Mikolášek k soudu nepřišel, soudce Jiří Horký na něho marně čekal více než čtvrt hodiny. Nakonec ho advokátka Šárka Podlenová omluvila kvůli jeho zdravotnímu stavu. Mikoláškovi je 94 let, nedávno se vrátil z nemocnice a podle advokátky není jasné, zda mu zdraví umožní účastnit se dalších jednání.
Žalobkyně Táňa Dočekalová Mikoláška viní ze zneužití pravomoci ve spolupachatelství. Svým hlasováním v komisi umožnil vysídlení kulaků, jak komunistický režim nazýval soukromé zemědělce. Rodiny Čeňka Černého z Šeberova a Josefa Šebka z Cholupic musely opustit svá bydliště.
Bez promlčení, bez amnestie. Žalobce Zeman chce trestat zločiny akce Kulak |
Černý i Šebek navíc dostali více než roční tresty za údajné sabotáže, stotisícové pokuty a doživotní zákaz pobytu v okresu Praze-východ. Jedna z rodin se musela odstěhovat do tehdejšího jednotného zemědělského družstva v Hluboké nad Vltavou.
Mikolášek byl tajemníkem pro zemědělství a soud bude muset zkoumat jeho roli v komisi. On sám ve svém prohlášení soudu uvedl, že do komise jít musel. „Řekli mi, že nemám ničemu odporovat a hlasovat stejně jako předseda,“ uvedl. Byl prý řadovým členem komunistické strany, pracoval jako instalatér, řidič či údržbář, právní vzdělání neměl. Kromě krátkého prohlášení zaslaného soudu se Mikolášek k ničemu nevyjádřil, v přípravném řízení nevypovídal.
Jeho role vyplývá ze zápisu komise z 22. června 1953, která rozhodla o vysídlení rodin. V zápisu je Mikoláškův podpis. „Tento doklad je jeden z nejdůležitějších vůbec, protože dokládá to rozhodnutí. Chybí-li další, vůbec to nevadí,“ uvedl Lukáš Blažek z Katedry právních dějin Univerzity Karlovy v Praze, který byl přizvaný jako znalec.
Soud v úterý jednání odročil. Advokátka uvedla, že v případě zlepšení zdravotního stavu klienta by navrhla, aby ho soud vyslechl osobně.
Soudy nerozhodují jednotně
Případů nuceného vysídlení v 50. letech byly stovky. Umožňovala to tehdejší nezákonná směrnice tří ministrů, která uváděla, jaké kroky podniknout proti lidem, které režim nazýval kulaky či vesnickými boháči. Směrnice byla ještě v 50. letech zrušena. Jak uvedl Blažek, ne vždy vysídlení předcházel soud s hlavou rodiny.
Komise rozhodovaly i o majetku a osudech dalších členů rodin. „Ten, kdo se podílel na rozhodnutí, musel přesně vědět, že zasahuje do sféry člověka, který nebyl uznán vinným. To je princip práva, který spadá do středověku, ne do práva novověkého,“ uvedl Blažek. Směrnice podle něj vybočuje i ze všech excesů, které tehdejší justice měla.
Ve vysídlovacích komisích seděl vždy předseda národního výboru, prokurátor a zemědělský tajemník (o dalším případu vysídlení v rámci nucené kolektivizace čtěte zde). Tito lidé mohou být teoreticky za své tehdejší jednání trestně stíhání, většina z nich je už ale po smrti, případně bylo stíhání zastaveno s poukazem na jejich zdravotní stav.
Soudy nerozhodovaly jednotně, někdy se odvolávaly na promlčení nebo amnestii. Do promlčení se sice nepočítá doba totality, i tak se ale řada možných viníků soudu vyhnula, pokud nebylo trestní stíhání zahájené včas. Naopak amnestii prezidenta Antonína Novotného z roku 1960 již Nejvyšší soud v těchto případech zamítl (o rozhodnutí NS kolektivizaci čtěte zde). Zjednodušeně řečeno ji nelze uplatnit na zločiny, které zasahovaly do majetku.
