Kdo nikdy v dětství nedostal od rodičů výprask či sám neplácl svou ratolest po zadku, ať zvedne ruku! Možná bychom pak zjistili, že minimálně polovina národa by měla být pohnána k soudu za týraní svěřené osoby.
Po dnešním verdiktu Obvodního soudu pro Prahu 4, který zprostil osmatřicetiletou ženu obžaloby ze zmíněného trestného činu týrání svěřené osoby (za což původně dostala podmínku - více zde), jsem proto, až sebou má choť polekaně trhla, hlasitě zvolal: Hosana - zdravý selský rozum zase jednou zvítězil nad úřednickým šimlem a soudní byrokracií!
Stejně jako onen chlapec, jehož výprask přivedl matku až na lavici obžalovaných, jsem i já maminku zbožňoval. A to přesto, že jsem byl (jako vyhlášený rváč leckdy po zásluze) bit vařečkou jako žito. Ostatně dodnes, když o sebe tyto zpropadené předměty zaharaší při otevírání šuplíku kuchyňské linky, tak v mém nitru podvědomě cosi ustrne. Najednou si připadám jako uličník, jehož v několika vteřinách čeká opět bolestný výprask. Přiznávám ostatně, že čas, který uplynul od zaharašení vařeček k samotné "exekuci", byl mnohem trýznivější než ona sama.
I pod vlivem této bolestivé zkušenosti jsem se proto při výchově svých synů držel hodně zkrátka. A přesto si dodnes vyčítám, že jsem tomu staršímu dal několikrát rukou na holou. Jestliže se tedy začínají při výchově dětí konečně stále více zohledňovat i jejich práva, tak je to jen dobře.
Nehrozí nám ale druhý extrém? Plácnete dítě přes zadek a rozparáděné sociální pracovnice (aniž bych popíral význam jejich práce ve prospěch týraných dětí), potažmo soudkyně, vás hned poženou na lavici obžalovaných? Po dnešním verdiktu snad definitivně ne.
Nejvyšší soud koneckonců už dříve dospěl k závěru, že oba soudy nižších stupňů zveličily jednání obviněné ženy - a tudíž i průběh zmíněného výprasku, vytrhly ho z kontextu, natož aby přihlédly k faktům svědčícím ve prospěch "matky-tyranky" (detaily zde).
Na mou hlavu se teď zřejmě pohrnou výtky, že rodičům doporučuji, aby řezali své neposlušné děti. Raději tedy dodám, že je mi z duše protivné přísloví, jehož se po staletí drželi naši předkové: škoda každé rány, která padne vedle. Nezaslouží si snad ale stejnou averzi úřednický aparát, který nad námi bdí jako ostříž, zda jsme náhodou své potomky neplácli přes ten zadek?
