Proč je pohyb tolik podstatný už v útlém věku? A proč čím dál tím méně dětí sportuje?
V České republice dlouhodobě dochází k podfinancování sportu, především pokud jde právě o děti, které nemají pravidelný přístup ke sportovním aktivitám. Navíc peníze, které jdou do sportu, jsou většinou určeny pouze pro děti v organizovaných klubech, zatímco ty, které nesportují, nejsou zahrnuty v žádném konkrétním státním programu.
To znamená, že peníze jdou hlavně na podporu dětí, které už sportují, a nejsou zaměřeny na preventivní opatření pro děti, které sportovat teprve začínají nebo nemají přístup ke sportu vůbec. Podle odhadů až 30 % dětí v Česku nechodí do žádného pohybového kroužku.
Má to poměrně závažné důsledky. Dítě, které nejde do žádného sportovního kroužku a nemá doma žádné sportovce, chodí do školky, pak přijde na základní školu, tam dostane na pět let jednu paní učitelku, která učí všechno včetně tělesné výchovy a v podstatě první přístup k nějakému sportovci dostane v šesté třídě.
Takové dítě už je většinou obézní a má stigma oproti jiným spolužákům, kteří střídají jeden kroužek za druhým, že už je v rohu a nechce se vůbec hýbat, protože se mu všichni smějí.
Jaké to může mít dopady na společnost?
Česká školní inspekce odhalila, že 10 až 15 % dětí v předškolním a školním věku má pohybové schopnosti na rizikové úrovni. Nedostatek pohybu způsobuje nárůst obezity, slabou fyzickou kondici a vážné zdravotní problémy, jako jsou cukrovka či kardiovaskulární nemoci. Jen samotná léčba obezity a s ní spojených komplikací stojí české zdravotnictví ročně až 30 miliard korun.
Děti bez pravidelného pohybu čelí také problémům s psychickým zdravím. Často trpí úzkostmi, depresemi a jsou sociálně izolovány. Sport má přitom klíčový vliv na rozvoj nejen fyzických schopností, ale také na zlepšení psychické odolnosti a sociálních dovedností.
Rodiče nemají na kroužky, děti kvůli penězům přestávají se sportem |
Zmínil jste, že stát podle vás nedává sportu dostatečnou podporu. Jak by ho měl tedy podpořit?
Mluvil bych o podpoře pohybu obecně, jelikož nejde primárně o profesionální sport. Česko se ale obecně řadí mezi země EU s nejnižší podporou sportu. Když mluvíme o podpoře velkých sportovních klubů, které spolknou velké množství peněz, pořád jsme snad třetí nejhorší v Evropě. Co se týče dětí, které nesportují, jsme suverénně nejhorší. A pak stát tratí na přetíženém zdravotnictví.
Například Dánsko nebo Francie investují do toho, aby se malé děti hýbaly co nejvíc. Pro nízkorozpočtové domácnosti, které pobírají dávky, mají něco jako sportovní stravenky. Což jsou poukazy, které mohou využít právě třeba na pohybové kroužky.
U nás spousta rodin neví, že mohou třeba žádat o pomoc pojišťovny, které na sport znevýhodněným dětem přispívají. Ale když člověk řeší, co bude jíst a jestli má pořádnou střechu nad hlavou, není v jeho možnostech a často třeba ani schopnostech vyběhat si někde příspěvek na kroužek pro dítě. Tady je z logiky věci zásah státu potřeba.
Vy jste založil neziskový projekt Startík, ten je zaměřen na podporu pohybu nejmenších. Jak funguje?
Je to sportovně-pohybový kroužek pro děti ve školkách, kterým ho dodáváme. Pod vedením profesionálů vedeme tuhle rizikovou skupinu k tomu, aby si pohyb zažila a zvykla si na něj. Je velice náročné děti zaujmout, protože v dnešní době nepotřebují k vyplavení dopaminu pohyb, stačí pár minut koukat do mobilu.
Problém je také dostupnost různých kroužků. Vzrostly mzdy, změnily se dohody o provedení práce a náklady na provoz kroužků rostou také. Ale i bez toho by si některé rodiny nemohly dovolit dětem pohybové aktivity platit, to je další důvod, proč projekt vznikl.
Dal by se projekt rozšířit na celé Česko? Co by to stálo?
To by samozřejmě bylo ideální, ale je jasné, že vždy budou existovat školky, které o to nebudou stát. Pokud by byl náš, nebo jakýkoliv jiný podobný projekt, vedený jako prevence v posledním - tedy povinném - roku školky pro všechny děti, ročně by to podle našich propočtů stálo osmdesát milionů.
Co bylo hlavním impulsem pro založení Startíku?
Bylo to na základě komunikace s učitelkami a ředitelkami školek. Před patnácti lety jsem obcházel mateřské školy v Liberci a nabízel jim lyžařské výcviky pro děti. Vlastně všude mi řekly „no jo, ale na lyžák pojede půlka dětí, vytvořte radši něco, aby se děti hýbaly tady,“ a tím vše začalo.
Na projektu spolupracujeme také s profesory a studenty z Fakulty tělesné výchovy a sportu UK, kterých se problematika pohybu samozřejmě týká, jelikož fakulta produkuje lidi, kteří se dětem budou věnovat celý život. Zajímavé je i to, že FTVS právě kvůli snižující se fyzické gramotnosti musela snížit požadavky na přijetí nových studentů.
A to přesně vidíme už v těch školkách. Zjednodušeně řečeno nabízíme tělocvik zdarma pod vedením trenérů, kteří pravidelně každý týden do školek chodí, vedou všeobecnou sportovní průpravu a zároveň představují dětem různé sporty.
Funguje to? Mají děti o pohyb větší zájem?
Mají, spolupracujeme s lokálními sportovními kluby, které chtějí nové děti, jelikož zaznamenávají úbytek. Ve školce se děti rozesportují, nachází vášeň pro nějakou aktivitu a stávají se členy.
Máme trenéry plavání, horolezení, na kolo, na lyže, na gymnastiku, atletiku … opravdu chceme hlavně dětem ukázat všestrannost. Ale to není žádná nová myšlenka, je to metodika Skandinávie, která zjistila, že když děti budou do deseti, jedenácti let všestranně sportovat, tak pak mají mnohem větší šanci jednostranně zaměřený sport dělat mnohem déle a neodchází od něj. A pak mají nejvíc olympijských medailí.
Ale to tedy mluvíme o dětech, které se dostanou do sportovních klubů a to něco stojí. Co tedy ty, které na to nemají? Ve školce deset sportů a pak konec?
Snažíme se vytvářet finanční zdroj pro děti, které jsou ze špatných socioekonomických podmínek, ale chtějí sportovat, jsou šikovné. Společně s distributory sportovního náčiní zafinancujeme třeba první rok členství ve sportovním klubu a náčiní. Může jít například o běžeckou obuv. Pro obchody se sportovním vybavením je klíčové, aby se děti hýbaly, bez nich nebudou mít odběratele.
