Čtyři roky po srpnové invazi moc prostoru pro sny v Československu nezbývalo. Miroslav Hucek ho ovšem objevil. V krámku přilepeném ke zdi Arcibiskupského paláce se dal do řeči s Františkem Makovičkou – sedmdesátiletým prodejcem pohlednic a suvenýrů a také snílkem, který si kdysi dal patentovat křídla vlastní výroby.
 |
Vyučený řezbář si je sestrojil po první světové válce. Když válečná vřava utichla, odjel za prací do Paříže, tam si ovšem při broušení mahagonu a slonové kosti uhnal chrlení krve a vrátil se domů jako poloviční invalida. Lékař mu řekl, že jako řezbář se už živit nemůže, a doporučil mu práci na čerstvém vzduchu.
„To víte, tehdy zrovna byla krize. Nic jsem nemohl sehnat. A tak mě napadlo, že bych na sebe mohl nějak upozornit. Jiný chlapi si na sebe oblékali všelijaké nesmysly, ale já přišel na ty křídla. Ty když si na sebe vezmete, tak zaručeně vzbudíte na ulici pozornost,“ vzpomínal v prosinci 1972 pro reportéry Mladého světa.
Nakoupil si tedy bambusové tyče, dřevo, plátno a kůži a v kuchyni holešovického bytu se dal do práce. Když byla křídla hotová, navlékl se do nich a zkusil zamávat. „Trochu mě to nadneslo a najednou do mě vjela taková divná síla či co, namouduši se mi zdálo, že letím a tak krásně se vznáším ve vzduchu, takovej ohromnej pocit to to byl, že jsem si řekl, že musím něco takového vynalézt.“
Křídla si skutečně nechal patentovat a záhy se o něj začali zajímat prvorepublikoví novináři. Dokonce o něm napsal Evžen Rošický, nadějný atlet a reportér Rudého práva. Rok poté, co Rošického v rámci heydrichiády popravili na Kobyliské střelnici, se František Makovička se svými křídly objevil před kamerou.
Pro protektorátní filmový týdeník měl předvést, jak jeho křídla fungují v praxi. Na poli za Bohnicemi ho vyhnali na stoh slámy a přiměli skákat z třímetrové výšky. Když skočil posedmé, špatně dopadl a nalomil si páteř. Od té doby byl s křídly konec, sen o létání ho však nikdy neopustil.
Dál vymýšlel zlepšováky: například balon, který by moderní Ikary zpočátku nadnášel. Klíčem k úspěchu podle něj byl nácvik správného mávání. „Musí se velice tvrdě trénovat. Právě tenhle pohyb. Už od malička, od miminek. Sám přece víte, že když se dělají věci od malička, tak se lidi leccos naučí,“ svěřuje se v reportáži.
Miroslav Hucek ho onoho pošmourného prosincového dne portrétoval, jak na stoličce u Pražského hradu pózuje ve svém pozoruhodném aparátu. Fotografie pana Makovičky s rozpaženými křídly se ocitla na vnitřní dvoustraně Mladého světa a stala se i jeho neoficiálním logem. Celý život ji používal na pozvánkách.
„Táta měl rád snílky a průkopníky,“ vzpomíná o více než padesát let později jeho dcera Barbara Hucková. „Představte si, že po sedmdesátce si ten pán znovu navlékne křídla, stoupne si na stoličku a věří, že může letět. Táta ho nechal udělat ten pohyb, a v tom záběru je všechno – odvaha i důvěra.“
Dar vidět
Miroslav Hucek do Mladého světa přišel na počátku šedesátých let, kdy se československá reportážní fotografie nadechovala k vlastnímu jazyku. Redakce nesmírně populárního čtrnáctideníku jela na vlně původních reportáží a fotografie měla stejnou váhu jako text.
Hucek v ní nejdřív působil jako technický redaktor, později jako fotograf. Spolu s Leošem Neborem a dalšími kolegy formoval to, co se stalo synonymem slavného obrazového časopisu: pozorný pohled na obyčejného člověka bez přikrášlení, ale s empatií. Tak vznikly jeho známé soubory Jak chutná polibek, Vesnice, Takoví jsme byli či Všude žijí lidé.
Rozjívená dvojčata rozbila šeď komunismu. Po letech jsme je vyfotili znovu |
„Táta byl u zrodu toho časopis od počátku. Ty cykly nevznikaly přímo v Mladém světě, ale po celý jeho život. Šlo o dlouhodobé, přemýšlivé práce,“ vysvětluje Barbara Hucková. Normalizační léta jejího otce z redakce Mladého světa nakonec vyhnala. Odmítl vstup do strany a odešel na volnou nohu.
První roky sice byly těžké, ale brzy se prosadil v reklamě a focení architektury. Fotil pro divadlo Semafor, obchodní dům Kotva, dál pracoval na souborech, ve kterých se vracel ke svému hlavnímu tématu – člověku a prostoru.
Fotograf Miroslav Hucek ve svém domě na Zbraslavi (1. července 2011)
„Jeho život se několikrát přestěhoval. Z Římské ulice na Vinohradech, kde měl otevřená okna a kde se lidé stavovali jen tak na kus řeči, se na konci života přesunul do Zbraslavi. Tam měl ateliér přilepený ke zdi zámku. Povodeň jim s mámou vzala knihy, ale archiv jsme zachránili,“ vzpomíná Hucková.
Svému otci dělala asistentku a díky tomu se sama vypracovala na uměleckou fotografku. „Nosila jsem stativy, světla, dřevěné plochy, těžké foťáky. Byla jsem šoférkou, podavačkou objektivů i produkční. Nechal mě ‚šáhnout‘ si na focení, ale vždycky mě připravoval tak, aby všechno mělo svůj řád.“
K barevné ani digitální fotografii si její otec cestu nikdy nenašel.„Potřeboval cítit, kdy mu jde závěrka. Měl rád papír, temnou komoru a vůni vývojky. Svět se změnil, humanistická fotografie je jiná, ale to, o čem vypráví, zůstává. Člověk se svými radostmi, láskami, strastmi, úspěchy i neúspěchy – ten se nemění. A táta měl dar to vidět,“ uzavírá Hucková.
