Záchranáři, lékařka Milana Pokorná a řidič Antonín Soukup, se okamžitě spojují s dispečinkem (reportáž najdete ZDE). Dozvídají se, že jedou pomoci dvacetiletému muži se schizofrenickým záchvatem. Lékaře zavolala jeho maminka, které se zdál syn příliš neklidný.
Vyjíždíme z garáží záchranné služby v Praze-Krči. Řidič zapíná maják a houkačku. Projíždíme několika ulicemi s rodinnými domy a vjíždíme na frekventovanou Budějovickou ulici.
Po pár metrech zkříží sanitce cestu auto vyjíždějící z parkoviště. Antonín Soukup musí téměř zastavit. Dál jede už bez problémů, ostatní řidiči sanitce uhýbají, takže může plynule projíždět i křižovatkami.
"Dneska je fajn, ale občas chování některých řidičů nechápu," komentuje situaci řidič-záchranář.
Svůj rajón zná dokonale, problém mu podle jeho slov nečiní ani výjezd do jiných částí Prahy. Řidiči sanitek musí znát Prahu lépe než taxikáři. Navíc jde o rychlost.
"Značení ulic a především čísla domů jsou někdy i pro nás tvrdý oříšek. Pokud například není číslo vidět, musíme u každého domu zastavit a vyběhnout až těsně před vchod. U domů po rekonstrukci čísla někdy úplně chybí," popisuje za jízdy Soukup.
Naše cesta trvá přibližně pět minut. Zastavujeme u starého činžovního domu, kde na nás čekají policisté. Maminka, která po zavolání na tísňovou linku vyběhla před dům, totiž požádala o pomoc i je.
"Syn začíná být neklidný a mírně agresivní. Muž odešel do práce, jsem doma sama a mám strach, abych ho zvládla," vysvětluje žena.
Odvádí nás do bytu ve druhém patře. Mladík je oblečen, připraven k odchodu. "Slyšel houkat sanitku, chce utéct, posledně to tak udělal," říká jeho matka.
Poté, co vstoupíme do jeho pokoje, začne nervozně přecházet. "Nic mi není, nic nepotřebuju, díval jsem se na film o Bushovi," reaguje na příchod lékařky.
Policisté i zdravotníci se rozmístí po místnosti tak, aby bránili dveře a okna. "Jaký film to byl? Dokument, nebo nějaký hraný?" snaží se lékařka navázat s mladíkem konverzaci. "O jeho životě, a tak," odpovídá mladík.
"Ty filmy si stahujete z internetu sám, nebo vám je někdo posílá?" zní další dotaz lékařky Milany Pokorné. "Mám ho od kamaráda," říká mladík.
 Šéf záchranky Schwarz on-lineLékařů bude vždy málo |
Na pomoc dorazili další záchranáři
Dispečink na místo kromě nás povolal ještě sanitku se zdravotníky. "Systém rendez-vous, kdy se na místě potkají dva týmy záchranářů − tým s lékařem a ambulance se záchranáři − je velice výhodný. Kdyby to tak nebylo, museli bychom teď mladíka odvézt naší sanitkou do léčebny a to by to trvalo nejméně hodinu. Takhle můžeme opět vyrazit k dalšímu případu," vysvětluje později při cestě zpět Pokorná.
Mladík je stále více nervozní. "Nic mi není, jen jsem se díval na film," argumentuje a vydává se z pokoje ven. U dveří na chodbu však stojí policistka. Mladý muž nervózně přejde několikrát po předsíní a vrací se do pokoje.
"Dejte mi, prosím, kartičku pojišťovny a vypněte si počítač. Vezmeme vás na vyšetření do nemocnice," rozhoduje se po chvíli lékařka. "Nic jsem neudělal a nic mi není," opakuje mladík dokola.
"Prášky bere nepravidelně, říká, že mu vůbec nepomáhají. Je už dospělý, nemůžu ho k tomu nutit," informuje mezitím matka lékařku. Po chvíli se záchranářům podaří jejího syna přesvědčit, aby nasedl do druhé sanitky. V doprovodu záchranáře a policistky odjíždějí do léčebny v Bohnicích.
Také nasedáme do sanitky, lékařka ohlašuje na dispečink, že se vracíme na stanoviště. Žádný další výjezd nás zatím nečeká.
I lékař-záchranář může mít "své" pacienty
Lékaři záchranné služby většinou objíždějí pacienty na jednom konkrétním místě, a tak i tito lékaři mají "své" pacienty.
"Jedná se především o chronicky nemocné, většinou starší lidi. Například jedna paní diabetička. Dokážu už odhadnout, kdy je potřeba převézt ji do nemocnice a kdy ji mohu nechat doma. Po několika návštěvách mám srovnání jejího zdravotního stavu," vysvětluje Pokorná.
Na výjezdovém stanovišti nahrazuje lékařskou práci ta kancelářská. Milana Pokorná usedá k počítači a vyplňuje zdravotní dokumentaci.
"Naštěstí máme velice šikovně vypracovaný systém dokumentace. Kartu nemocného založí do počítače sestra na dispečinku. Já teď doplním zbývající údaje a především informace týkající se zdravotního stavu pacienta," popisuje lékařka.
Je zdánlivě klid, ona i její kolega jsou ale připraveni ihned vyrazit. "Nejvíce výjezdů máme po půlnoci, ale jsou i noci, kdy se takřka nezastavíme," říká Antonín Soukup.
 VIDEO: Jízda sanitkyv plném pražském provozu |
K opilcům přijíždějí lékaři nezváni
Ačkoliv při výjezdu záchranky jde mnohdy o život, někteří pacienti, zvláště ti opilí, doktory příliš rádi nevidí. "Lékaře si většinou nikdo sám nevolá, tudíž vlastně přijíždíme nezváni. Proto bývají nevrlí a neochotní," vysvětluje Milana Pokorná.
K opilým lidem většinou záchranku volají kolemjdoucí, kteří je najdou ležet třeba v parku na lavičce. "Jsou překvapení, že tam jsme, protože jim nic není... Jen si na chvíli lehli a tím přece nic neporušují. Neuvědomují si, že by se sami mohli ohrozit, třeba tím, že v zimě usnou a nevnímají mráz, nebo se mohou udusit zvratky. Navíc, kdo bývá po požití alkoholu agresivní, může ublížit i někomu jinému," dodává Pokorná.
Milana Pokorná i Antonín Soukup se shodují, že tuto práci každý lékař a záchranář nezvládne. "V sanitce sice máme špičkové vybavení, ale na rozdíl od lékařů v nemocnici nemáme laboratorní zázemí a názory kolegů-konziliářů. Musíme se rozhodovat doslova ve vteřinách na základě informací, které máme v tu chvíli k dispozici. Někteří kolegové tohle prostě nedokáží a tak po krátkém čase odtud odcházejí," popisuje lékařka.
Oni by však práci neměnili. "Tento druh medicíny musíte mít v krvi. Na rozdíl od zdravotníků v nemocnici nevíme, u jakého případu budeme v následujících minutách zasahovat. Nikdy nevíte, co vás po dalším zazvonění pageru čeká," uzavírá Antonín Soukup.
Seriál: 150 let pražské záchranky |
