinheadů přihlížela řada lidí, nikdo z nich se ani přes výzvy v médiích nepřihlásil k podání svědectví.
Zástupce Danihelovy matky, advokát Kolja Kubíček, podal proti postupu vyšetřovatele stížnost k Ústavnímu soudu. Nedlouho poté obdržel soud v Písku novou obžalobu, která za viníky Danihelovy smrti označila Jaroslava Churáčka, Zdenka Habicha, Martina Pomijeho a Milana Brata.
Následná soudní anabáze byla komplikovaná a plná zvratů. Kromě nejvyšších soudních instancí do kauzy postupně zasáhli i dva ministři spravedlnosti. Definitivní verdikt proto padl až v červnu 1999. Za rasově motivovanou vraždu a pokus vraždy poslal pražský vrchní soud Churáčka do vězení na osm let, Habichovi vyměřil trest o šest měsíců kratší a Pomijeho poslal za mříže na šest a půl roku.
V době vraždy byli všichni tři nezletilí a soud jim podle zákona nemohl uložit vyšší než desetiletý trest. Brat byl v separátním procesu v létě 2000 osvobozen.
Písek dostal stigma
„Nebyla to lehká doba a město tím několik let trpělo,“ uvedl bývalý tajemník městského úřadu a posléze i starosta Luboš Průša. Přestože od té doby uplynulo 30 let, některé momenty si živě vybavuje. „Po té tragédii následovalo několik demonstrací a protestů. Jednu chvíli veřejnost považovala Písek za rasistické centrum skinheadů, jindy si o nás lidé zase mysleli, že více protežujeme Romy,“ řekl Průša.
Danihel, Biháriová - případy, které začaly a skončily naprosto opačně |
Podle něj se tragická událost mohla stát prakticky kdekoliv v republice. Po listopadu 1989 a pádu komunistického režimu se ve společnosti objevovaly silné xenofobní nálady. „A Písek rozhodně nebyl městem nebo lokalitou, kde by to napětí bylo extrémně vysoké. V Česku byly v tomto směru mnohem větší problémy v jiných regionech,“ uvedl Průša. Připomněl například mostecké sídliště Chanov, které bylo známo problematickým soužitím etnik.
V Písku stále existují lokality, kde žijí početnější romské skupiny. Jde například o sídliště Portyč, Mírové náměstí, ulice Kollárovu a Svatoplukovu. „Ale řekl bych, že v současnosti už nejsou lidé tak silně vyhranění proti Romům. Xenofobní vlna nyní spíše míří na Ukrajince,“ řekl Průša.
