Václavské náměstí před 35 lety na Den vzniku samostatného Československa zažilo dvě zcela odlišné události. Zatímco dopoledne na něm zaznívaly projevy komunistických papalášů a slavnostní přísahy vojáků, několik hodin nato tu jednotky Veřejné bezpečnosti spolu s červenými barety rozháněly asi třítisícový dav, který se dožadoval svobodných voleb a vykřikoval hesla jako „Svobodu“, „Charta“ nebo „Jakeš ven“.
„Vznikla vřava a přišly zákroky,“ vzpomíná Herbert Slavík. Jako šestadvacetiletý fotograf Mladé fronty tehdy na Václavák vyrazil až kolem třetí odpoledne. Účastnit se oficialit, jako byla ta dopolední, odmítal.
Protest svolaný nezávislými iniciativami Charta 77, Hnutí za občanskou svobodu, Demokratická iniciativa, Obroda a Nezávislé mírové sdružení se však rychle zvrtl, ačkoliv přední tváře disentu včetně Václava Havla, Evy Kantůrkové nebo Jaroslava Šabaty chyběly. Policie je před výročími pro jistotu pravidelně zatýkala už den předem.
Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti začal demonstranty vytlačovat od sochy dolů směrem na Můstek, další jednotky náměstí uzavřely. Režim po dvaceti letech normalizace rozhánění demonstrací vypiloval k dokonalosti a zásahy byly skvěle připravené. Jednotky určené k zatýkání byly dopodrobna rozdělené. Byla mezi nimi dokonce skupina pro těhotné ženy, jiná skupina zatýkala jen cizince.
„Dostávali jsme se dolů a jak dav řídl, přicházely stále brutálnější zákroky. Na křižovatce Vodičkovy a Jindřišské ulice zasahující policisté začali vybírat a zatýkat jednotlivce,“ popisuje Slavík. Na některých policistech podle něj bylo patrné, že přišli jen kvůli rozkazu, jiní se však v sadistických zákrocích vyžívali.
„U bývalého obchodního domu Družba (dnes Debenhams, pozn. red.) jsem si všiml mladého policisty odvádějícího do antonu podobně starou slečnu. O kompozici záběru nebyl čas přemýšlet. Rychle jsem nacvakal asi tři snímky, film vyměnil a schoval do kapsy,“ líčí vznik své asi nejslavnější fotografie.
„Sedmnáctý listopad jsem nefotil. Myslel jsem si, že to organizují svazáci, že to bude komoušská akce. Podcenil jsem to.“
Fotograf Herbert Slavík
Demonstraci nefotil poprvé. Film si záměrně předem zkrátil, aby ho mohl častěji měnit a schovávat. Bál se, že ho spatří estébák v civilu a materiál mu zabaví. Navíc používal teleobjektiv. „Byl jsem tak zvyklý ze sportu, umožnilo mi to stát asi dvacet metrů od scény. Kdybych fotil zblízka, byl bych terčem stejně jako demonstranti,“ vysvětluje.
Jak skvělý materiál pořídil, zjistil Slavík až v redakci v Panské ulici, kam se z bouřícího Václaváku dostal během několika minut skrze pasáže.
Herbert Slavík
|
„Filmy jsem si vyvolal a schovával je až do listopadu, protože mi bylo jasné, že jako fotograf jsem tam za anonyma nebyl.“
Říjnové záběry policejních zákroků Slavík poprvé použil až na plakátech během revolučních shromáždění po brutálním zásahu bezpečnosti na Národní třídě 17. listopadu.
Neznámá hrdinka
Protagonistka snímku o tom, že je slavná, dlouho nevěděla. Své fotky si všimla až na první výročí 28. října, kdy vyšla na obálce Mladého světa. Slavíka poznala v roce 2014, kdy jejich setkání zorganizovala Česká televize. Jmenuje se Martina Richtersová a v době demonstrace jí bylo 22 let.
„V první chvíli jsem si myslela, že jde o policejní fotku, a neuměla si vysvětlit, jak by se mohl fotograf dostat tak blízko. Navíc jen o pár desítek minut předtím jsem byla svědkem toho, jak se policista v civilu snažil nepozorného kluka s foťákem odvléct, nebo alespoň zadržet, než dorazí pomoc s obušky,“ líčila později své překvapení Lidovkám.
Ukázalo se, že 28. října nebyla na demonstraci poprvé. Pravidelně chodila protestovat celá její rodina i její tehdejší přítel, se kterým na Václavák vyrazila. „Dráždil policisty, protože vyčníval z davu. Jak se rozhlížel, tak si ho všimli a přes zábradlí do chumlu sáhli. Já jsem se otočila, když byly vidět jen jeho podrážky, kterých jsem se chytla,“ vyprávěla.
S policisty se prý chvíli přetahovala, pak upadla na zem. Vyhrnula se jí dlouhá sukně, a tak se zastyděla a znehybněla. „Aha, takže slečna klade pasivní odpor,“ uslyšela pak a policista, zřejmě vrstevník, ji začal zatýkat. Ve vazbě strávila několik hodin, stejně jako dalších asi 150 lidí.
Kdo je mladý esenbák?
Zatímco jméno zadržené dívky už dlouho známe, identita „jejího esenbáka“ zůstává dodnes záhadou. Slavíkova fotografie nicméně poskytuje několik vodítek. Podle výložek to byl nadstrážmistr. Odznak na pravé klopě uniformy zase potvrzuje, že patřil k Pohotovostnímu pluku Veřejné bezpečnosti. Z toho se dá usuzovat, že byl o pár let mladší než Richtersová.
„Pohotovostní pluk tvořili studenti, kteří se připravovali na službu v SNB. Zjednodušeně řečeno to pro ně byla náhradní vojenská služba, přípravka profesionálních policistů. Dnes je ten pluk znám především jako mlátící komando, ale to nebyl jeho primární účel. Na demonstracích byli nasazováni až na konci 80. let, předtím například pomáhali na křižovatkách,“ vysvětluje pro iDNES.cz historik Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Poznáváte mladého policistu na fotografii?Napište nám na adam.hajek@idnes.cz |
Kluk v helmě ze Slavíkovy fotky nejspíš patřil k 1. nebo 3. praporu Pohotovostního pluku, které podle archivních materiálů tehdy na Václavák vyslaly celkem 768 příslušníků. Jenže i pokud pátrání zúžíme pouze na nadstrážmistry mezi nimi, stále mluvíme o dvou stech až třech stech lidí.
„Ty by bylo nutno dále prověřit v personálních materiálech podle jejich fotografie, pokud se dochovala. Vzhledem ke značné časové náročnosti takového šetření nebylo další prověřování prováděno,“ odpovídá po e-mailu na naši žádost o pomoc při hledání Archiv bezpečnostních složek.
Neznámý mladík podle některých zdrojů po revoluci v kariéře u policie pokračoval, údajně sloužil kdesi ve východních Čechách. Pokud je to pravda, není to nic výjimečného. „Pohotovostním plukem prošly desetitisíce lidí. Statistiky neexistují, ale řada z nich stále u policie slouží. Za řadové členství v pohotovostním útvaru se nevyhazovalo, to nebyla StB. To by se muselo prokázat, že ten člověk byl přímo na demonstraci a mlátil tam lidi,“ dodává Milan Bárta.
Převrat byl nevyhnutelný
Richtersová a Slavík si konec osmdesátých let pamatují jako dobu nevyhnutelných změn. „Začalo to už návštěvou Gorbačova v roce 1987 v Praze, to mělo až revoluční atmosféru. Už nešlo o davy nahnané povinně vítat ruského státníka. Následovaly schůzky s Reaganem o rok později, kdy se konaly první demonstrace, které rozháněli vodními děly. V roce 1989 byly kruté zásahy při Palachově týdnu a zavřeli Havla,“ vzpomíná Slavík.
Petici za jeho propuštění podepsal v únoru společně s několika kolegy z Mladé fronty i on. „Jména signatářů četl každý večer Ivan Medek na Hlasu Ameriky. Po zveřejnění jsem se bál, co bude následovat, jestli mě nevyhodí, ale v redakci jsem zůstal. Byl to signál, že i přístup vedení se mění.“
Pro Martinu Richtersovou byla zlomovým momentem už srpnová demonstrace 1988. „Účastnit se veřejných protestů proti režimu mi od té chvíle definitivně přišlo jako samozřejmá povinnost každého normálního a slušného člověka,“ vysvětlovala pro Lidovky.
Fotograf Herbert Slavík představil 2. července 2018 na Staroměstské radnici v Praze svou výstavu Tváře Česka.
Pět dní před zásahem na Národní třídě odjel Herbert Slavík na svatořečení Anežky České do Říma. „Zaplatil jsem si soukromou cestu a jel s poutníky. Tomáš Halík tehdy jako ilegální kněz vystoupil ve Vatikánu a řekl, že legenda praví, že až ji svatořečí, v českých zemích bude dobře. Byl to zvláštní moment,“ vzpomíná.
Do Prahy se vracel za pár dní, z autobusu vystupoval na I. P. Pavlova. „Viděl jsem tam viset letáčky ke shromáždění studentů na Albertově. Myslel jsem si, že to organizují svazáci, že to bude zase komoušská akce, takže jsem tam nešel. Podcenil jsem to. Fotil jsem až dění od soboty.“
Historickou demonstraci ze 17. listopadu tak Slavík propásl. O všem, co se stalo, se dozvěděl teprve večer z Hlasu Ameriky. „Odstartovala to (falešná, pozn. red.) zpráva o mrtvém studentovi. Další dny už jsem byl ve vleku dění.“
OBRAZEM: Havel, letáky a naděje. Podzim 1989 očima Herberta Slavíka |
Většinu času dál trávil v redakci. Novináři svazáckého deníku se podle něj rozdělili na dvě skupiny – komunisty a zastánce změny. Druhá nakonec získala převahu a Mladá fronta na první stranu mimopražských vydání připravila snímek Havla s Martou Kubišovou na balkóně Melantrichu. Ještě ve středu v noci 22. listopadu ale zasáhla cenzura, byl zastaven tisk a fotografii museli vyměnit.
Definitivně se situace zlomila až po odstoupení vedení ÚV KSČ v pátek 24. listopadu. Vedení novin se vyměnilo a novináři začali psát svobodně. Následující měsíce měl Slavík napilno. „Od listopadu jsem byl v rauši. Snažil jsem se být u všeho, jen doma jsem skoro nebyl,“ popisuje.
Jeho hlavním objektem se stal Václav Havel. S novopečeným prezidentem začal objíždět svět a tři měsíce po revoluci ho s jeho vítězným véčkem vyfotil při památném projevu ve Washingtonu D.C. „Dostal jsem se s ním do Kongresu Spojených států. Až když jsem tam najednou seděl a poslouchal jeho řeč, došlo mi, co se vlastně stalo. Kdyby mi někdo na podzim řekl, že v únoru pojedu s prezidentem, kterým navíc bude Havel, do Ameriky, nevěřil bych.“
