„Už v sedmi letech jsem věděla, že je se mnou něco jinak. Nezajímala jsem se o stejné věci jako jiné děti. Některé emoce – například radost nebo zlost – jsem prožívala přirozeně, přestože poněkud sporadicky. Ale sociální emoce, jako je pocit viny, soucit, lítost nebo dokonce láska, nikoli. Většinou jsem necítila vůbec nic.“
Těmito slovy začíná americká psycholožka Patric Gagne popisovat své dětství v knize Sociopatka, která nyní vychází v českém překladu. Její memoáry ukazují, jaké to je vyrůstat s téměř nulovou empatií a prázdnem, které dítě dohání ke lhaní, krádežím a testování hranic. Ne proto, že by chtělo škodit, ale aby vůbec něco cítilo.
Agrese se často vyplácí a hněv může nabudit ke konání dobra, říká psycholog |
Autorka je dnes vystudovanou psycholožkou, matkou dvou dětí, a uznávaným hlasem ve vědecké komunitě. Usiluje o to, aby se na antisociální rysy nahlíželo ne černobíle, ale jako na spektrum.
Psycholožka a krizová interventka Karolína Peruth ovšem upozorňuje, že při čtení knihy v českém kontextu je nejprve potřeba vyjasnit, kdo je vlastně sociopat. „Termín sociopat v češtině nemá pevné ukotvení a různí autoři ho používají různě. Někdo jako synonymum psychopata, jiný jako odlišnou kategorii,“ říká.
„V médiích i mezi odborníky se pojmy psychopat a sociopat často zaměňují. Pokud bychom je chtěli opravdu odlišit, někteří odborníci vycházejí z dělení na primární a sekundární psychopatii, přičemž ta sekundární bývá označována právě jako sociopatie,“ vysvětluje Peruth.
Patric Gagne: Sociopatka (Jan Melvil Publishing, 2025) Přeložila Eva Nevrlá. |
„První se spojuje s rysy jako nízká empatie, nedostatek pocitu viny a lítosti nebo citová chladnost, a také s větším vlivem vrozených predispozic, jednoduše řečeno s genetikou,“ dodává psycholožka.
Naopak sociopatie je podle ní chápána jako varianta, kde hraje výraznější roli prostředí, ve kterém člověk vyrůstal. „Třeba zanedbávání, nestabilní rodinné vztahy nebo jiné náročné zkušenosti. V chování se to pak může projevit vyšší impulzivitou, horší regulací emocí, sklonem k agresivitě nebo k rizikovému až kriminálnímu jednání,“ vyjmenovává Peruth.
Náročná diagnostika
Kolik lidí v Česku má rysy, kterým se laicky říká sociopatie, a jež popisuje autorka nové knihy, se přesně neví. Důvod je jednoduchý. Sociopatie není oficiální diagnóza a v medicíně se nepoužívá jako samostatná nálepka.
„V klinické praxi se termín sociopat takto samostatně opravdu skoro nepoužívá, protože je nepřesný, zavádějící a dnes už i do určité míry pejorativní,“ psycholožka a krizová interventka Peruth.
Nejbližší odborný pojem je disociální porucha osobnosti, která se podle mezinárodních studií vyskytuje přibližně u jednoho až tří procent populace. V českém měřítku to znamená desítky až stovky tisíc lidí.
Mladým jsme stvořili náročný svět, nejsou to sněhové vločky, říká psychiatr Horáček |
Podle statistik ministerstva zdravotnictví bylo v roce 2021 ošetřeno zhruba 700 tisíc lidí s různými psychiatrickými diagnózami, což ale zdaleka nezahrnuje nediagnostikované osoby. A u antisociálních rysů je to většina případů. Proč je ale tak těžké tyto lidi diagnostikovat?
„Osobnostní poruchy diagnostikujeme až v dospělosti, protože osobnost se v dětství a adolescenci teprve vyvíjí. Jako zásadnější důvod ovšem vidím to, že lidé s těmito rysy většinou sami nevyhledávají pomoc. Své chování totiž často nevnímají jako problém. Když už přijdou k odborníkovi, bývá to spíš proto, že se jim nedaří dosáhnout nějakého cíle, špatně fungují v mezilidských vztazích nebo mají potíže v práci a bývají přesvědčení, že problém leží venku, ne v nich,“ říká psycholožka.
Dodává, že zmíněné rysy se navíc mohou snadno schovat pod viditelnější potíže, jako jsou závislosti, konfliktní vztahy, úzkosti nebo opakované krizové situace.
Normální život?
„Sociopatie je nebezpečný mentální stav… Ale právě proto chci svůj příběh sdílet: aby se lidem postiženým sociopatií dostalo pomoci, kterou už dlouho potřebují,“ vysvětluje autorka memoárů, která si při studiu psychologie na vysoké škole konečně potvrdila, co už dlouho tušila. Získala diagnózu sociopatie.
Jenže dá se s takovou diagnózou opravdu normálně žít? „Dá, ale hodně záleží na tom, jak výrazné tyto rysy jsou a jak dobře se je člověk naučil zvládat,“ potvrzuje Peruth.
„Lidé s tím, čemu laicky tady třeba řekneme sociopatie a psychopatie, nemusí automaticky působit destruktivně nebo kriminálně. Pokud mají dostatečné podmínky, potřebné dovednosti, prostředí a možnosti, mohou si osvojit způsoby fungování, které jim umožní žít poměrně běžný život, i když jejich prožívání emocí, empatie či svědomí může být jiné než u většiny. U části těchto osobností se ale častěji objevují potíže ve vztazích, práci nebo v regulaci impulzů,“ dodává psycholožka.
Sociopatické rysy tak podle odborníků nejsou vzácnou výjimkou, ale součástí širší škály osobnostních charakteristik. Zároveň platí, že lidé s nimi žijí často neviditelně. A potvrzuje to i nová kniha Sociopatka. I ta ale dokazuje, že větší povědomí veřejnosti je klíčové. Snižuje riziko stigmatizace i přeceňování hrozby, která se často připisuje jen na základě označení „sociopat“.
