Student filmové vědy, Milan Hain, několik měsíců dokumentoval americký příběh Huga Haase a nyní jej poprvé vystavuje v Uměleckém centru v Olomouci.
Hugo Haas odešel do zahraničí na počátku roku 1939. Jak se mu podařilo uniknout nacistické hrozbě?
Věděl, že jako židovský herec nebude mít šanci nejen na práci, ale možná ani na život. Získal vízum a odjel začátkem dubna s manželkou Bibi do Francie, pak pokračovali do Portugalska.
Doma zanechali několikatýdenního syna Ivana. Báli se, že by náročnou cestu do neznáma nezvládl. Samozřejmě doufali, že odloučení nebude trvat dlouho. Nakonec se protáhlo až do roku 1946, kdy Ivan přijel do Ameriky.
Co Haasovi nejvíc pomohlo v jeho začátcích v Americe?
Určitě musel mít velmi silnou vůli. Jinak by se nedokázal prosadit v novém prostředí. Když odcházel z Čech, bylo mu osmatřicet, měl za sebou řadu úspěšných filmů a byl miláčkem publika. V listopadu 1940 připlul do Ameriky, kde ho znali jen krajané. Zpočátku pro ně hrál v českém divadle v Chicagu. Angličtinu se učil za pochodu a věřil, že se prosadí v americkém filmu. Brzy získal nabídku jít hrát na Broadway. Vyzkoušel si řadu epizodních rolí, hrál například ve Vojně a mír a také v Čapkově hře, R.U.R. Stále snil o tom, že bude hrát ve filmu a nakonec se skutečně dostal do Hollywoodu.
Milan HainNarodil se v roce 1984. Působí jako doktorand na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. V letech 2009–2012 byl šéfredaktorem online časopisu 25fps.cz, do nějž |
Jak tam pokračovala jeho herecká kariéra?
Režiséři a producenti si ho vybírali hlavně pro vedlejší role. A rozhodně to nebyly jen komedie, ta škála byla mnohem širší, od psychologických dramat až po detektivky. Zahrál si v jednadvaceti filmech a doufal, že jednou natočí svůj vlastní film. V roce 1951 měl premiéru jeho první nezávislý snímek Pickup. Haas k němu napsal scénář, volně inspirovaný románem Josefa Kopty, Hlídač č. 47. Hrál hlavní roli, film režíroval i produkoval. To tehdy rozhodně nebylo obvyklé. Navíc ho zvládl natočit za 85 tisíc dolarů, což byl velice nízký rozpočet.
Jak tento film přijalo americké publikum?
Rozhodně vzbudil zájem, původně byl uváděn jako součást dvojprogramu a nakonec se v některých kinech promítal jako samostatný nezávislý film. Tento úspěch Haasovi dodal odvahu, aby točil dál. Až do roku 1958 vytvořil dalších třináct snímků. Řada z nich vypráví o tom, jaký je život daleko od domova, v cizí zemi.
Vzpomínal Haas na český domov?
Ano, zcela určitě. Myslím, že to ale byla taková směs pocitů. Jistě se mu stýskalo, ale zároveň se bál návratu do Čech. Až do konce života cítil vinu za to, že přežil a jeho starší bratr Pavel (významný skladatel, pozn. aut.) a otec zemřeli za války. Pro Haase to bylo téma, které v různých obměnách zobrazoval ve svých filmech. Jsou to detaily, kterých si všimne opravdu jen pozorný divák, který zná Haasův osud. Například ve snímku Podivné okouzlení vidíme, že hlavní hrdina má na stole zarámovanou fotografii. Při bližším pohledu lze rozpoznat, že to je portrét Pavla Haase. V jiném snímku zase Haasův hrdina říká: "Mojí manželku a děti zabili nacisti." A je znát, že to není jen pouhá replika, že tak trochu mluví i sám o sobě.
Hugo Haas v USA 40–62Výstava je otevřena do 30. dubna 2013 |
Myslíte, že Haas doufal, že se mu nějakým způsobem podaří navázat na předválečnou kariéru v Čechách?
Asi to bral dost pragmaticky. Věděl, že doba se změnila a také poměry ve filmové branži jsou úplně jiné než před válkou. Často řešil, zda se má vůbec vracet do Čech. Nebylo to pro něj snadné, přijet do míst, kde žili jeho blízcí, které ztratil za války. Nakonec se přeci jen odhodlal. Přijel v roce 1963 a byla to tenkrát velká sláva. Jistě ho těšil ten zájem, ale zároveň tehdy pronesl: "Když jde herec do emigrace, to je jako když pianistovi useknou ruce." Po týdnu odcestoval zpět do Vídně, kde zůstali s Bibi, až do své smrti, v roce 1968.
Mohlo české publikum někdy vidět jeho americké filmy?
Naprosto výjimečně. Několik projekcí bylo na filmových přehlídkách. Až v roce 2007 odvysílala Česká televize cyklus Hugo Haas v Hollywoodu, kde byly čtyři jeho filmy, loni pak uvedla šest dalších.
Projekt Think BigThink Big je celoevropský program skupiny Telefónica, který pomáhá na svět nápadům mladých lidí, kteří chtějí něco vytvořit nebo změnit ve svém okolí. Mladým lidé získají pro realizaci projektů nejen potřebou finanční podporu, ale i vzdělání a telekomunikační vybavení. V ČR řídí program Think Big Nadace Telefónica a ročně tak podpoří přes 300 projektů. |
Na výstavě v Uměleckém centru Univerzity Palackého v Olomouci jsou nyní k vidění dopisy i filmové materiály. Jak se vám je podařilo vypátrat?
V roce 2011 jsem získal Fulbrightovo stipendium, takže jsem mohl deset měsíců prohledávat archivy v Americe. Letos jsem s přáteli zažádal o finance z programu Think Big od Nadace Telefónica. Díky této podpoře se podařilo vytvořit kolekci devatenácti výstavních panelů. Je to taková pomyslná cesta po stopách Haase, od počátku jeho kariéry v Americe až po jeho návrat do Evropy. Na výstavě jsou k vidění filmové plakáty, recenze z amerického tisku a také korespondence, kterou Haas vedl například s Olgou Scheinpflugovou nebo s Josefem Koptou. Tyto dopisy byly zapůjčeny z Památníku národního písemnictví v Praze.
Věříme, že alespoň tak trochu poopravíme ten mýtus o Haasovi, jako o herci komediálních rolí. Jeho tvorba je mnohem rozmanitější a je silně ovlivněná jeho životním příběhem. Myslím, že nejlépe ho vystihuje motto, které si po válce předsevzal: "V první řadě jsem se naučil věřit v ohromnou sílu života samotného a pudu sebezáchovy. Během bouřlivých let perzekuce, exilu, chudoby a zármutku nad smrtí bližních jsem nikdy neztratil touhu jít dál – dokonce i v situacích plných bezmoci a zmaru."