Petr Vojtek, soudce Nejvyššího soudu v Brně

Petr Vojtek, soudce Nejvyššího soudu v Brně | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Kvůli odškodnění se zjišťuje i to, jestli se lidé měli rádi, říká soudce

  • 37
K soudům, které přiznávají odškodnění za újmu na zdraví nebo smrt, přicházejí první případy, které už se rozhodují podle nového občanského zákoníku a metodiky. Jak se teď měří bolest nebo újma v podobě trvalých následků na zdraví či smrti? Pokud se prokáže, že rodiče přišli o vymodlené dítě, tak to jejich utrpení i ztrátu prohlubuje a soudy přiznávají vyšší částky, říká soudce Nejvyššího soudu Petr Vojtek, který je předsedou senátu specializovaného na náhradu škody a nemajetkové újmy.

Dožadují se lidé u soudu nesmyslných odškodnění nebo jejich nepatřičných výší?
Obojího. Řešili jsme případ, kdy si mladý muž nechal udělat plastiku nosu. Ta se nepovedla, přestože lékaři udělali vše správně. Soudy zjistily, že ve fázi hojení mladík nepostupoval podle pokynů, takže problémy si způsobil sám. On to ale zažaloval a chtěl přes dvacet milionů. Spor prohrál a divil se, že náklady řízení, které měl zaplatit, naskákaly skoro na milion korun. Soudy nakonec rozhodly, že je to moc, použily zmírňovací právo a měl zaplatit 90 tisíc. Takhle to přišlo k nám na Nejvyšší soud. My jsme ale řekli, že takové je riziko prohry, a když někdo za takovýto následek plastické operace žaluje částku, která se přiznává jen u těch nejfatálnějších poškození, musí si být vědom, že náklady řízení úměrně tomu narostou.

S nástupem účinnosti nového občanského zákoníku před čtyřmi lety zanikla bodová vyhláška, podle které se počítalo odškodnění za újmu na zdraví. Místo ní vznikla doporučující metodika Nejvyššího soudu, jejímž jste spoluautorem a která dává soudcům vodítko při rozhodování. Jak se osvědčila? Přiznávají dnes soudy poškozeným vyšší částky?
Rozhodnutí je zatím málo, takže podložené závěry ještě nelze činit. Ale už jen ze základního nastavení metodiky je zřejmé, že náhrada minimálně u trvalých následků je často vyšší. Dnešní systém je pro poškozeného nastaven trochu výhodněji, než byl ten vyhláškový, kde bodová hodnota dávala poměrně nízké sumy a soudy to pak „doháněly“ mimořádným zvyšováním, kdy základní částky zněkolikanásobovaly. To už není zapotřebí. Podle metodiky by se takto částky dnes měly upravovat v řádech desítek procent.

Život zaplatit nejde

„Odškodňuje se nenadálost, tedy že smrt přišla dřív a jinak, než asi měla. Ale když třeba šedesátiletý člověk přijde o rodiče, protože ho usmrtí auto, vzniká otázka, jak dlouho by ten rodič ještě žil. Vím, je to cynické a říkám to nerad, ale je to tak,“ dodává Petr Vojtek

Bylo jejím cílem navýšení odškodnění, pokud dříve byla bolest spíše podhodnocená?
Primárně ne. Chtěli jsme hlavně založit systém, který by odvrátil chaos v rozhodování a nejistotu, a zároveň ho nastavit tak, aby původní bodový systém nemusely soudy dohánět odhadní praxí, tedy násobky. Někdy to totiž bylo až úsměvné. Na jedné straně byla exaktní práce s body, přesně se vypočítávalo a posuzovalo, jaké položky tam mají být, ale pak soudce řekl: poškozený jezdil závodně na lyžích, tak mu dám čtyřnásobek. Odvolací soud řekl: on byl ještě u dobrovolných hasičů, tak mu dám šestinásobek. A najednou bylo po přesnosti. Odborné a exaktní věci zčásti padaly s tím, co soud zjistil výslechem poškozeného, a částky takto nepřehledně a ne úplně průkazně upravoval. Podle nové metodiky to jen dolaďuje, ale je to zároveň jeho povinnost, protože tím bere v potaz individualitu pacienta.

Což znalec, s jehož posudkem soudce pracuje, udělat nemůže...
Ten nezkoumá, co všechno poškozený dělal před zraněním. Je věcí soudu, aby určil, jak velký význam pro poškozeného měly aktivity, které už dělat nemůže. Důležitá je i otázka věku nebo zda ublížení bylo úmyslné. To vše má být modifikačním kritériem, kterým se výše náhrady upraví. Na druhou stranu třeba částky kolem 17 nebo 20 milionů už jsou velmi vysoké. Doporučili jsme tedy původně deset milionů za takzvané ztížení společenského uplatnění pro poškozené, kteří kvůli trvalým následkům zůstali úplně vyřazení, a řekli jsme, že úprava by měla být maximálně dvojnásobná. Protože se tato částka odvíjí od průměrné mzdy, v roce 2018 se již podle statistiky blíží dvanácti milionům. Někdo by mohl říct, že jsme to tím dvojnásobkem vlastně zastropovali, ale je to jen doporučení. Pokud jde o odškodnění za smrt osoby blízké, tam je situace jiná, metodika Nejvyššího soudu se na ni nevztahuje. Starý občanský zákoník určoval částku 240 tisíc a i dnes s ní pracuje například zákoník práce. Možná je sporná, soudy ji ale obvykle jako základ prakticky rovnou zdvojnásobují a pak ji dál podle okolností případu buď zvyšují, nebo snižují.

Zjišťují třeba, zda se oběť a pozůstalý, který nárokuje odškodnění, měli rádi?
To i jiné věci, ovšem musí to být prokázané. Ukáže-li se, že jsou to sice formálně příbuzní, ale neměli se rádi, tak prostě utrpení pozůstalého není tak velké a jako soudce částku snížím. Posuzovat výši nároku bez přihlédnutí k těmto okolnostem je příliš formální a paušalizující, dostat automaticky nějakou částku není spravedlivé a je důvod to podle konkrétních okolností upravit jak směrem dolů, tak nahoru. Pokud se prokáže, že lidé měli výborný vztah nebo šlo o jediné vymodlené dítě, tak to nepochybně utrpení a ztrátu prohlubuje a soudy v takových případech přiznávají vyšší částky. Tohle všechno se zvažuje.

Můžete to ukázat na nějakém konkrétním příkladu?
Trestní soudy často částku snižují, pokud dávají nepodmíněný trest. Typicky kauza Kramný. Otci usmrcené manželky přiznaly soudy 700 tisíc. Šly na to - velmi zjednodušeně řečeno - asi takto: vycházíme z 500 tisíc, bylo to úmyslně, takže sto tisíc navrch, mezi pozůstalým a zemřelou byl intenzivní vztah, tedy dalších sto tisíc, obžalovaný se i následně vůči pozůstalým choval ošklivě, takže ještě jednou sto tisíc, což je 800 tisíc. Totéž i ve vztahu k usmrcené vnučce. Ale dostal 15 let natvrdo, tak zase sto tisíc dolů. I výše trestu a společenský odsudek je satisfakce pro pozůstalého. Takže přibližně takhle se to zdůvodňuje a uvedená částka prošla jak Nejvyšším, tak Ústavním soudem.

Říkáte, že cílem nové metodiky nebylo zvýšit odškodnění, ale přesto to tak v mnoha případech vyšlo. Lze potvrdit na nějakém skutečném případu, že je teď pro oběť vstřícnější?
Protože ještě není moc rozhodnutých případů, není možné ani moc srovnávat. Porovnejme si tedy jeden rozsudek podle staré vyhlášky s tím, jak by to mohlo být dnes. Mladou dívku pokousal pes a zůstaly jí jizvy v obličeji, poškozený ret a měla problémy s výslovností. Podle staré vyhlášky dostala náhradu asi 70 tisíc korun. Žádné zvýšení nechtěla, přitom dvojnásobek nebo trojnásobek by nejspíš dosáhla už tehdy. A když jsme pak se znalci na tomto případu vytvářeli modelovou situaci podle metodiky, vycházelo jí to kvůli trvalým následkům zhruba na tři procenta celkového vyřazení, což je miniaturní podíl z celkového zapojení, ale když se to bere jako procento z deseti milionů, tak jste hned na třech stech tisících. K tomu by soud mohl přiznat další procenta, protože to byla mladá dívka.

Vyřazením tedy myslíte ztížení společenského uplatnění (ZSU), které se vyjadřuje v procentech a počítá se ze základu 10 milionů korun?
Ano. Je to trvalý zdravotní následek. Člověk už nikdy nemůže dělat některé činnosti, které do té doby dělal. Léčba je ukončená, zdravotní stav se ustálil ve smyslu, že léčením ho už nelze vylepšit. Pak znalci vyhodnocují, jestli je stav poškozeného opravdu horší než dřív, z jakých činností ho to navždy vyřazuje a v jakém rozsahu. Znalec vyjádří ZSU v procentech. Sto procent má tedy někdo, kdo je vyřazen z úplně všech činností, na které si lze vzpomenout, nedokáže je zvládnout ani s jakoukoli pomůckou. Je to kómatický, vegetativní stav, živoucí mrtvola. Nula procent má ten, komu nezůstaly následky a vše zvládá bez obtíží jako dřív. Ostatní typy následků jsou někde mezi tím.

Jak se znaleckým vyčíslením v procentech pracuje dál soudce?
Výsledné procento přiřadí k těm dnes už skoro dvanácti milionům, což je částka, která vlastně vyjadřuje hodnotu kompletní ztráty plného zdraví. Vyjde mu, že poškozený, který například přišel o nohu, je na dvacet procent vyřazený a má dostat náhradu přes dva miliony. Soud však tu částku musí ještě upravit, rozhodne, jestli ji zvýší nebo sníží například s ohledem na věk poškozeného. Nebo pokud měl výjimečné a časté aktivity, o které po zranění přišel, i to soudce zohlední a něco mu na náhradě přidá, maximálně do dvojnásobku. Přihlíží i k dalším okolnostem - k úmyslu škůdce, medializaci případu, k obavě poškozeného ze ztráty života nebo dalších následků. To všechno se hodnotí.

Petr Vojtek

* Od roku 1998 je soudcem Nejvyššího soudu v Brně, předsedá senátu specializovanému na náhradu škody a nemajetkové újmy. 
* Vystudoval pražskou právnickou fakultu. Začínal na Okresním soudě v Táboře, později působil na odvolacím Krajském soudu v Českých Budějovicích na pobočce Tábor. 
* Je autorem či spoluautorem odborných textů a publikací jako například Zdravotnictví a právo, Komentář k novému občanskému zákoníku nebo přehledů judikatury.
* Podílel se na metodice Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví a na přípravě webu datanu.cz, který shromažďuje rozhodnutí soudů v těchto řízeních a je přístupný i veřejnosti.

Pro výpočet bolestného metodika na rozdíl od trvalých následků používá znovu bodový systém. Jak se měří bolest? Jak ji lze zaškatulkovat do bodů?

Těžko a složitě. Bodový systém, který tady byl po desetiletí, jsme vylepšili, ale i tak má své problémy a nedostatky. Velmi zjednodušuje, protože omezuje vyčíslení bolesti na část těla, u které je nějaká obecná medicínská zkušenost o tom, jak je to bolestivé, jak je léčení namáhavé, jak je to zatěžující pro pacienta. Tak je prostřednictvím bodů nastaven určitý poměr mezi různými újmami. A jestli je to tak dobře, jestli něco nebolí víc, o tom lze donekonečna diskutovat. Když jsme tento systém začali předělávat, oslovili jsme odborné lékařské společnosti, aby přispěly svými náměty. Ukázalo se, že i každý z lékařů měl trochu jiný názor na to, co je bolestivější. Předností bodového systému je ale to, že výpočet bolestného je pak relativně jednoduchý. Máte bodovou hodnotu, která se dá snadno zařadit, a doberete se k nějaké částce. A pokud by se s ní pracovalo tak, že se dál zváží ještě některá další kritéria, některé zvláštnosti a výjimečnosti, tak s tím se dá fungovat, protože soudce může částku upravit. Z toho všeho jsme vycházeli.

Jiný systém jste nepřipouštěli?
V zahraničí třeba postupují podle škály bolesti, zda je běžná, snesitelná, střední, těžká až nesnesitelná - čili je několik stupňů intenzity bolesti, která nějakou dobu trvá a také se mění. Poškozený má třeba tři dny normální bolesti, pak to ustupuje nebo naopak. Možná by to bylo jednodušší. Ale u nás s tím nikdo moc zkušeností nemá. A opět bychom museli říct nějakou částku, jak vysoká náhrada má být za den u té které bolesti. Mně by se tento systém asi líbil, ale body jsou převzaty z vyhlášky a je to určitá tradice. Koneckonců s vyplácením bolestného pomocí bodového systému nikdy velké problémy nebyly.

Kdybychom chtěli specifikovat, co vše zahrnuje bolestné - odškodňují soudy jen prožitou bolest, nebo i omezení činnosti během léčby?
Na bolestné doporučujeme nahlížet jako na bolest v širším slova smyslu, není to jen bolestivý stav. Zranění nemusí jen bolet, třeba pokud dojde k přerušení nervů, ruku vůbec necítíte a to také není příjemný vjem. Krvácení také nemusí nutně bolet, ale je nepříjemné. Přihlíží se i k omezením typu ruka v sádře omezuje pohyblivost, ale i k těm, kdy člověk musí chodit k lékaři na zákroky, na kontroly, má držet dietu a podobně. Když budou zákroky bolestivé, můžete dostat odškodnění za další jednotlivé bolesti. Za úraz a operaci máte jednu částku. Ale máte-li reoperaci, dostanete další částku. Rehabilitace, kdy se rozhýbávají ztuhlé klouby, také bolí. Takže to bude další částka a ohodnocuje se stejnou metodikou. A pokud se zdá výsledná částka bolestného nedostatečná a je důvod, aby ji soud navýšil, může to udělat i prostřednictvím takzvané „další nemajetkové újmy“, což je kromě bolestného a ZSU další, nově postavená kategorie.

Co do ní patří? Zkusme modelovou situaci: Rodina jede autem na dovolenou, která skončí, sotva vyjeli, protože na křižovatce jim jiný řidič nedá přednost. Skončí to těžkým zraněným, poškozený se rok léčí a kvůli tomu navíc nemůže odjet na zahraniční pracovní pobyt, přitom už měl i pracovní smlouvu. Jakých odškodnění se může dožadovat?
Je tam řada nároků. Bolestné, ZSU při trvalých následcích, náhrada ztráty na výdělku, hmotné škody i nákladů léčení, které si pacient musí sám platit, například rehabilitace. Pokud byla dovolená zaplacena, mohl by být nárok i na zbytečně vynaložené náklady. Do té třetí kategorie, tedy do další nemajetkové újmy, patří to, co se nevejde pod bolest ani pod trvalé následky. Možná se to v tomto konkrétním případě může týkat i dovolené. Když se někdo chystal na dovolenou nebo měl vyřízenou zahraniční stáž či studijní pobyt, a někdo ho zranil, tak poškozeného poranění bolí, ale vedle toho přišel i o nějaký prožitek a ztratil životní příležitost, což se ho také dotkne. Zatím na to neznám žádné rozhodnutí, ale umím si představit, že taková situace by do této kategorie mohla patřit. Ostatně pro případ porušení smlouvy o zájezdu pamatuje zákon výslovně na náhradu újmy za narušení dovolené.

Jak se podle vás nová metodika osvědčila?
Zatím nevíme, jak se osvědčila v soudní praxi, protože jsme na začátku. Máme pár trestních rozhodnutí, kde se použila, i pár civilních, ale ještě je jich málo a jsou zatím na nižších soudech. Co si ale rozhodně myslím, že zafungovalo, je mimosoudní praxe, tedy ta pojišťovací.

Pojišťovny plní díky metodice závazky vůči poškozeným tak, že lidé jsou spokojeni a nejdou k soudu?
Myslím, že to tak je. Kdyby metodika nebyla, pojišťovny by se asi nějak zařídily, ale obávali jsme se, že obecně každý poškozený bude muset podatně žalobu, aby se od soudu dověděl, kolik má dostat. Pojišťovny na tom s námi pracovaly a říkaly, že zaplatí cokoli, jen musí vědět, kolik to má být. Máme zprávu od České kanceláře pojistitelů, že v případech dopravních nehod, kde je pojištění odpovědnosti, pojišťovny metodiku používají a řeší to mimosoudně. Tím odvalí velké množství potenciálních soudních sporů pryč. A tenhle efekt zjevně nastal, protože podle mě kdyby to tak nebylo, soudy už by byly dávno a ve větším množství zatíženy tímto typem žalob.

Sám zmiňujete, že se pojišťovny na tvorbě metodiky podílely. Jsou ale subjektem, který má platit, takže mně se to jeví jako střet zájmů.
Na první pohled to tak může vypadat, ale myslím si, že to tak není. Pojistitelé mají velké zkušenosti s vyčíslováním náhrad újmy, na metodice se s námi podíleli skuteční experti, kteří přispěli ohromnými poznatky a znalostmi. Deklarovali, že jim nejde o nastavení na co nejnižší částku, což by bylo logické, ale přišli s tím, že částky mohou být v podstatě jakékoli, ale musí být průhledné a předvídatelné. Pojišťovny si totiž svou pojistnou matematiku vždy nastaví tak, aby jim to vyšlo, ale musí vědět, kolik mají platit. Pro ně je nejhorší, když nevědí, jestli mají dát sto tisíc nebo dva miliony. Pokud mají dát dva miliony, není problém, protože si to vyřeší na pojistném. Takže bych v tom střet zájmu neviděl.

Blížíme se výší náhrad za újmu na zdraví západním zemím?
Srovnejme třeba Rakousko. Tam, kde my přiznáváme třeba několik milionů za těžké následky typu kómatických stavů, v Rakousku ještě nepřiznali víc než tři sta tisíc euro. Tam to nejde přes deset milionů, u nás někdy ano. Takže my jsme v tomhle dokonce štědřejší.

Nedávno jste na přednášce advokátům zmiňoval, že smrt je přirozená součást života. Co jste tím chtěl říct?
Že smrt dostihne každého z nás, takže se pozůstalým odškodňuje spíše její nenadálost a nepatřičnost, tedy že přišla jindy, než se dalo předpokládat. Vezměte si třeba, že ztráta rodiče je těžká, ale když šedesátiletý člověk přijde o rodiče, kterého mu přejede auto, vzniká otázka, jak dlouho by s ohledem na svůj věk ještě žil. Za 14 dní mohl rodič dostat infarkt a zemřít. Nebo dokonce mohl trpět nevyléčitelnou chorobou a opouštět tento svět dlouho a těžce. Vím, že je to trochu cynické a říkám to nerad, ale tak to je. Třeba Němci na to dlouho nahlíželi tak, že je to oblast citů a ty do práva nepatří. Oproti tomu samozřejmě ztráta dítěte či blízkého v nižším věku je vždy nepřirozená, vymyká se obvyklému běhu života a její tragičnost je nesrovnatelná.

A jak západní země odškodňují smrt osoby blízké?
Je to různé. Právě Němci a Holanďani nároky za usmrcení donedávna vůbec nepřiznávali. Mají bolestné i ZSU, ale nároky druhotných osob začali řešit teprve nedávno. Rakušané na to přišli až někdy v roce 2006 po tragédii v Kaprunu a odškodňují úmrtí osoby blízké zpravidla dvaceti tisíci eur. Bohatá země, ale v tomhle jsou dost uměření. Němci to dělají podobně. Naopak Italové přiznávají statisíce eur, stejně jako Španělé nebo Irové. Takže každá země to dělá jinak a není se, pokud jde o zahraniční zkušenosti, čeho chytit. Musíme si to nastavit sami. Slováci se pohybují podobně jako my. I jejich soudy daly třeba tři a půl milionu nebo i šest. Ale řekl bych, že to jsou extrémy, dost často se pohybují na naší úrovni.

Jak je možné, že třeba za pomluvu je odškodnění i mnohamilionové, na rozdíl od odškodnění za smrt osoby blízké. Jak jinak to chápat, než že smrt člověka je méně?
Nehodnotí se život člověka, ale dopad na toho, komu někdo zemřel. Zaplatit život nejde. Pokud někdo o někoho přišel, nahlížíme na to, jako že smrt přišla v nesprávný okamžik. Ale u mediálních žalob hraje roli prvek i jakési prevence či dokonce trestu pro médium, respektive aby je to bolelo a neudělali to znovu. Aby se jim to nevyplatilo. Když uložíte sto tisíc, hravě to zaplatí a v příštím vydání zase někoho zostudí. Proto jsou částky v těchto případech tak vysoké a neodpovídají úplně tomu, co se stalo poškozenému. Jsou trochu uměle z toho speciálního důvodu navýšené s ohledem na žalovaný subjekt. Proto si myslím, že srovnávat tyto dvě věci nelze.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Nejlepší videa na Revue