Jen za poslední měsíc zemřelo na Mount Everestu jedenáct lidí, což je nad průměrem posledních let. Na nejvyšší horu světa se přitom stojí fronty. Cestovní kanceláře výstup na vrchol nabízejí jako nevšední dovolenou. „Kdysi jsme byli permanentně ve stresu, jestli přežijeme. Náš mozek je na tyto reakce připravený, jenže ony se nedějí. Takže mozek se trošku nudí a potřebuje stres získat,“ vysvětluje Vašák, proč mají lidé potřebu vystavovat se nebezpečným situacím a roste zájem o zdolávání osmitisícových hor.
Z Everestu je nová turistická atrakce. To už nám obyčejné zážitky nestačí?
Když se bavíme o tom, co je pro nás motivací a inspirací, jsou to právě zážitky. Dříve pro nás zážitek představoval výstup v Tatrách nebo na Sněžku. Řekněte dnes někomu, že jste vyšel na Sněžku. Nejspíš vám odpoví: Tam jsem byl na teambuildingu minulý týden. Takže když se dnes bavíme o zážitku, automaticky mluvíme o silném zážitku, a to nás vede velmi rychle k extrémním výkonům.
Proč se tolik lidí žene na vrchol osmitisícové hory?
Je potřeba rozlišit několik druhů motivací. Zdravou a nejčistší motivací je radost z krásy hor. To je něco nenahraditelného. Každý z nás radost zažívá, když se nám podaří něco překonat, a v prostředí hor je to ještě hezčí. Druhá motivace už je trošku nebezpečnější a vyplývá z posouvání výkonnostních cílů. Začíná jednoduchými kopci, pokračuje Alpami, pak se přesune do Himálaje. Logicky dalším krokem je osmitisícovka a Everest. Bohužel existuje ještě poslední druh motivace, takzvaná coppingová. Ta už není zdravá. Člověka totiž pohání potřeba si něco nahradit, kompenzovat. To souvisí s tím, že si to může dovolit po finanční stránce a s prestiží.
Která z vyjmenovaných motivací převažuje?
Asi nemáme data, ale podle mě to můžeme posoudit, když se podíváme do minulosti člověka. Ve chvíli, kdy vidíme, že se člověk na sport, ať už je to horolezectví, nebo třeba automobilové závody, dlouho připravoval a postupně se zlepšoval, je jasné, že nejde o kompenzační chování. A to bych řekl, že je častější případ, než že to člověk dělá jen pro potřebu si něco dokázat.
Na Everestu v letošním roce zemřelo 11 lidí a stejně se tam stojí fronty. Copak je neodradí, že to může být životu nebezpečné?
Člověk v hraniční situaci zažívá flow. To znamená úplné ponoření do situace, žití jen daným okamžikem. To je velmi silné. Je ale pravda, že musíte mít priority jinde. Vždycky tam totiž to riziko úmrtí je a statisticky je při adrenalinových sportech více zranění a úmrtí než při běžných. Všimněte si, že většina adrenalinových sportovců jsou mladí muži mezi šestnácti a třiceti lety. Čím je člověk nezávislejší, tím spíš tomu propadne. Člověk s vazbami na partnera nebo na rodinu více rozmýšlí a zvažuje.
Je vyhledávání extrémních zážitků fenoménem dnešní doby, nebo se to stále týká jednotlivců?
Žijeme v době, která je nejbezpečnější v celé lidské historii. Výrazně ubylo situací, které jsou pro nás stresové. Vezměme si evoluční vývoj. Kdysi jsme byli permanentně ve stresu, jestli přežijeme. Náš mozek je na tyto reakce připravený, jenže ony se nedějí. Takže mozek se trošku nudí a potřebuje stres získat. A jestli ho získá rychlou jízdou po dálnici, extrémním sportovním výkonem či rizikovým užíváním drog, už je na jednotlivci. Dřív jsme si přečetli Zikmunda a Hanzelku a mysleli jsme, že si na jejich dobrodružství nikdy nesáhneme. Dnes někdo na sociální síti zveřejní selfie ze skoku padákem a k tomu už se vám nabízí reklama. Vy uděláte dva kliky a můžete si to jít vyzkoušet. Medializace zážitků a jejich dostupnost jsou dva velmi silné faktory, proč se lidé pouštějí do extrémních situací.
Cesta na vrchol vede přes mrtvá těla, popisují Everest přeživší horolezci |
Everest je teď medializován spíše negativně. Píše se o frontách, o úmrtích...
Myslím si, že to odradí ty, kteří to vnímají jako prestiž. Představte si, že se někomu v golfovém klubu chlubíte zdoláním Everestu a on odpoví: Jo, to je tam, kde se čekají ty fronty. Atraktivita takového zážitku jde najednou prudce dolů.
To nejsou horolezci, říká Jaroš o lidech stojících fronty na Mount Everestu:
2. června 2019 |
Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvMůžeme být na vyhledávání extrémních situací závislí?
Jednoznačně a stejně jako u jiných závislostí potřebujeme zvyšovat dávky. Začneme to dělat častěji a intenzivněji.
Je tato závislost špatná? Přece jen na rozdíl třeba od alkoholu zdraví škodlivá není.
Je to jako s každou závislostí. Zdroj slasti, a tedy i závislosti se stane jeho středobodem. Postupně začnou vypadávat ostatní části života jako partnerské vztahy a podobně. Ale je pravda, že adrenalinová závislost je jedna z nejlepších. Existují horší – drogy, alkohol.
Nemá člověk tendenci věci podceňovat, když je v rauši způsobeném adrenalinem? Viz tolik úmrtí na nejvyšší hoře světa?
Adrenalin nám slouží hlavně k tomu, aby nám ve stresové situaci dodal sílu a energii věci překonat. A to buď útokem, nebo útěkem. Buď nám dodá sílu nepřítele, v tomto případě horu, přemoct, zdolat, nebo nás vede k prchnutí. Při stoupání na Everest však člověk nemá moc kam prchnout, takže ho to spíš vede k překonání se. Adrenalin taky zvyšuje práh bolesti. Lidé pak nevnímají zranění, překonávají velké dávky bolesti. Ovšem výstup na Everest je dlouhodobější záležitost a adrenalin nám nebude stačit. Nemůžeme jet na adrenalinu tři týdny. Problém může nastat spíše před vrcholem. Tam vlivem adrenalinu horolezec nemusí udělat dobrý odhad. Viděla jste dokument Free Solo?
Tomáš VašákTomáš Vašák (48) vystudoval obor psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se psychologií rozhodování, komunikace a chování v organizaci a psychologií managementu. Věnuje se také vlivu adrenalinu na lidské chování a riskantnímu jednání. Studoval rozhodování a intuici v Londýně, dnes bydlí v Liberci. |
Ještě ne.
Velmi doporučuju. Horolezec Alex Honnold při sólových výstupech určitě adrenalin pociťuje. Představte si, že se pohybujete ve výšce 300 metrů a vše opravdu závisí na tom, jak se uchytíte na třímilimetrovém výstupu ze skály. U klasického horolezce, který stoupá několik dnů, to funguje jinak. Vnímání se koncentruje jen na lezení, přemýšlení je zúžené a z toho důvodu může člověk přehlédnout konsekvence.
Vy vyhledáváte rizikové situace?
Ne. Měl jsem několik hezkých zážitků v Africe a Amazonii v pralese.
Amazonský prales zní docela dobrodružně.
Přiznám se, že ta představa pro mě byla velmi romantická. Jako z cestovatelských knížek. Primárně ale do rizika nejdu. Kdysi jsem v Keni chtěl plavat podél pobřeží z jedné pláže k další, kde byl bar. Myslel jsem, že to bude jednoduchá cesta. Pak jsem byl úplně sám 300 metrů od pobřeží a kilometr od pláže a najednou kolem mě plaval had. To mě hodně vyděsilo. Ale možná, že někdo znalý situace by řekl, že zbytečně.
Co vás tedy vedlo k tomu, že jste začal zkoumat rozhodování v rizikových situacích?
Je to strašně zajímavé. Obecně na životě je zajímavé vědět, proč děláme to, co děláme. Když se podíváme na náš život, je to série rozhodnutí. Někdo vás předjede, vás to naštve, rozjedete se příliš rychle a skončíte na vozíku. Rozhodujete o výběru partnera. O vysoké škole. Mě vždy zajímalo, jak tato rozhodnutí děláme, a od toho jsme už jen kousek od rizikového chování. Protože při rozhodování posuzujeme jak benefity, tak rizika. Svého času jsem dělal pro piloty. Zabýval jsem se reakcemi a komunikací posádky v krizových situacích.
Nemáte teď strach z létání, když víte, jak reagují?
To ne. Jednou jsem přistával na Ruzyni při hodně neklidném počasí a letadlo se několikrát propadlo. V první fázi se lidé zasmáli, ve druhé bylo ticho, ve třetí se dokonce někteří rozbrečeli. Já byl schopný myslet jen na to, jestlipak spolu posádka dobře komunikuje. (smích)
