"Typickými úrazy, ke kterým v létě létáme, jsou nehody cyklistů a motorkářů, mezi tím se občas někdo topí. Letos ale bylo také hodně pádů při opravě střech," říká ředitel Mackovík.
O tom, jestli k případu poletí vrtulník, rozhoduje dispečer v operačním středisku. "Vyhodnotí, kde se událost stala, jak je to daleko, jaký je k místu přístup a o jak vážný případ jde. Podle toho rozhodne, koho na místo vyšle. Vrtulník letí rychlostí 230 kilometrů za hodinu, takže jsme i na vzdáleném místě do několika minut," přibližuje ředitel.
On sám je jedním ze záchranářů ze skupiny speciálních činností, která zasahuje v nepřístupném terénu. Ke zraněnému slaňují, nebo ho zachraňují v podvěsu. Jsou potřeba v průměru jednou za dvanáct dní.
"Vytahovali jsme například dívku, která spadla z lan natažených mezi stromy za přehradou v Jablonci, nebo letěli pro dřevorubce, kterého zavalil strom u polských hranic. Většinou to bývá kombinace špatně přístupného místa a vážného zranění," říká Mackovík.
Pod vrtulníkem pracuje od roku 1997, kdy speciální skupina vznikla. Mohl tak sledovat, jak se od počáteční nedůvěry ministerských úředníků a zlehčování potřebnosti záchranářů v podvěsu postoj k jejich práci zlepšuje.
Povodně ukázaly, že jsou záchranáři na laně potřeba
"Že máme své opodstatnění, ukázaly povodně. Jen náš vrtulník vytáhnul 22 lidí," říká Mackovík. Povodně také dosud byly nejhorší, co ve své práci pod vrtulníkem zažil.
"Pracovali jsme od devíti od rána do devíti do večera, ale lidí, kteří potřebovali naši pomoc, bylo víc, než jsme mohli zvládnout. Byli jsme promrzlí, promočení, některé lidi jsme museli přemlouvat, aby se vůbec nechali odvézt. Přitom jsme museli být celou dobu maximálně soustředění, abychom neudělali nějakou chybu," vzpomíná ředitel.
Strach, jak říká, při práci nemá. "Se strachem pod vrtulník nevlezete. Mám ale obrovský respekt. Je to zodpovědnost, a to i pro pilota a záchranáře na palubě," pokračuje Mackovík.
Pilot totiž nevidí, co se pod vrtulníkem děje. Musí se spolehnout na záchranáře na palubě, který ho navádí podle toho, co pod sebou vidí. "Je to o velké důvěře. Často manévrujeme na centimetry a stromy jsou jen pár metrů od rotoru. Stačila by malá chyba a neštěstí je hotové," podotýká.
Jednu starost ale letečtí záchranáři, alespoň zatím, řešit nemusí. Nedostatek peněz. Na provoz vrtulníku podle Mackovíka peníze jsou. "Na záchraně lidských životů šetřit nejde. U liberecké záchranky navíc dodržujeme to, že pacienta nevezeme jen do nejbližší nemocnice, ale hned tam, kde ho vyléčí. Takže například, když je popálený, letíme hned do Prahy," dodává ředitel.
