Prozradíte mi, kdo je dnes Tereza Bártová?
Mladá žena, duchem možná mladá navždy, která i přesto, že nedostala do života ty nejlepší karty, s nimi začala hrát. Vypořádala jsem se s tím, co mě potkalo, a nakonec jsem se s tím naučila i žít. Asi nedokážu říct, že jsem se s tím smířila, to možná ani úplně nejde. Ale je to nová cesta, na níž jsem potkala spoustu nových lidí a pochopila, jak skvělí jsou nejen oni, ale i ti staří, kteří nikdy neodešli, tedy moje rodina a přátelé.
Kdy jste začala takto přemýšlet?
Už v nemocnici jsem věděla, že já nebudu ta, která po amputaci skončí někde na gauči a bude se litovat. Viděla jsem, že to přede mnou dokázali i jiní, tak proč ne já. Dnes jsem hlavně člověk, který tráví veškerý čas v přírodě a ve zbytku času pomáhá lidem, které potkalo něco podobného. To už dělám šest let a je to momentálně věc, která mi dává největší smysl.
Vy svou cestu sdílíte prakticky od začátku. Jak na to lidé reagovali?
Ze začátku jsem sdílela dost věcí z nemocnice, protože jsem tam strávila hodně času. Po amputaci asi tři měsíce a po transplantaci ledviny zhruba měsíc. Dostalo se mi tehdy hodně podpory, ale i lítosti. Což není překvapivé, ale není to ani to, co by člověk chtěl v té chvíli slyšet. Nikam vás to neposune. Kdybych se do té lítosti tenkrát ponořila, nebyla bych dnes tam, kde jsem.
Tereza Bártová
|
A změnily se reakce spolu s tím, jaké jste dělala pokroky? Vaše současné fotky z českých i zahraničních hor ve mně vyvolávají hodně věcí, ale rozhodně ne lítost.
Je to tak. Když už jsem začala chodit a zkoušet různé sporty, dostavil se spíš respekt, možná i obdiv.
A co inspirace?
Asi taky, povím vám to příběhem. V Beskydech jsme nedávno potkali několik lidí, kteří mě poznali, všichni byli hrozně milí. Jeden pán mi dokonce vysekl takovou poklonu, až jsem se červenala. A právě jedna z turistek, které jsme míjeli, mi říkala, že se jí vůbec nechtělo a kopec jí nechutnal. Ale když mě viděla, musela ho prostě vyběhnout. Bylo to hrozně milé. Tak už jsem si říkala, že s mými sledujícími musím udělat hromadný výstup na nějaký kopec, abychom se osobně poznali. Dnes už mě sleduje hodně sportovců, takže by to mohla být skvělá akce.
S vozíkem nekamarádím
Náš rozhovor je hlavně o tom, co je a bude. Přesto pojďme trochu do minulosti. Co jste o sobě sama dřív nevěděla a víte to až teď?
Asi to, že jsem silná. Je zajímavé, že dokud člověk něco ošklivého nezažije, často ani netuší, jak moc silný je. Dnes od lidí často slýchám, že oni by něco takového nedali. Ale to bych si já také pomyslela, když jsem ještě byla zdravá a každý den sportovala. Kdybyste mi tehdy řekla, že pak během okamžiku přijdu o obě nohy, taky bych si myslela, že to nedám. A dnes? Jen tak mě něco nezlomí. Ale zase buďme realisté, i já mám dny, kdy se mi nechce.
Jak vlastně vypadá váš běžný den. Jaká je motivace se do něj pustit?
Výjimečně mám dny, kdy ráno vstanu a rozhodnu se celé dopoledne strávit na vozíčku. Mám terasu a pracuju tam, takže s tím není problém. Ale moc to nedělám, protože s vozíkem nekamarádím. Já na něm ani neumím jezdit. Doma mám obouchané zdi, jak špatně zatáčím. Navíc mi na něm všechno trvá hrozně dlouho, a to mě nervuje.
Začalo to bolestí břicha a kyčlí, zákeřná infekce připravila chlapce o nohu i prsty |
Jinak v běžný den si hned po probuzení beru nohy, provedu hygienu a jdu pracovat. Mám zkrácený úvazek a můj zaměstnavatel mi vychází ve všem vstříc, což je velká výhoda. Po práci už klasicky zamířím do posilovny, kde cvičím s trenérem. Moc mi to pomáhá, poznám to třeba na chůzi do schodů, už se u toho ani nemusím držet a hezky je vyběhnu. Po obědě už pak vyrážím někam na kopce. Moji kamarádi jsou stejní nadšenci, takže se rádi přidávají.
Jaký z posledních kopců pro vás byl výzvou?
Dříve jsme měli rodinnou tradici, že se první květnový den chodilo na Milešovku. Z té jsem měla dlouho respekt, ani vlastně nevím proč. Nedávno jsem ji ale konečně vyšla. Nahoru to vlastně bylo v pohodě, horší je to vždycky dolů, protože v protézách je to obtížnější. Když jdu z kopce delší dobu, už to cítím, což je zrovna případ Milešovky. Na jiných kopcích často jdu jen nahoru a dolů se svezu lanovkou.
Z vašeho Instagramu mám pocit, že pořád něco objevujete. Jaké nové dovednosti jste si v poslední době osvojila?
Když jsem se znovu učila všechny sporty, zkusila jsem i golf. Vypadá to jednoduše, ale stabilita pro mě byla opravdu oříšek. A taky je to na mě málo akční. Takže golf si nechám až na důchod. Co jsem si ale osvojila až překvapivě rychle, bylo řízení auta.
Zaměstnavatel mi ho nechal předělat na ruční řízení. A co si budeme, když jedete přes celou republiku, což občas jezdím na vyšetření, je mnohem pohodlnější nohy sundat a řídit jen rukama. Jednu mám na volantu a druhou na páce, která brzdí nebo přidává plyn. Při třetí jízdě už jsem sama jela z Teplic do Ústí a hned se mi to zalíbilo. S autem mám svobodu a nezávislost, která mi po amputaci moc chyběla. Můžu se sama sebrat a jet na hory, což občas i dělám.
Zpět do sedla
Už před nemocí jste byla velký sportovec, což vám i zůstalo. Řekněte mi, jaké aktivity jste si neprodleně po amputaci myslela, že už nebudete moc dělat, ale dnes je děláte?
Představa jakéhokoliv sportu byla v jednu chvíli úplně bláhová. Ale jako úplně první jsem zkusila znovu kolo. Jela jsem handy cyklo maraton (extrémní cyklistický závod okolo ČR pro osoby se zdravotním handicapem, pozn. red.), což byla krásná zkušenost. Pro sestřičky na dialýze, kam jsem tehdy musela docházet, to zas tak krásné nebylo, protože jsem jim kvůli závodu měnila termíny. Asi už se jim pak ulevilo, když mi transplantovali ledvinu, byla jsem pořád hrozně nedochvilná.
U cyklistiky jste ale nakonec nezůstala.
Naprosto upřímně musím říct, že jsem z toho neměla takovou radost, jakou jsem si myslela, že budu mít. Před nemocí jsem byla zvyklá jezdit v terénu, silnice mě nikdy nebavila. A i když byly způsoby, jak bych ji mohla jezdit, nemyslím si, že by mi to dělalo takovou radost jako kdysi. Navíc u cyklistiky potřebuji pomoc druhých, což u turistiky neplatí. Tam, kde to neznám, sama nechodím, ale když místo znám a nejsou tam žádné překážky, můžu vyrazit sama. A z toho mám daleko větší radost.
Platilo to i u handbiku, na kterém se jezdí rukama?
Vlastně ne. Dnes už si často vůbec nepřipadám jako handicapovaná, sama si všude dojedu, dojdu, mohu sportovat… A když sednu na handbike, najednou si o to víc uvědomuju, že nějaký handicap mám. Raději chci dělat sporty, kde si přijdu úplně normální. A to je hlavně chůze po horách.
Znovu na Mariině vyhlídce, téměř po roce. Jde vidět, že už mám něco nachozeno a nemusela jsem jít dolů po zadku .
#jetrichovice #hrensko #mariinavyhlidka #czechnature #amputee #amputeelife #amputeegirl #czechgirl #lifewithoutlimits #ossur #kidneytransplant #hiking #hikingadventures #hikinggirl #mountaingirl
Dáváte si v této disciplíně nějaké cíle?
Ano, teď ujdu maximálně kolem patnácti kilometrů a samozřejmě bych chtěla mnohem víc. Mým snem je nějaký dálkový pochod. Moc mě láká třeba Tour du Mont Blanc, ale to je náročné a i trochu riskantní vzhledem k tomu, že jsem po transplantaci ledviny. Kompromisem by mohla být třeba Stezka Českem (dálková turistická trasa v Česku, pozn .red.), u té budu mít nemocnici pro případ nouze vždy relativně po ruce.
Ještě jsem koukala, že jste zkoušela i lyžovat. Jak vám to šlo?
Vlastně docela dobře, po čase už jsem zvládla i carvingové obloučky, ale stejně jsem u toho nezůstala. Byl tam stále lehký vnitřní strach, pak i jeden nehezký pád, u nějž jsem si pochroumala zápěstí, a s ním si ten sport zkrátka neužiju. Nemyslím si, že jsem to vzdala. Vyhodnotila jsem si spíš jestli mi to za to stojí.
Tělo je jen část příběhu
Jaký dnes máte vztah ke svému tělu? Změnil se nějak váš pohled na něj?
Dřív jsem byla daleko víc vysportovaná, svalnatější. Ale neměla jsem ráda svoje lýtka, přišla mi moc velká. A taky jsem hodně řešila nos, už od čtrnácti jsem chtěla plastiku. No, asi víte, jak to dopadlo. Dnes nic z toho není podstatné. Do popředí se dostal fakt, že jsem odmítla nosit krátké oblečení kvůli protézám. Letos je to vlastně poprvé, co jsem začala kraťasy nosit už teď. Dřív jsem čekala až do srpna do největšího vedra. Protože jakmile odkryji protézy, jsem středem pozornosti, a to mi vůbec nedělá dobře. Občas jsem slyšela i nějaké narážky, a to mi nepřidalo v tom, abych kalhoty odhodila.
Zmiňujete reakce okolí. Jak byste si tedy přála, aby lidé reagovali?
Kouknout se je v pohodě. Ale není úplně příjemné, když na mě někdo civí. Když to někoho zajímá a slušně se mě přijde zeptat, nemám vůbec problém si s ním povídat. Jsem tomu otevřená. Nejhorší reakce je ale ukazování, pokřikování a šeptání si za zády.
Místo amputace nohy život bez omezení. Muži vytiskli unikátní implantát |
Možná se zeptám ještě jinak. Co byste si přála, aby lidé změnili ve svém přístupu nebo komunikaci?
Nejdřív musím říct, že se to podle mě za poslední roky dost zlepšilo. Lidé jsou tomu otevření. Handicapovaní mohou pracovat a velmi dobře fungovat ve společnosti. Přála bych si ovšem zlepšení v pracovním uplatnění. Někteří mí známí s handicapem mají velký problém práci najít, já jsem měla velké štěstí, že ji mám, a ještě s takovými skvělými podmínkami.
Co byste poradila člověku, který dnes třeba stojí na začátku podobné cesty jako vy tehdy?
Nepoddat se tomu a stanovit si cíle. Ale ne dlouhodobé, k těm vede ohromně dlouhá cesta. Jít spíše po malých krůčcích. Já jsem si na začátku dávala přesně takové malé cíle: přejít byt, přejít retardér v ulici u domu a podobně. Taky mi hodně pomohlo obklopit se těmi správnými lidmi. A apelovala bych na mladé, aby sportovali. Sport mi dal vůli a disciplínu.
A co byste řekla tehdejší Tereze v tom úplném začátku?
„Neřeš blbosti a užívej si každého dne na maximum.“ Tehdy se mi život změnil z hodiny na hodinu a já nevěděla, co bude. Stejně tak nikdo z nás neví, jaký čas tu má vyměřený. Proto bychom život měli opravdu žít, ne jen přežívat.
