Zastánci Fidela Castra opakují: Lidé na ostrově ho milují, jen se jich optejte! A opálení západní turisté se po mojitovo-doutníkové kúře často vracejí domů s kacířským dojmem, že tamní komunisté jsou vlastně docela hodní.
Je to stejný nesmysl jako názory onoho Čukči. Kuba je jednou z mála posledních rezervací, kde komunisté odmítají přiznat porážku. SSSR se dávno rozpadl a po vládě tupých stranických bossů tam neštěkne ani pes – Castra čeká to samé, Kubánci ho nakonec s gustem vyškrtnou ze svých dějin. Pravda, zřejmě to potrvá ještě hodně dlouho.
V úterý soudruh Fidel vyhlásil, že po bezmála půl století opustí post vůdce zeleného ostrova. Co z toho plyne? Třeba to, že měl počkat ještě půl roku do amerických voleb, pak by dohnal královnu Alžbětu II. – za její vlády se vystřídalo již 11 premiérů, on zatím v úřadě přežil jen 10 amerických prezidentů.
Tedy: Castrův odchod bezprostředně neznamená skoro nic – celá jeho mašinerie bude fungovat dál a jeho bratr Raúl půjde zjevně v jeho stopách. Přesto jde o významný mezník, jehož význam ukáže až budoucnost – historici budou dost možná od úterka datovat proměnu ostrova a éru vedoucí k pádu jedné z posledních komunistických diktatur na světě. Stane se to, o tom není pochyb: Castro zkrátka začal polehoučku vyklízet pozice v říši, kterou stvořil. A historie dokazuje, že diktatury málokdy přežijí odchod těch, kteří je stvořili.
Vidět zelený ostrov a jeho modré moře v růžových barvách je snazší než pronést cokoliv pozitivního třeba o věčně ponurém Bělorusku panelových sídlišť, o dalším z mizejících ostrovů nesvobody. Rozdíl je však vážně pouze optický – ponořte se trochu hlouběji do spleti polorozpadlých domů Havany a můžete navštívit ženy a dívky s oteklýma očima, jejichž manželé či synové hnijí kvůli politickým přečinům ve vězení. Popojeďte trochu dál od uhlazených pláží, zahlédnete ekonomický i morální rozklad krachujícího systému.
Můžeme tedy prohlásil éru Fidela Castra za uzavřenou? Ne, rozhodně ne. Onen slogan "Castro žije a bude žít!" má v sobě bohužel ukrytu temnou hrozbu – je téměř jisté, že v budoucnu se Fidel alespoň na čas stane ještě opravdovým hrdinou a mučedníkem.
Totiž: i na Kubu jednou dorazí svoboda, ač to třeba bude trvat další dekádu. Může ji přinést převrat, masové nepokoje či postupné reformy osvícenějšího komunistického bosse, jemuž se vše nakonec (tak jako Gorbačovovi) vymkne z rukou. Po krátké euforii pak přijde éra chaosu a ekonomického kolapsu, neboť přesně tím prošly všechny postkomunistické země. Zabránit se tomu nedá – je to okamžik pravdy, kdy se ukáže, že onen "komunistický blahobyt" byl pouhý přelud a že zůstala prázdnota.
V tu chvíli se rozplyne část snů: Kubánci s hrůzou tak jako kdysi Češi zjistí, že za rok nebudou mít stejné limuzíny jako příbuzní v Miami (v Mnichově) a že dohnat ekonomicky civilizovaný svět bude trvat desítky let. A ze všech stran se najednou bude ozývat: Jó, to za Fidela, to byl život! Tedy pozor, nepohřbívejme ještě Castra. Komunisté mají tuhý kořínek. Nakonec však naštěstí vždy prohrají.
