Šestého června 2019 se nad Prahou zatáhlo tak rychle, že člověk nestačil ani pořádně zavřít okna. Krátce po čtvrté hodině odpolední se spustil liják – z nebe se valily proudy vody, padaly kroupy a lidé se v panice snažili schovat pod první střechu, kterou našli.
Ulice se během pár minut proměnily v říčky, tramvajové koleje zmizely pod hladinou a město zažilo přírodní divadlo, na které jeho obyvatelé ještě dlouho vzpomínali.
Právě v tu chvíli se začal psát příběh jedné fotografie, jež se stala ikonickou. V kabině tramvaje číslo 16 seděla toho dne čtyřiačtyřicetiletá řidička Lenka Jelenová. Sama dodnes říká, že datum šestého června už nikdy nezapomene – ale ne kvůli ikonickému snímku, nýbrž kvůli ztrátě, která ji to ráno zasáhla.
 |
„Přišla jsem o milovaného pejska, křížence jezevčíka, kterému bylo devatenáct a půl roku. Už na tom byl špatně a ráno se mu ještě víc přitížilo, takže jsem s ním jela k veterináři. Nedalo se nic dělat, doktor ho musel uspat,“ vzpomínala v roce 2019 v rozhovoru pro iDNES.cz.
Přesto, že pro ni den začal tak těžce, se do práce rozhodla jít. „Nechtěla jsem nechat kolegy ve štychu a taky jsem věděla, že u řízení tramvaje musím myslet na něco jiného.“
Odpoledne tedy vyjela z konečné stanice v Řepích, aby se vydala přes celé město na Lehovec. A právě při cestě centrem ji zastihla průtrž mračen, jakou hlavní město zažije jen jednou za několik let.
Voda po kotníky
Když se výhybka na Andělu rozhodla stávkovat, nezbylo řidičce nic jiného než vystoupit ven. Jenže to nebyl běžný technický zádrhel. Lilo jako z konve, pod nohama se valila voda a výhybku nebylo ani vidět. Lenka v kraťasech a tričku stála po kotníky ve vodě, máchala železným tágem a snažila se najít otvor schovaný pod hladinou.
„Jindy je to otázka chvilky. Tentokrát mi to ale trvalo snad dvě minuty. Byla jsem celá promoklá, kroupy bubnovaly do tramvaje, a když jsem konečně našla ten správný bod, zvedla jsem oči ke světelným šipkám. Potřebovala jsem vidět, jestli už je výhybka nastavená správně,“ vzpomíná Jelenová. A právě v tom okamžiku, kdy se zvedla hlava tramvajačky k nebi, cvakla spoušť fotoaparátu.
Na druhé straně ulice stál Michal Růžička, dlouholetý fotoreportér MF DNES. Déšť ho vyhnal ze smíchovské redakce ven – povinnost je povinnost, a když se ulice pod Andělem proměnily v jezero, bylo jasné, že redakce potřebuje fotky co nejrychleji.
„Byl jsem během minuty durch,“ vzpomíná fotograf i po letech. „Voda lidem sahala nad kotníky, přechody zmizely. A najednou vidím tramvajačku, jak bojuje s výhybkou. Bylo to ve zlomku vteřiny – ta chvíle, kdy se podívá vzhůru, vypadala jako malý souboj s živly. Věděl jsem, že mám něco, co přežije běžné denní zpravodajství,“ říká Růžička.
Skrz naskrz promoklý běžel zpátky do redakce. Fotografie se ten večer objevila na webu a kolegové mu okamžitě psali, že má v ruce snímek s ambicemi na Czech Press Photo.
Náhodné setkání, slavná fotografie
Lenka Jelenová si v dešti samozřejmě nevšimla, že ji někdo fotí. „V tomhle počasí bych tam žádného fotografa nečekala,“ směje se. Když se její snímek objevil v novinách, poznali ji kolegové, ale žádné škodolibé vtípky nepřišly – spíš lehké špičkování, že se z ní stala mediální hvězda.
Nikdo z nich ovšem netušil, že fotografie nejen že projde soutěží, ale dokonce v kategorii Každodenní život vyhraje. Na slavnostním vyhlášení na Staroměstské radnici pak měla Lenka Růžičkovi cenu osobně předat. „Popravdě jsem byla zvědavá, kdo mě vlastně vyfotil,“ přiznává. „Jenže on mě nejdřív vůbec nepoznal. Nedivím se, v tom lijáku jsem vypadala trochu jinak.“
Kde se tu vzala Lucinka? Ta fotka je cennější než medaile, říká Neumannová |
Řídit tramvaj přitom nikdy nebyl Lenčin životní sen. Po škole vystřídala různá zaměstnání – pracovala ve fabrice, prodávala v trafice a patnáct let dělala na poště. Až v devětatřiceti se rozhodla pro změnu a usedla do kabiny pražské tramvaje. „Nelituju. Je to moje práce, mám ji ráda, i když to není vysněné hobby.“
Za směnu ujede i sto kilometrů, zná všechny linky a zastávky. Občas ji zlobí nepozorní řidiči aut s mobilem v ruce nebo loudající se mladí cestující, ale už zažila i veselejší historky – třeba když čtveřice mužů jednoduše poponesla špatně zaparkované auto, aby mohla projet. Ve volnu ráda chodí do přírody, čte a sama také fotí. „Díky příteli jsem se k tomu dostala. Fotím pro radost, bez ambicí. O to víc obdivuju, co se panu Růžičkovi povedlo.“
Fotograf, který vidí příběhy
Michal Růžička pracuje v deníku MF DNES od roku 1990. Zachytil řadu dramatických událostí – válku v Jugoslávii, rozpad Sovětského svazu, kurdský exodus po válce v Zálivu, genocidu ve Rwandě. Fotografoval olympiády, mistrovství světa i vrcholné politické okamžiky. A přesto, že má na kontě snímky z velkých dějin, do jeho oceňovaného portfolia se dostala právě také momentka tramvajačky bojující s výhybkou v lijáku.
Jeho cit pro okamžik ocenili nejen porotci Czech Press Photo v roce 2019, ale i diváci v roce 2024, kdy získal cenu veřejnosti za snímek z oslav titulu mistrů světa v hokeji. Legendární moment, kdy spoluhráči na Staroměstském náměstí polévají kapitána Romana Červenku pivem, zachytil mezi desítkami jiných fotografů. Ale právě jeho verze si nakonec získala největší oblibu.
Cenu diváků výstavy Czech Press Photo 2024 má Michal Růžička z MAFRY za zlaté oslavy |
Fotografie tramvajačky v dešti si našla svou cestu i mezi lidmi na sociálních sítích. Někteří ji různě upravovali – jednou se za Lenkou dokonce tyčil obrovský tyranosaurus rex ve stylu Jurského parku. „Zasmála jsem se,“ říká řidička. „Z původního snímku zbyla voda, kus tramvaje a já. A za mnou dinosaurus. Ale ono to vlastně docela sedí – do toho deště a zoufalého hledání výhybky by klidně mohl vběhnout i dinosaurus.“
Možná právě proto snímek rezonuje dodnes. Nezachycuje pouze technický problém, je v něm také kus lidského odhodlání, statečnosti, obyčejné práce i neobyčejného okamžiku, který se náhodou stal nesmrtelným.
