Poplach v Tišicích nastal v neděli po obědě 4. května 1975. Obecní rozhlas oznámil, že celá vesnice je v karanténě. Nikdo cizí nesměl dovnitř a nikdo místní zase ven. Vlak zastavující v 16 hodin už obcí pouze projížděl. Milicionáři s puškami a esenbáci udělali kolem vsi kordon, na příjezdových cestách se objevily betonové zátarasy.
Na dlouhých 19 dnů se z dvoutisícové obce Tišice na Mělnicku stala zakázaná zóna. Šlo o reakci na výskyt slintavky a kulhavky, jíž onemocněli býci v místním JZD. Bylo to tehdy naposledy, kdy nákaza na území dnešního Česka řádila. Od události brzy uplyne přesně 50 let. Místní na ni dodnes vzpomínají s nostalgií, ale i strachem.
Česko zpřísňuje opatření kvůli slintavce a kulhavce, rozšíří zákaz dovozu zvířat![]() |
O to víc nyní, kdy se slintavka a kulhavka rozšiřuje na Slovensku i v Maďarsku. České úřady zatím reagují zpřísňováním opatření, včetně zákazu dovozu dobytka.
Prázdniny v květnu
„Naprosto se tu zastavil čas. Škola zavřela, obchody také. Veškeré potraviny přiváželi na kraj vesnice, tam ho složili a na místě si ho lidé museli i rozebrat,“ vzpomíná na půl století staré události pamětnice Magda Bělochová, která tehdy chodila do základní školy. „Mít prázdniny v květnu, komu by se to nelíbilo,“ usmívá se.
O tom, jak lidé trávili nedobrovolnou izolaci, svědčí i zápisy v místní kronice. Ty lakonicky konstatují, že zatímco před karanténou se běžně ročně narodilo v obci 24 dětí, v následujícím roce 1976 jich bylo hned 33.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Do smíchu ale lidem tehdy nebylo. Nemohli chodit do práce ani opustit katastr obce. Nesměla se sklízet zelenina, tu rovnou zaorávali na polích. Nekonaly se žádné společenské akce, svatby, pohřby ani fotbalové zápasy.
„Strýc Karel tehdy zrovna zemřel. Nesměli jsme ho ani pohřbít,“ líčí Petr Brodský, třiaosmdesátiletý pamětník a někdejší kronikář. Jako jeden z mála měl tehdy tu výsadu, že mohl Tišice opustit. Byl šéfem údržby ve Spolaně Neratovice a jako pro průmysl nepostradatelná osoba mu odchod umožnili. Ale vrátit se už nesměl.
Pozdravy na dálku
„Odvezli nás do Mělníka, kde byl dekontaminační kontejner. Svlékli nás do naha a dezinfikovali nějakou chemií, naše oblečení nám vrátili až vyprané a vyžehlené. A já pak musel ve Spolaně přespávat, protože domů mě už nepustili,“ vypráví Brodský. Jezdil každý den alespoň „na hranici“, tedy ke vjezdu do obce, který hlídaly Lidové milice.
Vápnem tam byly namalované čáry na silnici. Na dálku se tam alespoň zdravil s manželkou. Mobily tehdy neexistovaly, pošta se do Tišic nedoručovala a šlo tak o jediný možný kontakt s rodinou.
„Ukazovala jsem mu našeho dvouletého syna na dálku. Takhle jsem ho zvedla do vzduchu, aby zamával tátovi,“ popisuje Brodského manželka.
Protože nikdo nevěděl, jak dlouho karanténa potrvá, povolal Místní národní výbor všechny muže do Akce Z. „Budovali ve vsi chodníky, opravovali místní hřiště a pomáhali ve škole. Za tu dobu se tady toho celkem dost udělalo,“ potvrzuje Radek Simon, nynější starosta Tišic.
Přespávat v práci
Mnohým lidem nařídil okresní hygienik nejen karanténu v obci, ale nedovolil jim opustit ani svá pracoviště. Třeba Pavel Zachar tehdy dělal v místní kafilerii, kde bylo riziko přenosu slintavky a kulhavky největší. Bezmála tři týdny nesměl odejít z práce, kde i přespával.
„Mně to nevadilo, ale těch lidí tam takhle uvízlo víc a pamatuju si, že to nebylo příjemné. A když se někdo pokusil odejít a chytili ho, tak si pak s nimi udělal výlet do nemocnice na kompletní očistu a dekontaminaci,“ líčí Zachar.
V nejhorší situaci byli výletníci a „lufťáci“. Tišice už tehdy byly vyhlášená rekreační oblast. Stovky Pražanů zůstaly uvězněny na svých chalupách, ovšem bez větších zásob. Místní lidé si ústně předávají historku o esenbákovi, který byl na jedné z chat na záletech s milenkou. Když zjistil, že mu bude znemožněn nejen návrat do práce, ale i k nic netušící manželce, zachoval chladnou hlavu.
Dezinfekční rohože, praní jen na farmě. Opatření proti slintavce a kulhavce rostou![]() |
„Vyplížil se večer ke hlídce a podplatil ji, aby ho pustila. Neměl to levné, prý musel dát 500 korun, což bylo jako dneska pět tisíc,“ směje se u místního obchodu další pamětník, třiasedmdesátiletý Josef.
Utéct z uzavřené oblasti se pokoušeli i jiní. Třeba místní starousedlík, pilot Československých aerolinií. „Znal tady v lesích každou cestu, takže pronikl přes obklíčení a dostal se ven,“ popisuje bývalý kronikář Petr Brodský.
Nedostatkové pomeranče a banány
Ostatní se o únik ani nepokoušeli. Situace jim do jisté míry i vyhovovala. Nemuseli chodit do práce. Aby komunistický režim lidem trochu kompenzoval situaci, dovážel na hranici Tišic tehdy nedostupné pomeranče, mandarinky a banány.
„Ty jsme znali jenom na Vánoce a ještě ne všichni. A najednou jich bylo dost. Ovšem když po 19 dnech karanténa skončila, bylo po pomerančích,“ dodává Brodský.
Dodnes přitom není jasné, odkud se slintavka a kulhavka do Tišic zavlekla. Místní lidé věří tomu, že do chovu býků v místním JZD se dostala ze zdejší kafilerie. Ta totiž v té době likvidovala zdechliny žiraf, které musela pro riziko nákazy utratit královédvorská zoo. Virus se přenáší nejen vzduchem, ale třeba i na podrážkách bot. A v živočišné a rostlinné výrobě tehdy pracoval v Tišicích téměř každý.