Od kdy by měl sportovec řešit mentální průpravu?
Nejlépe od jeho úplných začátků, a to od dětství. Měli bychom se dětí ptát, co je na sportu baví, co si odnáší z tréninku a jak se při nich cítí. Jestli třeba prožívají nervozitu, nebo na co myslely, když něco pokazily.
Psychologů je ale žalostně málo, těch sportovních snad ještě méně...
Bohužel. Mým snem je, aby měl každý tým svého sportovního psychologa. Ale než k tomu, doufejme, jednou dojde, prozatím musí tuto roli zastat trenéři a rodiče.
V rámci Asociace psychologů sportu teď pořádáme kulaté stoly pro trenéry. Na setkání si nosí vlastní témata a společně je se dvěma sportovními psychology probírají.
Mgr. Barbora Matějčková
|
Jak se liší práce s ženským a mužským týmem?
Je v tom obrovský rozdíl. Trenéři ale často na týmy pohlíží stejně, a v důsledku toho pak na ženy například křičí stejně jako na mužské svěřence. Protože u mužů to přeci funguje, tak holky to namotivuje taky. Je to ale trochu složitější.
Z mé zkušenosti je vhodnější s ženami více mluvit a nesdělovat tolik kritiky bez zmínění toho, co se na druhou stranu povedlo. Spíše je pozitivně motivovat a podporovat.
Samozřejmě podporující by měli být trenéři vůči všem, ale kdybych měla vybrat dvě „rizikové“ kategorie, tak to jsou ženy a děti. Obzvláště děti si to pak v sobě podvědomě dlouho nesou a může se to promítnout i do oblastí mimo sport.
My všichni sportem políbení už od malička si asi vybavíme „ambiciózní rodiče“ z tribun, kteří moc podporující nebyli...
Tito rodiče si často vůbec neuvědomují, že dělají něco špatně. A většinou nemají zájem něco měnit, protože věří ve svůj dobrý úsudek a konání. Nenaplněné ambice vkládají do svých dětí a nevidí to.
Takoví rodiče by se měli primárně zaměřit na sebe a svoje vlastní aktuální cíle, a až potom nějak působit na děti. V praxi také doporučuji nechat dětem volnost ve výběru sportu. To, že tatínek hrál hokej, neznamená, že syn ho musí jít hrát taky – ani na něj totiž nemusí být konstitučně vyhovující.
Kam čumíš, sejmi ho! Nadávání rodičů při sportu dětí má řešit nová kampaň |
S čím za vámi rodiče dětí nejčastěji chodí?
Je to různé. Nedávno za mnou přišel klient s tím, že v týmu, kde sportuje jeho syn, mají rivalitní až nepřátelskou atmosféru. Chlapec tam nemá moc kamarádů, a na tréninky se netěší, často na ně vůbec nechce. Ale je to jeden z nejlepších hráčů v týmu a obrovský talent. O to víc proti němu spoluhráči jdou.
U dospívajících dívek jsou to často poruchy příjmu potravy, a to zejména u estetických sportů. Pracuji třeba i s lezkyněmi, a tam váha dělá hodně. Je ale přirozené, že dívky v určitém věku dospívají, začínají mít ženské křivky a tím nějaká ta kila naberou.
Sportovní psychologie tak nikdy není „pouze“ o sportu, že?
Přesně tak. Spadá tam sport, ale i strava, životní styl a lidské vztahy. To vše působí na sportovce. Klienti často přicházejí s problémy, které se u nich odrazí a ukážou až ve sportu.
Třeba sebedůvěra. Když nedávají góly, tak si nevěří. Nabízí se tedy otázka proč? Je to třeba kvůli tomu, že na něj rodič kdysi křičel, když něco pokazil? A najednou už se dostáváme do jiných vod, než jsou ty sportovní.
Jak moc trápí vrcholové sportovce sebevědomí?
Docela dost - možná by až někoho překvapilo, do jaké míry. Navenek působí, že si věří a vše hravě zvládnou. Ale mnoho vrcholových sportovců se sebevědomím bojuje. Nechtějí zklamat trenéra, rodiče a ani fanoušky.
Z VOLEJE: Psycholog Šafář o duši sportovců v bublinách i sebevraždách fotbalistů |
Panuje kolem sportovního psychologa ještě stigmatizace?
Panuje, ale možná trochu jiná, než jak je tomu u „klasických“ terapií. Ve společnosti převládá názor, že sportovec je přeci silný a odolný, na co tedy potřebuje psychologa?
Ve vrcholovém sportu je ale právě psychika stěžejní složka výkonu. Sportovci po fyzické stránce mají natrénováno maximálně, ale právě mentální nastavení je může zklamat. Myšlenky jsou s vámi pořád, jen tak nezmizí a nedají se zastavit.
Učíte sportovce nějaké techniky, které mohou využít k tréningu psychiky?
Ano, mezi moje oblíbené patří například vizualizace. Sportovec si představí například den závodu. Jak bude probíhat od začátku do konce, zda se během něj objeví nějaké komplikace, a jak se v tu chvíli zachovají.
Jen tím, že si to nanečisto zažijí, tak se obecně nervozita může snížit. Zároveň si vymyslí, jak při daných problémech zareagují a jak je vyřeší. Někdo má ale představivost a fantazii lepší a jde mu to snáz. Někdo musí trénovat častěji a po delší dobu.
Pak také mohou pomoci rutiny. Když to uvedu na příkladu, sportovec udělá chybu, po které následuje nějaké zvolené gesto, aby vrátil svou pozornost zpátky a nedošlo k rozhození. Třeba si třikrát hodí balonkem. Pak může začít znovu. Proti nervozitě a stresu jsou také dobré řízené relaxace.
Hledání kořenů lásky ke sportu
Vaše pracovní zaměření je velmi pestré. Mohla byste říct, kde všude jako psycholog působíte?
Hodně pracuji s vrcholovými sportovci, tedy s těmi, kteří se dostali na absolutní špičku. S nimi je práce trochu odlišná, protože už mají přeci jen vybudovanou nějakou disciplínu. Jsou zvyklí makat a trénovat. Ví, že to bolí a že to nepůjde hned, okamžitě.
Do mé soukromé praxe ale chodí sportovci všech možných úrovní a kategorií a mám i klienty čistě na „osobní“ záležitosti, kterých se sport vůbec netýká.
Spolupracujete před sportovním svátkem v Paříži i s českými reprezentantkami a reprezentanty?
Ano, momentálně připravuji do Paříže i některé olympioniky. Jednou z takových je například klientka (vzhledem k zachování lékařského tajemství neuvádí redakce její jméno, pozn. red.), která mě vyhledala ve chvíli, kdy se dozvěděla, že se kvalifikovala na olympiádu.
V ten okamžik se jí totiž splnil sportovní sen a v pokračování začala ztrácet smysl – začalo u ní vyprchávat nadšení. Že už toho všeho má dost. Určitě v tu dobu byla hodně přetrénovaná a mám podezření i na náznaky syndromu vyhoření.
Psycholog Šafář o Kúdelově aféře. A jak sportovci čelí zákazům či smrti blízkých? |
Jak jste to řešila?
V takových případech je potřeba klientovi co nejvíce porozumět a být mu oporou, což ostatně platí ve všech případech. Samozřejmě z mého osobního pohledu by byla veliká škoda na olympiádu nejet. Ale to není můj úkol, já respektuji a doprovázím klienta.
Kdyby tam upřímně jet nechtěl, tak je mým úkolem ho touto situací provést a podržet, aby ji úspěšně zvládl. V tomto konkrétním případě jsem se snažila zjistit, co za tím doopravdy je - jestli to klientka vážně chce, nebo toho spíš má jen dost a je hodně unavená a vyčerpaná.
A jak to dopadlo?
Pokud to tak můžu říct, tak „dobře“. Na olympiádu pojede.
Jak ale motivovat vrcholové sportovce, kteří už dosáhli svých cílů?
Často se vracíme k samotné podstatě. Proč se sportem začali, co jim přináší, jestli by místo něj dělali něco jiného, a když, tak co a z jakého důvodu.
Hledáme stébla, kterých se můžeme chytit. Když jsme vyčerpaní a bolí to, tak často vidíme jen to negativní. To dobré se schová, i když tam často bývá v mnohem větší míře, než to špatné.
