O něco milosrdnější osud měla naopak poslední veřejně instalovaná socha bolševického vůdce Lenina, kterou stihli odhalit v České Lípě na konci října 1987. Na podstavci před sídlem zdejšího Okresního výboru KSČ pobyla jen něco přes dva roky.
Pak sochu zavřeli do dřevěné škatule místních technických služeb, kde se na ni práší dodnes.
Ale zpět do roku 1948. První československou Stalinovu sochu tehdy zadali umělci Janu Komárkovi. Nebyla to z pohledu tehdejší doby dobrá volba. „Komárek nebyl vůbec typický představitel socialistického realismu, který tehdy převládal. Jeho tvorba byla expresivní, vůbec ne realistická,“ připomíná historik českolipského muzea Tomáš Cidlina.
Konec pražského Stalina. Blamáž, se kterou si soudruzi nevěděli rady |
Pomník tak pro svoji kubistickou hranatost působil nechtěně směšně. „Přezdívalo se mu bedna kytu nebo Stalin v pyžamu. Protože byl nesmírně strohý. Samozřejmě ta strohost a jakási tvrdost pomníku byl umělecký záměr, ale nesetkalo se to s pochopením,“ líčí Tomáš Vlček, autor knihy Ztracené květy mapující umění z doby totality.
Nikdo si ovšem nedovolil jakkoliv protestovat. „Na odhalení pomníku přijel ministr informací Václav Kopecký. Stát vypravil speciální posílené vlaky s polovičním jízdným, aby akci mohli navštívit lidé z dalekého okolí. Lidé z fabrik měli účast povinnou. Dobový tisk uváděl účast deset tisíc lidí,“ podotýká Jaroslav Freier, cvikovský badatel a žurnalista.
Prázdno po Němcích
Městečko v bývalých Sudetech mělo být výkladní skříní socialistického plánování. „Cvikov měl na počet obyvatel nejvíc odsunutých Němců. Nezůstali tu téměř žádní Češi a musel se dosídlit. Sloužil komunistické propagandě jako ukázkové město, kde se příchozí proletariát chopil německých mašin a soustruhů a celé město pozvedl,“ vysvětluje místostarosta Cvikova Jaroslav Švehla (ODS).
Ve stejném roce, kdy Chruščov odsoudil Stalinův kult osobnosti, sochu odvezli a roztloukli. Traduje se, že z ní je navážka pod místním fotbalovým hřištěm.
Ještě vtipnější byl osud poslední bolševické modly, Leninova pomníku v České Lípě. Po něm už v Evropě žádný jiný postaven nebyl. V roce 1987 už politicky „tálo“ a sovětský blok se začínal drolit.
Socha Lenina skrývala časovou schránku, poničené dokumenty zrestauruje muzeum |
„Českolipsko byl ale rudý okres a zdejší potentáti byli horliví ještě dávno za perestrojky. Doba soch v nadživotní velikosti byla pryč, takže pomník Leninovi byl už v době jeho odhalení zastaralý,“ soudí historik Tomáš Cidlina.
Na odhalení sochy autorů Ludvíka a Boženy Kodymových přijel hlavní ideolog režimu Vasil Biľak, jehož lidé nenáviděli. Jeřábník umísťující sochu na podstavec si schválně prodloužil pauzu na oběd a zvěčnělý bolševický vůdce tak desítky minut visel za krk jako oběšenec. Za podobnou věc by v 50. letech padaly tresty smrti. V roce 1987? Nikomu už se nic nestalo.
Lenin se po revoluci poroučel do bedny v areálu technických služeb. Komunisté jej chtěli koupit, ale na pořízení čtyř tun bronzu neměli peníze. Podle původní faktury stála socha milion korun.
Osudy soch. Lenina oběsili, rudoarmějce utopili, Gottwald jim zčernal |
Humorně nakonec dopadla také socha Klementa Gottwalda u českolipské vagonky. Tu zde umístili v roce 1961, tedy v době, kdy skutečný Gottwald už jako nabalzamovaná mumie hnil a rozpadal se v pražském mauzoleu na Vítkově. I pískovcový Gottwald zčernal zplodinami spadlými z okolních provozů a obrostl mechem. Lidi svým zjevem spíš děsil. Jako by následoval svůj skutečný předobraz.
Zajímavostí je, že jiná socha komunistického prezidenta – Antonína Zápotockého – přečkala dějinné změny a stále stojí na svém místě. Ve středočeských Zákolanech už se k jejímu odstranění ani nemají.
„Kdyby se to udělalo hned po roce 1989… teď už nám to přijde jako prázdné gesto,“ tvrdí starostka Lucie Wittlichová (Sousedé).
