Bod špatných zpráv. Přesně tak nazval ministr vnitra Ivan Langer bod z dnešního jednání vlády, který se týkal dětí v sociálních ústavech.
Když si totiž úředníci ministerstva udělali průzkum, jak jejich výchova vypadá, vyšly jim za rok 2006 varující výsledky. "Závěry jsou velmi smutné a alarmující," připustil Langer.
Více než polovina ze sedmnácti a půl tisíce dětí a dospělých, kteří prošli ústavy sociální péče, nakonec skončila v rukou policie a dopustila se trestné činnosti.
"Přestože máme instituce, přestože máme celou řadu zákonů, přestože máme fungující mediační a probační službu, přestože v této oblasti působí celá řada neziskových a charitativních organizací, systém nefunguje tak, jak bychom si přáli," prohlásil šéf vnitra.
Situace je o to vážnější, že toto procento je zřejmě ještě podstatně větší než zmiňovaná polovina - ne každou trestnou činnost se podaří odhalit.
Děti mají úplně všechno, stěžuje si Čunek
Co s tím míní koaliční vláda dělat, není zatím příliš jasné - kromě toho, že něco dělat chce. "Vláda bude péči o ohrožené děti věnovat v budoucnosti velmi intenzivní pozornost," slibuje poněkud obecně Ivan Langer.
Více by měl prozradit na konci letošního roku ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas. "Vláda mu uložila, aby do konce roku předložil základní představu, jak ten stav budeme chtít dramaticky zlepšit. Především péči o tyto děti a čerstvě plnoleté, kteří tyto ústavy opouštějí," sdělil místopředseda vlády Jiří Čunek.
Podle něj dnes ústavy pečují o děti tak, že mají k dispozici úplně všechno - a z jeho slov vyplývá, že to je špatně. "Potom jsou pro ně traumatem základní životní návyky, že si musí například chodit samy nakupovat," podotkl Čunek. Zároveň dodal, že mezi prostitutkami je nejvíce dívek právě z ústavů.
Jiří Čunek tvrdí, že se mimo jiné musí změnit práce v ústavech a také musí více dětí končit v náhradních rodinách. "Chceme, aby tyto děti byly vychovávány právě v takových rodinách," řekl.
Rozhovor s ředitelkou dětského domova
Jitka Tvarogová je ředitelkou Dětského domova v Plané na Tachovsku. Prostředí dětského domova zná nejen díky své funkci - v podobném zařízení totiž sama vyrostla.Vláda se rozhodla změnit systém výchovy v sociálních ústavech. Mnoho dětí, které jimi prošly, prý končí v rukou policie. Je to skutečně tak špatné?
Konkrétně v našem domově tento problém nemáme. Za devět let, co jsem ve funkci ředitelky, nám odešlo patnáct dětí. Problémy s policií mělo pouze jedno. Jiná bude samozřejmě situace ve výchovných nebo diagnostických ústavech. Ale tam přicházejí děti, které už problémy se zákonem měly.
Co vnímáte jako největší problém?
Především to, že mladí lidé, kteří z dětských domovů a ústavů odcházejí, nemají většinou rodinu, kam by se mohli vrátit, příbuzné, kteří by jim pomohli, natož šanci získat vlastní byt nebo jen pokoj. Ocitnou se sice na startu, ale bez jakéhokoli zabezpečení. Navíc zmizely různé internáty, svobodárny, ubytovny, které fungovaly u různých podniků. Tudíž šance vytvořit si vlastní zázemí, začít pracovat a žít jako většina lidí, je hodně malá.
Jak mohou odcházejícím pomoci dětské domovy?
Můžeme poskytnout patnáct tisíc korun na výbavu a tím to vlastně končí. Jakákoli další pomoc je nad rámec našich povinností. My se proto snažíme už nejméně rok před odchodem "naše děti" zabezpečit. Pomáháme jim tak, jak by to dělali rodiče - sehnat bydlení, poradit se zaměstnáním a skutečně je první dva roky sledovat. Když odcházejí do svého, dostanou výbavu. Nedáváme peníze v hotovosti, ale praktickou výbavu. Máme totiž zkušenosti s tím, že v okamžiku, že náš klient odešel s penězi, příbuzní nebo známí jej přijali, a když peníze došly, přestal pro ně být zajímavým.
Co vám při výchově dětí komplikuje situaci?
To, že rodiče mají i přesto, že se o děti nedokázali postarat, více práv než ústavy. Nemůžeme například zakázat návštěvu dětí u rodičů, ačkoliv to má na ně špatný vliv. Příkladem je nezletilá maminka, která k nám přišla proto, že jí její rodiče nebyli schopni vytvořit zázemí. Sotva porodila, otec o ni projevil zájem. Zpět se dívka vrátila o čtrnáct dní později a ona i její syn byli ve velice zanedbaném stavu.
Jak sama vzpomínáte na svoje dětství v domově?
Jsem hrdá na to, že jsem jím prošla a dnes mohu všechny své zkušenosti využít. Já jsem sice měla štěstí, že jsem se mohla vrátit k babičce, ale v době dospívání mě formoval dětský domov. Proto vím, jak je důležité, aby i naše děti věděly, že se mohou kdykoli vrátit, že u nás najdou zázemí, radu, pomoc. Že jim můžeme alespoň trochu dát pocit jistoty a pocit, že někam patří.
