Stb šla po "protirežimní"
hře Járy Cimrmana
Kdy a jak se vás StB pokoušela přemluvit ke spolupráci?
Svěrák: Myslím, že na mě někdy v roce 1980 nastrčili jednoho studenta. Ten mě přemluvil, abych mu na magnetofon namluvil básničku o nějakém funkcionáři, který si žije jako prase v žitě, má pěkné auto a chatu.
Za nějaký čas si mě zavolali na výslech. Řekli, že pokud se s nimi nebudu scházet a dávat jim informace, můžou mě za tu nahrávku zavřít a dětem znemožnit studium. Tehdy děti řekly: Tati, my radši nebudeme studovat. Dopadlo to tak, že jsem na nabídku StB nereagoval, a oni se už od té doby nikdy neozvali.
Smoljak: V roce 1964 si mě zavolali na vnitro, že prý potřebují nějaké informace o mládeži, o které jsem tehdy psal. Když jsem přišel, zjistil jsem, že ze mě chtějí tahat informace na mé spolupracovníky. To jsem odmítl a oni mě od té doby nechali být.
Po revoluci jsem zjistil, že jsem vedený v kategorii "důvěrník StB". Fakt je, že v této kategorii si policie vedla i lidi, kteří s ní nijak nespolupracovali a policie o ně třeba jen měla zájem. Proto se moje jméno neobjevuje ani v oficiálních seznamech StB.
Ale v seznamech se objevuje jméno vašeho kolegy z divadla. Marek Šimon byl agentem StB, i když donášel na jiné lidi než na členy vašeho divadla.
Smoljak: Ale taky byl ve vězení. Jednou opilý v taxíku plácnul, ať ho odvezou na letiště, že unese letadlo do Ameriky. Taxikář zavolal policii a on šel do vězení. Tam mu slíbili, že ho pustí dřív, když bude donášet na spoluvězně Havla, což odmítl.
Svěrák: Na Marka nedám dopustit. Pamatuji si, jak chodil do divadla s krunýřem kolem krku, když ho estébáci strašně zmlátili. Vím, že se spolupráce mohl dopustit jen po silném psychickém a fyzickém nátlaku. Je to vzácný člověk, velmi hezky se stará o našeho kamaráda Jana Kašpara, který je na vozíku.
Pane Svěráku, proč jste v 60. letech vstoupil do KSČ?
Tehdy mi lidé říkali: Čím víc lidí jako ty tam bude, tím bude strana lepší. Z toho jsem vystřízlivěl po okupaci v srpnu 1968. Následující rok jsem vrátil legitimaci.
Pojďme ke hře Lijavec. Jaké to bylo: psát hru s protirežimními narážkami a mít nad sebou hrozbu zákazu?
Smoljak: My jsme původně nechtěli politické narážky dělat, a to z čistě uměleckých důvodů. Nám to přijde velice primitivní, vyznáváme jiný druh humoru. Proto tyto věci obsahuje jen tahle jedna hra.
Svěrák: Tepali jsme do zkostnatělosti rakousko-uherské policie, ale diváci si překládali, že to asi není staré Rakousko, co nás nejvíc pálí. Celý Cimrman se dal přeložit tak, že je to spíš o současnosti než o monarchii.
Jak na vaše divadlo tehdejší Státní bezpečnost reagovala?
Smoljak: Na výsleších na StB jsem se dozvěděl, že na nás chodí. Ale samozřejmě jsme nevěděli, kde sedí. Chodili k nám také lidé od kultury, ale ti otevřeně říkali, že přišli, aby zkontrolovali, jestli se neodchylujeme od scénáře.
Svěrák: Jednou jsem se na výslechu podivil, jak dobře naše hry znají. A oni na to: Vždyť my jsme tam pořád, střídáme se tam. Docházelo pak i k docela absurdním situacím, kdy mě vyslýchali dva příslušníci, kteří byli do Cimrmana vyložení fandové.
Ve hře se mluví o lijavci, který jednoho dne přijde a strhne režim, který je prolezlý červotočem. Tohle cenzuře nevadilo?
Svěrák: Napsali jsme tam, že je to citát z Havlíčka, i když to nebyla pravda. Oni nám řekli: Dobře, my vám budeme věřit, že je to o monarchii. Lákalo nás být v téhle poetice důslední. Ve scénáři je třeba: "Tato anekdota je schválena ministerstvem výživy." A na to řekli: To nejde, iniciály MV má ministerstvo vnitra.
Co všechno jste museli ze hry vyškrtnout?
Svěrák: Třeba to, jak se postavy radují z toho, že Rakousko-Uhersko konečně padlo.
Smoljak: A citát: "Jste svědky historické chvíle, kdy vyhynuli Pihrtové (postava tajného policisty – pozn. red.), a za velkou relikvií monarchie jsou i malé rakvičky jejích přisluhovačů."
Není celá "cimrmanovština" tak trochu parodií na kult osobnosti komunistických vůdců?
Smoljak: Ano, ten kult Cimrmanovy geniální osobnosti v něčem připomínal kult komunistických svatých...
Svěrák: Celý ten duch našich seminářů... Cimrmanova genialita lidem připomínala politická školení. Bylo jim to prostě povědomé.
Ale do otevřeného boje proti režimu jste se pustili až koncem 80. let, kdy jste podepsali petici za propuštění Václava Havla z vězení.
Svěrák: Asi něco v člověku uzrálo. Ono je to vždycky osobní. Petici mi přinesl Ivo Fischer, hrozně hodnej a mírnej člověk s tichým hlasem, kterého jsem měl velice rád. Zeptal se mě: Zdeňku, podepsal bys?
Řekl jsem si: když v sobě našel tolik statečnosti i Ivo Fischer, tahle hodná ovečka... Kdyby to přinesl někdo jinej, asi bych váhal.
