Do té doby řídce osídlené území na strahovském návrší za pražskými hradbami se až v roce 1922 stalo součástí metropole nedávno zrozeného Československa. A oporou mladého státu se stali Sokolové, tělovýchovná, ale také výrazně vlastenecky orientovaná masová organizace.
Právě u příležitosti VIII. všesokolského sletu v létě roku 1926 se otevíral nový stadion, kterému se říkalo Velký, později též Masarykův.
Už tehdy měl stávající obří rozměry, ale vypadal jinak než dnes. Měl jednu malou dřevěnou tribunu postavenou podle návrhu architekta Aloise Dryáka. Současná podoba stadionu je výsledkem více než půlstoletí trvajícího vývoje, věnec tribun, jak jej známe dnes, byl dokončen až v 70. letech.
Paměť národaText vznikl ve spolupráci s Pamětí národa, pro kterou jej zpracoval Michal Šmíd. Paměť národa si na letošní léto již počtvrté připravila na jižní tribuně Strahovského stadionu pestrý program. Návštěvníci se mohou těšit na komentované prohlídky, přednášky, debaty, podcasty naživo či virtuální galerii pamětnických příběhů. Pro rodiny s dětmi i zvídavé jednotlivce je připravena šifrovací hra Mráz na Strahově. |
„Nebojíme se a budeme se rvát“
Následující IX. všesokolský slet se konal v roce 1932 za účasti prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, v létě roku 1937 se zde (tehdy už bývalý) první československý prezident u příležitosti připomínky výročí bitvy u Zborova naposledy objevil na veřejnosti. Následující všesokolský slet v létě roku 1938 se odehrával v napjaté atmosféře ohrožení Československa nacistickým Německem.
Sletu se zúčastnila i tehdy šestnáctiletá Vlasta Macháčková. „V celé Evropě to vřelo. Hitler řval a ohlupoval národ. Zcela všechny zfanatizoval. Vše viselo na vlásku, cítili jsme to. Do poslední chvíle jsme nevěděli, zda se slet na Strahově uskuteční,“ vyprávěla.
„Měli jsme strach, aby se něco nestalo. Byly to ale zážitky, které se neopakují. Slet se stal i symbolem, že se nebojíme, že se budeme rvát, že není možné, aby nám někdo ublížil. Cítili jsme se vlastenci, milovali jsme vlast, národ, prezidenta,“ popisovala pamětnice tehdejší atmosféru.
Ani odhodlání Sokolů však nezvrátilo postupný konec předválečného Československa. Zároveň to byli příslušníci Sokola, kteří během následujících šesti protektorátních let patřili mezi nejodvážnější odbojáře. Mnozí za to zaplatili životem.
Temná poválečná kapitola stadionu
Méně známá – a nejtemnější kapitola historie strahovského stadionu se psala před 80 lety, ve dnech těsně po skončení druhé světové války. Jeho velká plocha sloužila po několik týdnů jako shromaždiště pro lidi, kteří se stali terčem poválečné odplaty.
Vedle zatčených nacistických ozbrojenců včetně příslušníků SS se zde ocitli i docela obyčejní lidé, jejichž rodnou řečí byla němčina. Jako třeba rodina tehdy dvanáctiletého Hugo Fritsche. Ten se narodil v Brně české matce a německému otci. Konec války je zastihl na útěku před postupujícími Rudoarmějci poblíž jihočeské Blatné. Skupinu uprchlíků nakonec zatkli a jednoho květnového dne převezli na pražské smíchovské nádraží. Následoval pěší přesun v horku do prudkého kopce na Strahov.
Hugo Fritsch přibližně patnáctiletý, pravděpodobně v roce 1947.
„Nás hnali na ten stadion, tam bylo už internovaných pod širým nebem 10 tisíc Němců. Tam jsme ztratili tatínka a babičku, na Strahov nedošli a poslali je do nemocnice do Ženských domovů. My jsme o nich nic nevěděli a zůstali jsme na stadionu. Tam jsme každých čtyřiadvacet hodin dostali polévku, kousek chleba a dvakrát trošku kávy. I když já nemůžu říct… Káva je něco jiného,“ vyprávěl Hugo Fritsch po bezmála sedmdesáti letech od tehdejších událostí stále velmi slušnou češtinou.
Na Strahovském stadionu lidé spali pod širým nebem napospas počasí, jídla dostávali málo, a navíc se tam rozšířily vši a úplavice. V otřesných podmínkách strávila rodina měsíc a poté je transportovali na statek Strachov u Kralup nad Vltavou.
S rodinou byl tehdy i Hugův malý bratr Willy. V kojeneckém věku se mu nedostávalo mléka a následkem podvýživy po pár dnech na statku u Kralup zemřel. Hugo Fritsch dodnes neví, kde je jeho mladší bratr pochován. Podobně tragický osud stihl většinu jeho rodiny, on sám poválečnou anabázi po různých lágrech přežil a v roce 1948 se po intervenci příbuzných dostal do Německa.
Od sletů ke spartakiádám
Po válce se život postupně vracel do normálu a obnovil se i sokolský život. Sílu hutí měl demonstrovat první poválečný XI. všesokolský slet naplánovaný na léto roku 1948 samozřejmě opět na strahovský stadion. Pár měsíců předtím však moc ve státě převzali komunisté a sokolský odkaz věrnosti masarykovské republice pramálo souzněl s komunistickými doktrínami.
Slet se tak opět konal ve zjitřené atmosféře. Na to vzpomíná například i Sylvie Knedlová ze Zlína. „Cvičili jsme v modrých trenýrkách, modrých halenkách olemovaných bílým proužkem a měli jsme takové bílé kroužky. Ještě si dodnes pamatuji tu skladbu. A šli jsme přes Prahu a vyvolávali hesla,“ vzpomínala na protikomunistické protesty, které slet provázely.
Následky přišly záhy. „Bohužel přijeli jsme zpátky, my plní nadšení, a děvčata Oxnerovy měly problémy. Prý proto, že nás nechaly vyvolávat nějaká protistátní hesla. Nás to ani nenapadlo. My jsme od radosti, že nás tam lidé sledují, volali to, co jsme se naučili. A oni to vzali jako protistátní činnost. Děvčata Oxnerovy nesměly pak už vůbec cvičit a Slety se pak zakázaly,“ vyprávěla
Tisíce Sokolů byly „vyakčněny“ a Sokol byl postupně včleněn do státních tělovýchovných struktur. Tradice hromadného cvičení ale s komunistickým převratem nezmizela. Často ti samí lidé, kteří se účastnili posledního sletu, zamířili na Strahov o sedm let později na první spartakiádu.
Spartakiáda v roce 1955.
Ta se na Strahovském stadionu konala v roce 1955 a pak každých pět let. S jedinou výjimkou. Roku 1970 se soudruzi báli, aby se v době stále živých vzpomínek na sovětskou okupaci shromáždění desetitisíců cvičenců náhodou nezvrtlo v protirežimní protesty jako v dobách posledního sokolského sletu.
Mnozí pamětníci na cvičení na spartakiádách dodnes vzpomínají rádi. Někteří zdůrazňují kontinuitu s předchozími sokolskými slety, další ale zmiňují propagandistický aspekt, kdy si komunistický režim z masového cvičení udělal pomyslnou výkladní skříň.
Sylva Knedlová, účastnice XI. Všesokolského sletu, cvičila na všech spartakiádách až do 80 let. A dodává k tomu: „Dodnes mne nikdo nepřesvědčí, že jsme tyto spartakiády dělaly jako divadlo pro Husáka nebo pro někoho jiného.“
Největší stadion. Ale co s ním?
Po zhroucení komunistického režimu se už plánovaná spartakiáda v roce 1990 nekonala. Přišla doba, která razila individualismus a která zavrhla řadu kolektivních rituálů. Nový smysl své existence tak musel hledat i obří strahovský stadion a dá se říct, že jej hledá dodnes.
Strahovský stadion je velké pražské trauma, které může spadnout samo |
Ještě v roce 1994 se zde konal další sokolský slet, ale ty další už si vystačily s menšími plochami. Strahovský stadion tak v 90. letech proslul spíše koncerty rockových hvězd jako Rolling Stones, Pink Floyd či U2. Tak trochu furiantsky se jim tehdy chtěli vyrovnat i čeští folkoví bardi bratři Nedvědové a i oni v roce 1996 v časech své největší slávy dokázali na stadion přitáhnout 60 tisíc diváků. Vedle toho ale třeba v květnu roku 1995 stadion hostil také setkání věřících s papežem Janem Pavlem II.
Dnes je Strahovský stadion majetkem Hlavního města Prahy a požívá památkové ochrany. Na ploše dnes najdeme tréninková hřiště Sparty Praha, tribuny a jejich zázemí nyní mají (leckdy však nemají) všemožné využití.
U severní tribuny donedávna fungovalo letní kino, v útrobách jižní tribuny je autoservis, jinde zkoušejí kapely. Pražský magistrát deklaroval zájem některé prostory poskytnout také českým paměťovým institucím. V plánu je výstavba tramvajové tratě z Malovanky na Strahov. Snad i blížící se stoleté „narozeniny“ strahovského stadionu oživí debatu o budoucím využití obřího sportoviště.
