V den, kdy začala válka, šla Ani jako obvykle do svého studia. Dokončovala sochařský projekt, na kterém pracovala dva roky, a koncem února jej měla instalovat.
„Je to skvělý pocit, když pracujete na tak úžasné soše takovou dobu. Socha je velmi komplikovaná a najednou je připravená. Čtyřiadvacátého února jsem přišla do studia a říkám, že budeme pozítří instalovat. Ale to se nestalo. Byla jsem příliš optimistická,“ říká devětatřicetiletá Ukrajinka, která vlastní v Kyjevě dvě studia.
Vzala jsem syna, kočku a jeli jsme
O přesunu do jiné země ze začátku ani nepřemýšlela, přestože ji známí na ambasádách zvali, aby odjela s nimi. Ani ale byla dál zabraná do práce. „Když dělám projekt, sochaření je pro mě vším, není to jen nějaká aktivita. To je prostě to, co dělám. Byla jsem tehdy zaseklá v situaci, pracovala jsem ve studiu,“ popisuje Ani, kterou k odjezdu přesvědčil až strach o syna.
Se synem a maminkou se vydali do Prahy za Aninou sestrou, která zde již šest let pracuje jako ekonomka. „Když jsme si uvědomili, že se chceme evakuovat, nestihla jsem zajít do studia vzít si své věci, které jsou pro mě velice cenné. V tu chvíli jsem o tom moc nepřemýšlela, byla škoda, že je možná už nikdy neuvidím, ale život mého syna a naší kočky je cennější,“ vypráví umělkyně.
Lidé jsou ve stresu, už nechtějí žít, říká ukrajinská psycholožka |
V Praze měla Ani podle svých slov obrovské štěstí. Ze začátku je ubytovala rodina herečky Elišky Balzerové.
„Že to je známá herečka, jsem se dozvěděla až asi měsíc po tom, co jsme tam žili. O své profesi mluvila, ale já znám spoustu herců, mí přátelé jsou většinou hudebníci, umělci a herci. Až později jsem zjistila, jak slavná je. Ubytovali nás na devět měsíců. Původně jsme se dohodli na čtvrt roku, ale myslím, že když viděli, že jsem ponořená ve svém procesu, ve své soše, tak nás nepožádali, abychom se odstěhovali,“ naráží Ani na sochu, kterou začala tvořit díky penězům ze stipendia od Českého centra.
Socha Berehynia
„Už v evakuačním vlaku jsem měla v hlavě nápad. A začalo to růst,“ dodává. Prostor pro práci jí poskytl architekt Libor Kodl. „Studio, kde pracuji, je blízko synově škole, což je skvělé. Nemůžu přijít do studia jen na hodinu, sochařské procesy potřebují hodně času a musím se jim věnovat. Takhle vezmu syna do školy a jdu pracovat,“ chválí si Ukrajinka.
 |
Ze stipendia vznikla socha nazvaná Berehynia, která je vystavená na Pražské tržnici, kde si ji lidé mohou prohlédnout. „Stojí za to ji vidět. Je to sestra sochy, kterou jsem dělala v Kyjevě. Berehynia je starý ukrajinský symbol, který reprezentuje matku ochránkyni nebo matku zemi ochránkyni. Většinou je zobrazena jako strom s květinami na větvích, ale je to také femininní symbol, je to žena,“ vysvětluje umělkyně.
„V mojí soše je to žena s dětmi sedícími v jejích větvích. A jsou tam bomby, které jsou odpálené, ale jsou zaseklé v té soše,“ popisuje sochařka.
Název sochy nechtěla překládat, protože se podle ní jedná o ukrajinský symbol. „Patří jen naší kultuře a každý na Ukrajině ví, co to znamená. Učím se anglicky, česky, francouzsky a další jazyky, proč by se lidé nemohli naučit jedno ukrajinské slovo,“ krčí rameny.
U sochy Berehynia se v den prvního výročí války setkali Ukrajinci i Češi, aby zapálili svíčky nebo přečetli básně.
Na svůj twitterový profil přidal s Ani fotografii z odhalení sochy i diplomat Jaroslav Kurfürst.
Bylo mi potesenim podilet se na odhaleni dila Berehynia (Ochránkyně) ukrajinské sochařky Ani Svami v areálu Pražské tržnice. Děkuji Českým centrum za podporu talentovaných Ukrajincu formou autorských pobytu, které jim daly šanci tvořit i řešit složitou životní situaci. https://t.co/pxaUqdLfh0
Úřad práce je pro mě depresivní
Na soše Ani Svami nevydělala, pro ni samotnou to ale není to nejdůležitější. „Je náročné lidem vysvětlit, proč dělám něco, na čem nevydělávám, ale vkládám do toho vše. Ne všichni lidé to chápou, zvlášť na Úřadu práce. Tam říkali, že musím jít a pracovat v restauraci, když umí anglicky,“ líčí.
„Dvacet let jsem byla známá sochařka a dělala velké projekty, které jsem pak vystavovala v sochařských parcích. Je to obtížná situace. Pokaždé, když jdu na Úřad práce, mám depresi. Motivují vás, že musíte vydělávat peníze, něco dělat,“ říká umělkyně.
Po poslední novele zákona Lex Ukrajina se nyní mění podmínky přiznávání dávek od státu. „Teď některým lidem odmítají materiální podporu. Naposledy jsem absolvovala velmi dlouhé a podrobné interview. Ptali se na tolik otázek, jestli máte děti, nebo jestli jste sama, ukažte tohle, ukažte bankovní účet. Bylo to velmi dlouhé vyšetřování, oni si pak udělají závěr. Je to složité,“ přiznává Ani.
Chápu, že jsme přítěž, ale my si to nevybrali, říká Ukrajinka žijící v Česku |
Politické dění je důležité
Život se jí po roce, co je v Česku, zdá klidnější. „Teď mám úplně jiný pohled na svět. Necítili jsem se jako uprchlíci, které jsem vídala v televizi. Cítili jsme se dobře,“ říká, ale dodává, že situace není jen růžová. „Vím, že ne všichni lidé byli ve stejné situaci a z toho mám pocit viny. Syndrom pocitu viny z tolika věcí. Je to velmi složitý pocit.“
„Atmosféra je přátelská, ale občas slyším i jiné pohledy na věc. Provokace od ruské komunity, která se snaží o ukončení podpory Ukrajiny. A jinou proruskou rétoriku. To některé lidi ovlivňuje,“ přiznává Ani.
„Před 24. únorem jsem byla plně ve svém umění a nezajímala jsem se tolik o politiku. Teď mi to zní směšně. Je hrozně důležité chápat, co se děje a být v té situaci. Že je nezajímá politika, říkají jen Rusové, kteří si nechtějí přiznat realitu. Ale vy musíte být v té situaci a pochopit, co se děje,“ líčí sochařka s tím, že nyní dění v Česku i ve světě aktivně sleduje.
Modlitba
Nadále se ale hlavně věnuje svému řemeslu. Pracuje na nové soše nazvané Modlitba propojující černý kovový podstavec s bílou zdánlivě křehkou sochou, která skrývá mnohé významy. „Použiju spoustu otisků rukou ze sádry. Každý se může účastnit, kdo správně odpoví na otázku: Modlíš se za Ukrajinu? Odpověď je binární, ano nebo ne, ale nemusí se to týkat vašeho vyznání. Může to znamenat vaše myšlenky, energii, vnitřní pocity,“ popisuje svůj záměr, který je zatím v začátcích.
„Mám text, kresby, ale ještě nevím, jak to bude fungovat. Po troškách dělám otisky lidských rukou a sbírám materiál, budu potřebovat tak dvě stě rukou,“ doplňuje Ani Svami a vysvětluje, že účel umění není o tom, aby ho lidé lehce chápali.
Ukrajinská umělkyně Ani Svami. (14. dubna 2023).
Jeden projekt za druhým
Kromě velkých soch dělá mnohé vedlejší projekty, které si oblíbila. „Stále nespolupracuji s žádnou galerií, která by ty věci prodala. Mojí slabinou je právě komunikace a shánění partnerů. Modlím se, že se něco stane a někdo mě najde. Hodně pracuji, ale komunikace je mým slabým místem,“ přiznává umělkyně, která vyrábí třeba tisky sýkorek na linoleum.
„Sýkorky považujeme za ukrajinské ptáky, protože jsou modro-žluté. Začala jsem je tisknout na lino. Jsem hodně zabraná do recyklace. Dávala jsem je na tašky, některé jsem prodala a poslala peníze na Ukrajinu,“ říká.
Vedle práce na vlastních věcech dělá třeba charitativní workshopy pro centrum Young Caritas, kde se učí česky. V dubnu dělala třeba jeden velikonoční. „Bylo to úžasné, ta energie se mě dotkla. Kreslíte na vejce voskem, poté to dáte do barvy. Pak opět vložíte vosk, který uchová tu původní barvu a znovu to dáte do barvy. Je to velmi zajímavý proces,“ vykresluje tradiční ukrajinský způsob zdobení vajec.
Zpátky Ukrajince nepouštějme. Je potřeba využít jejich potenciálu, říká vědec |
Bude to dlouhý příběh
Velikonoce ale znamenají i další velký svátek mimo domov. „Cítíte se osaměleji a ztraceněji před těmi velkými svátky, kdy jsou všichni šťastní,“ uznává Ani, která se snaží si v Česku domov co nejvíc přiblížit.
„Zrovna jsme si koupili chameleona. Zpátky v Kyjevě jsme jednoho měli, ale zemřel. Kvůli výpadkům elektřiny neměl teplo, snažili jsme se ho zahřívat, dávali jsme k němu svíčky,“ mluví Ani o malých věcech, které si podle ní mnozí lidé vůbec neuvědomují.
Ani často myslí na Kyjev, ve kterém život plyne dál. „Říkají, že situace absolutně není optimistická. Vypadá to na dlouhý příběh a nevypadá to hezky. Přesto ale Kyjev dál pulzuje, žije. Dělávali jsme den otevřených dveří ve studiu. A to se děje dál. Já se ale bojím o syna. On se bojí vrátit se zpátky do Kyjeva, není to bezpečné. Žijeme teď v této realitě,“ dodává Ukrajinka, která se chce i v Česku co nejdřív živit jako profesionální umělkyně.
