Když si vás dnes někdo začne hledat na internetu, vyskočí na něj spousta podobných příběhů o tom, jak jste dvakrát vyhořela. Chápu, že už je to trochu ohrané, na druhou stranu to byl spouštěč pro založení vašeho byznysu.
Příběh mého vyhoření byl důležitý hlavně na začátku, protože přede mnou o tomto tématu mluvila jen hrstka lidí. Otevřeně jsem o tom hovořila, zatímco si někteří lidé klepali na čelo. Dnes už to tak není, navíc už táhnou i jiná témata než syndrom vyhoření. Dokonce bych řekla, že o vyhoření už se dnes mluví až moc. I když pro začátek mé firmy to bylo zásadní.
Máte na mysli nadužívání termínu „syndrom vyhoření“ podobně jako „deprese“ nebo „trauma“?
Přesně tak. Vyhoření není stav na jedno páteční odpoledne, kdy se cítím unavený a v pondělí už zase můžu vesele do práce. Vyhoření je plíživé, projevuje se postupně, a tak ho často ani nezachytíme. Začneme se cítit špatně občas, pak častěji - a najednou nás negativní myšlenky provází pořád. Nic nás nebaví, život pro nás nemá smysl, nemáme se o koho opřít a s kým sdílet, protože se cítíme osamocení a nepochopení. Toto přesvědčení je v rámci vyhoření tak silné, že nevidíme východisko a nic nám nedělá radost. Je těžké se z toho dostat, protože takoví lidé nemají ani energii. Sama si pamatuji, že i udělat si čaj pro mě byl nadlidský výkon. Tento stav u mně trval několik měsíců.
Simona Zábržová
|
Co vám nakonec pomohlo?
Z vyhoření se člověk dostává i několik let. U mě to definitivně trvalo tak tři roky. Zní to jako klišé, ale opravdu se musíte začít pídit po tom, jaké je naše poslání, jak fungujeme psychicky a biologicky a co vlastně v životě skutečně chceme dělat.
Já jsem zjistila, že moje poslání je pomáhat lidem, jako jsem byla já. Musela jsem kompletně změnit svůj přístup k práci i k životu. A záměrně zdůrazňuji přístup, protože změnit pouze práci je málo. Když přístup k práci i životu nezměním, tak mohu vyhořet i v druhé a třetí práci. Dnes dělám spoustu věcí jinak než dřív.
Dáte nám nějaký příklad?
Starám se o svou zdravou sebehodnotu. Dělám si pravidelnou retrospektivu, dívám se na to, jak žiju. To mě udržuje v tom, že vím, co se v mém životě děje. Často jedeme jak křečci v kolečku a nestíháme sami sebe vůbec vnímat. Je dobré se občas zastavit a strávit čas sám se sebou a podívat se, co mi dělá dobře, co mě nabíjí, co mi naopak bere energii, prostě se dívat do sebe. Pracovně tomu říkám „Simona first“.
V Česku ale nejsme moc vychovaní k tomu, abychom v první řadě mysleli na sebe.
To je bohužel pravda. Přitom je zásadní vědět, kdo jsme a co chceme. Dívat se na sebe skrze nás samotné, nikoliv skrze ostatní.
Řeknete mi, jak vlastně vypadá den „Simona first“?
Vstávám brzy. Prvních deset minut se v klidu protáhnu a každý den si najdu něco příjemného, co mě čeká. Pak už se vrhnu na práci, v diáři toho mám jako ředitelka firmy hodně. I přesto si ale každý den dělám siestu. Ne že bych nepracovala, ale fyzicky nejsem u počítače. Jdu se po obědě projít a v hlavě promýšlím různé pracovní věci, vytvářím si tak i odstup pro kvalitnější rozhodování. A od tří hodin až do večera zase pracuji. Večery věnuju vzdělávání, času s blízkými, meditaci a také sobě.
Je vidět, že už se svým duševním zdravím umíte pracovat. Co ale lidé, které to nikdo nenaučil? Jak mohou začít?
Začala bych retrospektivou svého života a pokládala si otázky typu „Co a proč teď dělám? Kde budu za půl roku? Co mohu hned změnit, abych se cítila lépe?“ Když to děláme poprvé, většinou se lekneme, protože věci, které chceme změnit najednou může být klidně dvacet.
Proto doporučuji začít s terapeutem nebo koučem. A pak to dělat pravidelně. Tím zjistíme, na co ze svého života bychom se zrovna měli soustředit, co bychom chtěli změnit. A děláme postupné drobné akční kroky. Zkrátka si dát jeden cíl a zkusit pro to něco udělat. Když si jich dáme deset najednou, nikdy je nesplníme. A ještě se obvykle vystresujeme, že jsme to nezvládli.
Žena vnáší do vysokých pozic klid a něhu, myslí si bývalá ředitelka marketingu |
Jaká byla tedy největší změna ve vašem životě?
Dřív jsem žila hlavně to, co chtěli ostatní. Na to jsem se po druhém vyhoření vykašlala. Už jsem nechtěla být jen spokojená a s vyplazeným jazykem plnit očekávání ostatních. Spokojených je dost lidí. Ale šťastných už mnohem méně. Já nyní šťastná jsem. Ale je to v podstatě každodenní práce, která zahrnuje sebepoznání, sebepéči a neustálý rozvoj myšlení.
A nesetkala jste se někdy s nepochopením?
Jasně, dnes a denně. Ale když jste šťastní sami se sebou, je vám to vcelku jedno. To, co vám vadí na ostatních, je stejně vaše téma. Bylo by nám všem lépe, kdybychom své štěstí hledali u sebe a ne u ostatních.
Sebevědomí na pracovišti
V praxi často školíte na téma sebehodnoty a sebevědomí. Jak s tím začít?
Skvělé je zeptat se svých dvou nejlepších přátel, co na mně mají rádi. Možná budete překvapeni, jak vás vnímají a co na vás obdivují. Uvědomíte si, že máte třeba nějaké kvality, o nichž možná i víte, ale neuvědomujete si, jak velký plus u vás představují. Jinak si ale vlastní hodnotu určujeme my, ne ostatní. Ze své praxe vím, že toto je pro lidi vlastně největší překvapení.
Vaše firma se zabývá i tématem sebehodnoty a sebevědomí na pracovišti. Jak se projevuje, když u lidí ve vedoucích pozicích tyto věci chybí?
Když mám nízkou sebehodnotu, pochybuji o sobě víc než ostatní. Typickým příkladem je imposter syndrom (tzv. syndrom podvodníka, člověk s tímto syndromem o sobě pochybuje a své úspěchy přičítá spíš náhodě a jiným lidem, pozn. red.), kterým trpí podle globálních studií téměř 72 % manažerů. A v čem je problém? Tito lidé se často rozhodují na pozadí se strachem, a pak se to odrazí na celé firmě, zejména například ve vztazích.
I odpočinek je prevence. Češi ji naplno nevyužívají, myslí si lékařka Šédová |
Pojďme tedy říct, jak na zdravou sebehodnotu.
Sebehodnota vzniká už v prenatálním období. Nejvíc se ale tvoří v dětství, zhruba do sedmi let. Dítě potřebuje cítit, že je vítané a přijímané takové, jaké je. Když k tomu ale v minulosti nedošlo, dá se to v dospělosti napravit, Zkrátka si musíme vytvořit pocit vlastní hodnot. Zaujmout k sobě například jiný postoj, umět se pochválit, ocenit, umět oslavit i drobné úspěchy. A především mít reálná očekávání a mít na sebe dosažitelné nároky.
Jak do toho zasahují digitální technologie?
Moc tomu nepomáhají sociální sítě, protože se kvůli nim mnoho lidí porovnává. Na druhou stranu mohou i technologie dobře sloužit. Například na sebekoučink existuje hodně aplikací. Já sama jsem na sociální sítě změnila jsem pohled. Chodím na ně stejně často jako dřív, ale cíleně za určitým obsahem, nepoužívám je k bezcílnému scrollování.
Co si můžeme vzít z krizí, které nás potkávají?
Mně vyhoření nejvíc pomohlo v tom, že jsem si našla svůj směr, čemu se chci v životě věnovat. A taky pochopila, že moje hodnota nezávisí na okolí, ale na mně samotné.
Kromě Soulmia, které pořád jede a mezi zaměstnavateli je stále více oblíbené, teď pracuji na novém projektu, který se bude věnovat vzdělávání pomocí umělé inteligence v mentálním zdraví teamleaderů.
Syndrom vyhoření může potkat každého. Jak pomáhají firmy a jak si pomoci sám |
Když jste zakládala Soulmio, narazila jste na nějaké bariéry v rámci duševního zdraví?
Devět z deseti šéfů mě s tím nápadem na začátku odmítlo. Bylo to těsně před covidem a všichni si mysleli, že jsem se zbláznila. Pak nám ale hodně pomohl hybridní model práce to, že jsem se nebála mluvit o svém vlastním příběhu. Dnes je ale skvělé pozorovat, jak se firma i trh posunul.
Jak?
Založila jsem ji v roce 2021, předcházely tomu téměř dva roky příprav. A je krásné pozorovat, jak se proměnilo chápání lidí. Děláme teď průzkum, jak moc se firmy starají o duševní zdraví svých zaměstnanců a vychází to zatím na 2,6 bodů z pěti. Když jsem začínala s firmou, bylo to tak 0,5 z pěti. Vidíme tedy pokrok v destigmatizaci duševního zdraví v práci. Pořád jsme ale ještě nepochopili obrovský potenciál péče o duševní zdraví ve firmách. Kdyby firmy věděly, jak velký to má vliv na výkon zaměstnanců, investovaly by do toho mnohem větší peníze.
Mění se ale i témata. Před čtyřmi lety jsme běžně školili základy psychohygieny, to už dnes skoro dělat nemusíme. Že si dnes firma objedná workshop na téma sebehodnota nebo šikana, je obrovský pokrok. A tak jak byla péče o mentální zdraví posledních 5 let spíše firemním benefitem, do budoucna bude součástí DNA každé úspěšné firmy.
