„Byla to bombastická doba,“ zasní se při pohledu na černobílý snímek Julius Bielik. Někdejší sparťanský obránce je po operaci, ale hned vyskočí z nemocničního lůžka a o berlích vítá návštěvu od novin. Na té fotce je mu o jednačtyřicet let méně, je úplně nahý a intimní partie mu nejsou vidět jen díky šikovnému aranžmá fotky.
Postarala se o to kudrnatá hlava Stanislava Grigy, který se otáčí do objektivu. Ve vířivce se kromě slovenského kanonýra namáčejí ještě další tři hráči, kteří v červnu 1984 letenský klub po nekonečných sedmnácti letech dovedli k titulu. Brankář Jaroslav Olejár, kníratý útočník Vlastimil Calta a zcela vpravo se culí tehdy devatenáctiletý Tomáš „Bomber“ Skuhravý.
 |
Copak hráčům nevadilo, že za nimi někdo leze do sprch a fotí je v rouše Adamově? „Zdeněk k nám měl přístup. Je to příjemný člověk, dodržoval určitá pravidla hry,“ ohlíží se dvaašedesátiletý Bielik. Lhotákovy snímky dnes představují především vzpomínku na dobu, kdy se Sparta po letech odříkání a potupném pádu do druhé ligy vrátila na špici.
Pod taktovkou trenéra Václava Ježka vybudovala silný kádr kolem rebela Jana Bergera a dlouholetého kapitána Jozefa Chovance. Dominovala domácí soutěži a v evropských pohárech dokázala potrápit i velkokluby, dokonce porazila Real Madrid. Ruku v ruce se sportovním vzestupem se objevili první chuligáni, kteří normalizační bezčasí rozřízli pokřikem: Co je? Co je? Co je, co je, co je?!
Pro Julia Bielika je snímek z vířivky momentkou nejlepších let jeho života. Ve Spartě během během deseti let získal sedm titulů a čtyřikrát zvedl nad hlavu československý pohár. „Byla to bomba. Kdyby nebylo pana Zachara, tak by těch titulů možná bylo i víc,“ připomíná postavu neoblíbeného trenéra, kterého svorně nenáviděla kabina i fanoušci.
Ze strůjců sparťanského zázraku jsou dnes už šedesátníci. Ivan Hašek se pokouší dotlačit českou reprezentaci na světový šampionát v Americe, pověst Jozefa Chovance pošpinily pletky s fotbalovým kmotrem Berbrem, Tomáš Skuhravý zakotvil v Itálii a sparťanský bůh Jan Berger se živí jako malíř pokojů. A Julius Bielik?
Po revoluci odešel na dvě sezony do Japonska, pak kopal ještě za Benešov, Cheb a Hradec Králové. Zároveň si udělal trenérskou licenci. „Ve třiatřiceti letech jsem se stal nejmladším trenérem v České republice. Jeden den jsem byl hráčem Hradce Králové a druhý den jsem nastoupil jako hlavní trenér Viktorie Žižkov. Poté mě přesvědčil Miroslav Pelta, abych šel do Jablonce, který se potřeboval zachránit,“ vzpomíná Bielik.
Od trenéřiny se posunul k práci hráčského agenta, povedlo se mu dostat čtyři fotbalisty do Anglie. Dnes dělá jazykový servis Brazilcům kopajícím v různých koutech Evropy, před začátkem války především na Ukrajině. „Do důchodu se ještě nechystám,“ směje se na nemocniční chodbě autor dvanácti ligových gólů za Spartu.
„Ivan Hašek seděl v kokpitu a držel knipl“
Letenské album Zdeňka Lhotáka se z klasické sportovní fotografie vymyká. Blíží se spíše tradici československé humanistické fotografie, kromě fotbalové akce v bahně ukazuje i rozvášněné fanoušky v džínskách, kšeftování s lístky i líbající se páry v útrobách Letné.
Lhotákovy fotky také mimoděk ukazují, jak kluby před čtyřmi dekádami přistupovaly k médiím. Dokážete si představit, že by dnes, v době sociálních sítí a do posledního detailu promyšleného marketingu, nechaly nahé hráče fotit ve sprše?
Jenže tehdy byla jiná doba. „Brali mě jako součást týmu. Tehdy bylo možné dostat se k hráčům s fotoaparátem velmi nablízko. Dneska se k nim fotografové takhle natěsno nedostanou,“ přiznává v rozhovoru pro seriál Slavné fotografie Zdeněk Lhoták.
Jak vznikla ta slavná fotografie ve vířivce?
Občas jsem se po zápase dostal do zázemí, kde se odehrávalo spoustu situací – masáže, koupele. Ta fotografie zůstala u mě, Sparta o ni nejevila zájem. V té době to nebyl materiál, který by média zajímal, ale hráči se tím pobavili. Ale mezitím uplynulý čas způsobil, že ta fotka krásně uzrála.
Jak jste se vůbec k fotografování dostal?
Bavil mě sport, ale už během studia na Fakultě tělesné výchovy jsem pochopil, že existuje i jiná možnost, jak se realizovat. Moje fotky s tátovou flexaretou z našeho cykloturistického kurzu byly na totálního začátečníka velmi slušné a žádané.
Na strahovské koleji jsme měli skvělý fotoklub, a tak jsem začal objevovat i „uměleckou fotografii“. Studium jsem sice dokončil, ale mým cílem bylo živit se fotografií a to v sedmdesátých let nebylo vůbec jednoduché. Do novin se mi nechtělo a ve slavném časopise Stadion bylo plno. Existovat za socialismu bez razítka zaměstnavatele v občance bylo nebezpečné. Jedinou možností, jak legalizovat takzvanou „volnou nohu“ bylo získat registraci ve Svazu výtvarných umělců, v mém případě absolvováním FAMU.
Tajemný důkaz o Maradonově podvodu. Kdo vyfotil Boží ruku a kdo z ní zbohatl? |
Jak jste se dostal k práci pro Spartu?
Můj spolužák byl asistentem trenéra mládežnického fotbalu ve Spartě a dohodil mi místo fotografa. Začal jsem pro ně pracovat na základě měsíčních objednávek dokumentace jednotlivých sportovních akcí. Dostával jsem zaplaceno za odevzdané fotky.
Takže jste byl jejich externí fotograf. Fotil jste výhradně fotbal?
Ne, fotil jsem všechny sporty, které Sparta tehdy měla, takže i atletiku, basket, ragby nebo házenou. Sportovní fotka mě bavila, a tak jsem fotil nejen sparťanské akce, ale i některé další sportovní akce, třeba Jizerskou padesátku nebo vodní slalom na Lipně. V novinách a časopisech jsem publikoval minimálně, moje sportovně módní fotografie s tématikou aerobik, jóga a strečink se objevily v mnoha knihách.
Jozef Chovanec se společně s Janem Bergerem holí po fotbalovém utkání, než vyrazí do centra Prahy.
Z vaší knihy Tenkrát na Spartě je patrné, že vás zajímalo nejen dění přímo na trávníku, ale například atmosféra na tribunách…
Ano, stačilo, když jsem ze samotného utkání odevzdal pět fotek. Pokud jsem to splnil, měl jsem čas věnovat se i okolí – zákulisí, šatnám, fanouškům. Krom reportážních fotek jsem vyráběl podpisové kartičky. V našem domě jsem si v prádelně zřídil fotokomoru, kde jsem po nocích pracoval. Všechny ty kartičky byly originály, nazvětšované fotky, žádný tisk.
Kolik filmového materiálu jste během jednoho utkání spotřeboval?
Občas jen půlku jednoho kinofilmu na zápas, tedy nějakých osmnáct záběrů, což je z dnešního pohledu hrozně málo. Když jsem fotil i věci okolo zápasu, mohl jsem spotřebovat i dva filmy, ale to se stávalo výjimečně.
Bál jste se někdy fanoušků, zejména jejich tvrdého jádra?
Ano, trošku. Snažil jsem se je nenaštvat. Možná proto, že věděli, že jsem fotograf Sparty, mě víc tolerovali. Nikdy jsem se nedostal do přímého konfliktu. Za bránou, kde jsme seděli, občas přiletěl kelímek s pivem nebo plivanec, ale nic víc.
Kde se tu vzala Lucinka? Ta fotka je cennější než medaile, říká Neumannová |
Kolik členů měl tehdy realizační tým fotbalové ligové Sparty? Dnes jich jsou desítky.
V realizačním týmu byl kromě trenérů masér, lékař, kustod. Funkcionáři byli trošku jiná kategorie. Jako ilustrace tehdejšího zázemí vrcholového fotbalu je myslím to, že hráči si sami čistili kopačky.
Jak jste vycházel s trenérem Ježkem?
Byl to nejpříjemnější člověk, jakého jsem kdy u sportu potkal. Možná na hráče občas zvýšil hlas, ale svou klidnou mentalitou dokázal hráče ovlivňovat. Měl u nich přirozený respekt.
Jak jste vnímal hráče?
Pro veřejnost byli celebrity, hrdinové, ale v soukromí skvělí kluci. Nejhezčí zážitky mám s Honzou Bergerem, Ivanem Haškem, Juliem Bielikem nebo Zdeňkem Ščasným. Někteří mi v pozdější kariéře pomáhali jako modelové pro mé fotky do publikací. Dnes by taková práce byla nerealizovatelná.
Masér Jaroslav Sýkora masíruje Václava Němečka, situaci komentuje trenér Jozef Jarabinský.
Jezdil jste se Spartou i na zahraniční výjezdy?
Do zahraničí mě nikdy nevzali, tam jezdili jen bafuňáři. Ale dostal jsem se na zápasy na Slovensko, například když se hrálo o titul. Po zisku titulu v Banské Bystrici jsme letěli letadlem. V letadle se děly věci asi jako při cestě hokejistů z Nagana. Ivan Hašek dokonce seděl v kokpitu a držel knipl.
Jak se tehdy dodržovala životospráva?
Moc jsem s nimi jejich denní režim neabsolvoval, ale například po zápase v Banské Bystrici se jelo do hotelu Admiral, kde se slavilo. Po oslavách jsme se kolem druhé ráno vrátili na Letnou, a kluci si šli zahrát fotbálek potmě. Dokonce jsem se zapojil do hry. Moc jsem si těchto chvil vážil, hodně jsem k nim vzhlížel.
Říkalo se, že Sparta byla komunistickým, protežovaným klubem. Vnímal jste to?
Vnímal jsem to spíše během plesů a konferencí, kde se kolem hráčů motalo mnoho politiků. Já nebyl skalní fanoušek Sparty, jen jsem měl rád ten fotbal jako takový a ty kluky.
Stando, ty jsi vyfotil zázrak. Jak vznikl unikátní snímek v louži? |
Kdy a proč jste přestal fotit pro Spartu?
V roce 1989 jsem pro ni udělal poslední akce a přenechal jsem to Marku Kučerovi. Už se tím nedalo úplně uživit. Rozhodl jsem se, že se budu věnovat studiové práci. A začal jsem fotku vnímat v širším kontextu.
Nastala někdy na fotbalové Spartě situace, kterou jste chtěl zaznamenat, ale utekla vám, anebo jste ji nevyfotil tak, jak jste chtěl?
Bylo to v čase, kdy v Bruselu došlo na fotbale k obrovské tragédii (v květnu 1985 se na stadionu Heysel v Bruselu zřítila tribuna, zemřelo 39 lidí). A já si pod dojmem toho všiml, že by i mezi pražskými fanoušky se dalo nafotit svědectví o násilí. Pár takových fotek se podařilo, ale asi jsem se tomu měl věnovat víc.
Jak to tehdy bylo s autorskými právy? Komu vaše fotky patřily?
To se tedy moc neřešilo. Něco se dostalo do sparťanského archivu, něco použili v zápasových programech, ale většinou jsem si s fotkami mohl dělat, co jsem chtěl.
