Ikoničtější snímek „vítězného února“ bychom hledali jen stěží. Gottwald v kabátě poprášeném vločkami posledního sněhu hrdě předčítá před tisícihlavým davem, který na Staroměstském náměstí přišel podpořit politiku KSČ. Na původním snímku však nestojí sám.
Po jeho pravici postává s rukama v kapsách Vladimír „Vlado“ Clementis, slovenský politik, který v poúnorové vládě nahradil Jana Masaryka na pozici ministra zahraničí. V pozadí právě zaměřuje objektiv legendární fotograf Karel Hájek.
Přesně taková verze fotografie byla k vidění do roku 1952. V následujících deseti letech se však originální snímek dostal do přísného utajení a nahradila ho vyretušovaná kopie, z které zmizel Clementis i Hájek. Ústředním a jediným motivem zůstal Klement Gottwald.
Vladimír Clementis, rodák z Tisovce, vystudoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Dokončil ji v roce 1925 a ještě téhož roku vstoupil do KSČ. V srpnu 1939 ho však ze strany vyloučili. Po dohodě s vedením KSČ se totiž tehdy nacházel v Paříži, a právě tam jej zastihla zpráva o uzavření paktu Molotov–Ribbentrop.
Zřejmě ještě po živém zážitku z mnichovské dohody se Clementis v soukromých konverzacích vyjádřil k paktu o neútočení mezi nacistickým Německem a Svazem sovětských socialistických republik velmi kriticky. Takové myšlení Moskva vyhodnotila jako „zradu v těžké chvíli“ a Clementisovi byl až do roku 1945 přístup do strany odepřen.
Znovu se do ní vrátil díky dopisu, který poslal Gottwaldovi do Moskvy. Clementis si v něm sypal popel na hlavu a vysvětlovat důvody, proč pakt kritizoval. Zabralo to. Vrátil se do strany a nedlouho poté byl jmenován státním tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí. A 21. února hrdě stanul po boku Gottwalda, který jen o čtyři dny později pronesl známou větu: „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy přijal.“
Moc naplno převzala komunistická strana a zemi sevřel režim, jejž pomáhal vybudovat i Clementis, který se po smrti Jana Masaryka přesunul do čela československé diplomacie. Tehdy netušil, že ho potká stejný osud jako desítky zatčených a popravených odpůrců nového režimu.
Clementis totiž nebyl jen jeho loajálním sluhou, což mu sovětští poradci opakovaně vyčítali. Moskva mu nedůvěřovala už dlouhá léta. Pohár přetekl v březnu 1951, kdy byl Clementis na zasedání předsednictva ÚV KSČ obviněn z „buržoazního nacionalismu, nepřátelského postoje k Sovětskému svazu a intelektuálského postoje ke KSČ“.
Během vyšetřování ho nakonec přeřadili do procesu s „protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“. Rozsudek smrti čekal i na Clementise. Oběsili ho 3. prosince 1952. Následovala retuš z památné fotografie s Gottwaldem. Clementis měl být zapomenut.
Cenzura cenzury
Clementis byl právně a stranicky rehabilitován až o deset let později. Tehdy se na veřejnosti opět objevil původní snímek, na němž stojí s Hájkem a Gottwaldem. Ironií osudu byl tentokrát zakázán retušovaný snímek.
Problematický příběh slavné fotografie navíc nekončí pouhou retuší. Ve své době byl totiž snímek ve všech knihách i učebnicích chybně datován k 25. únoru. Ve světle tehdejších únorových událostí je tato záměna, i když jen v řádu pár dní, stěžejní. Režim tak zcela pozměnil výpovědní hodnotu fotografie. A nečinil tak naposledy.
Ježov nechal pro Stalina zmizet statisíce lidí. A pak zmizel i Ježov |
Stejně jako Clementis zmizel z fotografií i tehdejší ústřední tajemník KSČ Rudolf Slánský. Fotografie prezidenta Klementa Gottwalda z října 1948, na níž podepisuje zákon o prvním československém pětiletém plánu, snesla dokonce retuše dvě. Nejprve z ní zmizela část soudruhů, podruhé už zmizeli všichni.
Českoslovenští komunisté se při gumování nepohodlných soudruhů z paměti národa přiučili v Sovětském svazu, kde s tím měli bohaté zkušenosti od nástupu tuhého stalinismu. Nejznámějším příkladem je osud šéfa NKVD Nikoly Ježova, který na pokyn Stalina nechal zmizet na popravištích a v gulagu statisíce lidí – a nakonec zmizel i on sám.
Československá delegace na mírové konferenci v Paříži - zleva ministr zahraničních věcí Jan Masaryk a státní tajemník Vlado Clementis. (5. srpna 1946)
Zretušovaná fotka z balkonu paláce Kinských ovšem vstoupila i do vysoké literatury. Když Milan Kundera na sklonku 70. let sepisoval ve francouzském exilu Knihu smíchu a zapomnění, otevřel ji kapitolou nazvanou Clementisova čepice:
V únoru 1948 vystoupil komunistický vůdce Klement Gottwald na balkon pražského barokního paláce, aby promluvil k tisícům občanů zaplnivším Staroměstské náměstí.
Byl obklopen svými soudruhy a těsně vedle něho stál Clementis. Poletoval sníh, bylo chladno a Gottwald byl prostovlasý. Starostlivý Clementis sundal svou kožešinovou čepici a posadil ji Gottwaldovi na hlavu.
Propagační oddělení rozmnožilo ve statisících exemplářích fotografii balkonu, na němž Gottwald, s beranicí na hlavě a soudruhy po boku, mluví k národu. Na tom balkoně začaly dějiny komunistických Čech. Tu fotografii znalo z plakátů, učebnic a muzeí každé dítě.
O čtyři roky později Clementise obžalovali ze zrady a pověsili. Propagační oddělení ho okamžitě vyškrábalo z dějin a ovšem i ze všech fotografií. Od té doby stojí už Gottwald na balkoně sám. Tam, kde býval Clementis, je jen prázdná zeď paláce. Z Clementise zbyla jen čepice na Gottwaldově hlavě.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy ikonických fotografií – ať už vznikly na bojištích, sportovištích, na koncertech nebo „jen“ zachycují obyčejné lidské osudy. Již jsme psali: Putinismus v jednom snímku. Zemřel geniální fotograf života v Rusku Fotka mezi životem a smrtí. Zvěčnil popravu v Íránu, pak léta tajil identitu „Stydím se za to, že jsem bílý“. Pohřeb utonulé Romky zahanbil Česko Facka od balonu mu zmuchlala tvář a pobavila svět. „Pan Květák“ se loučí |
