Byly to rozpustilé holčiny a jejich úsměv s nedávno vypadanými „mlíčňáky“ dokázal každého odzbrojit. Janě a Jitce Šimáňovým bylo sedm, když je Dagmar Hochová, přirozeně s dovolením rodičů, vzala blbnout na železniční most spojující pražský Smíchov a Výtoň.
„Hodila si brašnu s foťákem přes rameno, sbalila expozimetr a šlo se,“ vybavuje si Jitka. I bez příbuzenského vztahu Hochovou oslovovala „teto“ a navzdory věkové propasti šestadvaceti let ji brala jako kamarádku.
O 65 let později už mají Jana i Jitka důchodový věk, ale na Výtoň se v polovině června na naše požádání ochotně vrací a vzpomínají: „Přesně takhle tehdy bylo. Oblačno a trochu větřík,“ raduje se Jana, když s Jitkou a fotografem po boku pochodují do středu mostu, aby zrekonstruovali legendární snímek.
Tramvají a aut od konce padesátých let na Výtoni přibylo. To nejdůležitější – lávka s kolejištěm vedoucím přes Vltavu – ale zatím drží beze změny.
Možná jen cyklistů je tu dnes o něco více. Právě se však naskýtá chvilka, kdy na mostě stojíme jen my, a tak fotograf pokládá prst na spoušť a Jana se směje: „Dám vám tam tu ručku i zuby!“
Jana Sedláčková a Jitka Zedníková (s brýlemi) pózují na železničním mostě na Výtoni s reprodukcí fotografie Dagmar Hochové, která je zde v roce 1959 fotila jako děti. (11. června 2024)
V jakém měsíci tehdy sestry Hochová fotila, na to si nevzpomínají. A jasné to není ani z datace fotky. Obě nicméně vyvozují, že to muselo být na jaře, nebo na podzim. „Měly jsme baloňáčky a maminka nám na hlavy narazila rádiovky,“ popisují.
Ikonické pokrývky hlavy si s sebou přinesly i nyní. „Účes jsme měly samozřejmě podle hrnce. To už teď nemáme,“ usmívá se Jitka.
Za zoubky bonbónek
Železniční most nebyl zdaleka první místo, kde pro Hochovou pózovaly. Znala je už od plenek. „Možná už v tu dobu přemýšlela nad tím, že nás bude fotit,“ uvažuje Jana.
Dvě na mostě Jeden z nejslavnějších snímků Dagmar Hochové vyšel třeba na plakátě v zahraničí nebo jako ilustrace v knize dětských básní Františka Hrubína. Hochová ho také zařadila do své edice fotografií s názvem Děti. Nyní je vystaven v expozici Retrospektiva v Moravské galerii v Brně. S nápadem na rekonstrukci slavné série přišel před časem už web Vyšehradskej jezdec, kterému také děkujeme za zprostředkování kontaktu na její protagonistky. |
Rodiny totiž vedle sebe bydlely v pražské vilové čtvrti Ořechovka. Fotografka si s bratrem a jeho dětmi pronajímala čtyřpokojový byt, a tak malou neteř, synovce i drobotinu ze sousedství často brala do parku před domem a fotila je.
„Povídaly jsme si, vtipkovaly, smály se a nám snad ani nedocházelo, že nás fotí,“ vypráví Jitka. „Dáša mezi námi používala dětský slovník, aby se nám přiblížila. To se jí skvěle dařilo. Jako by s námi vždycky o desítky let omládla,“ pokračuje.
Nejslavnější snímky dvojčat jsou nicméně právě momentky z Výtoně. Hochová jich tehdy pořídila několik a nazvala je „Dvě na mostě“. Holčičky prý po focení za „pořádně zubatý úsměv“ odměnila bonbónkem.
Jana a Jitka, obě dnes už několikanásobné babičky, na Hochovou vzpomínají jen s láskou. „Rozhodně byla zvláštním člověkem, kterého si navždy pamatujete. I když nic neříkala, zářily jí oči, byla pozitivní, nádherně se usmívala a dělala skopičiny,“ popisuje ji první sestra. „Byla jako šídlo. Velmi rychle chodila a nikdy nebyla vážná,“ souhlasí druhá.
„Dvě na mostě“ na výstavě Retrospektiva v Moravské galerii v Brně
Cesty dvojčat a Dagmar Hochové se rozešly, když dívky vyrostly. Jitka dokončila chemickou průmyslovku a oboru se alespoň do mateřské věnovala, Jana zase po stavební průmyslovce zasvětila veškerý čas tenisu, který ji jako profesionální hráčku živil.
Hochová se z Ořechovky odstěhovala, všechny tři se znovu potkaly až na Jitčině svatbě v roce 1986, kterou Hochová fotila. Sestrám prý i po letech řekla: „Holky, vemte se za ruce a chci ty zuby hlavně.“
V dětech viděla svobodu
Dagmar Hochová celý život prožila po boku manžela Zdeňka Reinhardta, děti sama ale nikdy neměla. Na logickou otázku, kde se tedy tak kladný vztah k drobotině vzal, má Jitka jasno: „Fascinovala ji dětská svoboda. Doba ji trápila, vnímala ji asi víc než normální smrtelník. Fotkami chtěla motivovat a upozornit na absurditu doby,“ míní.
„Zároveň ale říkávala, že nebyla natolik statečná, aby se nechala zavřít. Její fotky se nedaly napadnout. Prvoplánově nebyly proti režimu, ale všichni jsme to v nich viděli.“
„Byla temperamentní dynamo. Nikdy se s ničím nepárala.“
Jiří Pátek, kurátor Moravské galerie v Brně,
A dojmy sester potvrzuje kurátor Moravské galerie v Brně Jiří Pátek. „Byla hyperaktivní člověk a v dětech viděla svobodu. Navíc se na ně těžko lepila politika,“ vzpomíná Pátek, který se po smrti fotografky v roce 2012 ujal její pozůstalosti. Na Hochovou vzpomíná jako na „temperamentní dynamo“. „Nikdy se s ničím nepárala,“ říká. Její manžel byl podle něj naopak velmi odlišný, prvorepublikový elegantní pán, který však manželčinu náturu perfektně doplňoval.
Věčná pozorovatelka
Prvorepublikovou morálku v sobě nepochybně měla i Hochová. Základy jí položil její otec, novinář a vlastenec Karel Hoch. Její vzdělaná a dobře situovaná rodina kulturu milovala, což se na nejmladší dceři ze tří dětí podepsalo.
Takřka od jejího narození v roce 1926 ji zajímali lidé. Ráda je sledovala a jako větší i fotila. Za války nastoupila na Státní grafickou školu v Praze, učil ji průkopník moderní fotografie Jaromír Funke. „Školu mi vybrali rodiče, když si všimli, že jsem taková věčná pozorovatelka. Funke byl báječnej člověk. Jenže pak školu zavřeli a já byla v šestnácti totálně nasazená na Barrandově,“ vzpomínala v roce 2008 pro časopis Vlasta.
 |
V barrandovském fotografickém studiu musela vyvolávat filmy, válka ale naštěstí za rok skočila a Hochová mohla odmaturovat. Chvíli pracovala v reklamní agentuře, práce ji však nebavila, protože jí připomínala nasazení ve filmových studiích.
A tak se rozhodla pokračovat ještě na nově založenou FAMU, tentokrát na studia kamery. Všechno zprvu vypadalo růžově, jenže s příchodem komunistů se mohly točit už jen agitky v duchu socialistického realismu.
Hochová školu sice dokončila, ale kolektivní práce u filmu pro ni nebyla, tak se zase vrátila k fotce. Na zakázku fotila pro noviny a časopisy. Spolupracovala s časopisem Vlasta, v němž si v 50. letech vydobyla značku „dětská fotografka“.
Křehká holka s kulometem. Český fotograf ukázal druhou stranu Vietnamu |
Snímky z jejího dětského cyklu se vystavovaly na obou stranách železné opony, vycházely jako ilustrace dětských knih. I díky ní bylo Československo za socialismu špičkou v tvorbě pro děti. „Ale vidět ji jen jako fotografku dětí by byla chyba,“ namítá Pátek.
Hochová byla humanistka. Z jejích snímků je rozpoložení lidí cítit, často tak věrně zachycuje dobu. Zároveň nesnášela blesk a umělé světlo, proto když fotila reklamy pro přátele z uměleckých kruhů, využívala pouze přirozené světlo, aby se zbavila jakési ztuhlosti. A nikdy nefotila barevně. „Život je černobíle pravdivější,“ říkávala.
Ačkoliv fotografii vystudovala, akademická kompozice pro ni byla až na druhém místě. Milovala momentky a chyby považovala za elementární součást díla. Odpor k inscenování scény se projevil i při focení dvojčat na Výtoni. Projíždějící vlaky na mostě Jitku zaujaly, a tak chtěla být kreativní: „Nabízela jsem jí, že sehraju scénku, že mi jako ujel. To ale nechtěla. Nelíbilo se jí, že bych nad tím vědomě přemýšlela,“ přibližuje.
Dagmar Hochová: Proti zdi (1960) - fotografii dvou chlapců nabíhajících na zeď lze z dnešní perspektivy vnímat alegoricky
V 60. letech Hochová začala jezdit do zahraničí. Jako první do Sovětského svazu, pak na stáž do Vietnamu nebo Itálie. V červnu 1967 fotila pro Literární noviny na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, kde zazněla pro ni tolik důležitá kritika vedení komunistické strany.
Materiál z této akce musela po invazi samozřejmě odložit do šuplíku, vše podstatné však dokázala uchovat. S normalizací každopádně přišla o práci pro časopisy a Literární noviny, protože odmítla odsouhlasit invazi jako přátelskou pomoc. Aby se uživila, začala spolupracovat se sociologickými publikacemi.
Šibal z Prahy podmázl průvodčího, s Lorenovou v negližé předběhl konkurenci |
V 70. a 80. letech do Československa přišel takzvaný sociologický dokument, respektive kritický zájem lidí o společnost, začala se fotit i její odvrácená část. Hochová se zaměřila na ústavy a vesnice. Jejím dalším velkým tématem byli stárnoucí legionáři, kterými se tak podrobně jako ona u nás nikdo nezabýval. „Cítila, že je to něco, co zaniká, a je potřeba to zachránit pro další generaci,“ vysvětluje Pátek.
Epizoda v politice
Uznávaná dokumentární fotografka si po převratu střihla i krátké politické angažmá. Z intelektuálních kruhů měla kamarády mezi disidenty a díky jejich důvěře se během revoluce dostala do klubu Aurora, kde se zakládalo Občanské fórum. A tak do něj vstoupila i Hochová.
Fotografka Dagmar Hochová ve Vladislavském sále pražského hradu získala medaili Za zásluhy od prezidenta republiky Václava Havla. (28. října 2001)
Za hnutí se následně dostala i do České národní rady (ČNR) jako poslankyně. „Jako žena s prvorepublikovou morálkou měla výborný přehled o dění kolem, ale byla to doba idealistická. Umělců a malířů bylo v ČNR hodně, politiku si představovali trochu naivně. Navíc se tam dostala až v druhé řadě, když nastoupila po rezignaci dvou poslanců,“ doplňuje Pátek.
Na poslanecké kariéře Dagmar Hochové je podle Pátka nedůležitější fotografický materiál, který na půdě ČNR pořídila. „Nebyla ambiciózní politička. Chápala to jako službu zemi a završení idejí, ve kterých vyrostla. Její fotografie jsou cennější než její poslanecké návrhy,“ míní.
Fotografie z Rady sice v kontextu její další tvorby působí neorganicky, avšak věrně mapují dění v zákonodárném sboru, který zanikl rozdělením federace na sklonku roku 1992. Historikové je dokonce dokázali přečíst tak, že je jasné, kdo z poslanců s kým mluvil. „Rozhodně se nikdo jiný nedostal na takovou úroveň, že by seděl v jednací místnosti a fotil,“ vyzdvihuje kurátor.
Hochová po dvou letech zjistila, že politika pro ni není. Jako federalistka navíc rozdělení země nesla velmi těžce. A tak s koncem v ČNR završila i svou fotografickou kariéru. V roce 2001 od prezidenta Václava Havla za umělecké výsledky převzala medaili Za zásluhy.
Fotografka Dagmar Hochová na terase svého pražského bytu (19. března 2003)
Stáří strávila v podkrovním bytě v Resslově ulici, který si s manželem zrekonstruovali ze státních půdních prostor. Avšak po roce 1989 se byt po restitucích ocitl jako nemovitost v nemovitosti. Majitel domu potřeboval všechny obyvatele vystěhovat, proto jim život znepříjemňoval.
Znemožňoval používání výtahu, čímž tehdy už artrózou stiženou fotografku v půdních prostorech v podstatě uvěznil. Poslední roky před smrtí z bytu téměř nevycházela. Pouze přijímala návštěvy ve svém „ateliéru“, v pokoji, kde pyšně vystavovala vlastní díla. I s dvojčátky Janou a Jitkou se tu naposledy v roce 2008 setkala, aby zavzpomínala na „Dvě na mostě“.
Výstava v BrněPozůstalost Hochové čítala takřka 130 tisíc negativů i pozitivů. Rok po smrti manželky ji Zdeněk Reinhardt svěřil Moravské galerii v Brně. Galerie ji na jaře letošního roku uvedla v expozici Retrospektiva, která mapuje všechny oblasti, jimž se Hochová v profesním životě věnovala. Divák nalezne i fotografie z pohřbu Jana Palacha v roce 1969 nebo zkoušek Havlovy Zahradní slavnosti v Divadle Na zábradlí. „Vystavené snímky jsou vzorky, které si vybere sám fotograf, ale často jim chybí historický kontext. Archiv jsme přebírali s vidinou nalezení klíče pro novou interpretaci díla Hochové,“ vysvětluje kurátor Jiří Pátek badatelskou hloubku Retrospektivy. Výstava v Brně potrvá do 29. září.  Zahájení vernisáže Retrospektiva ze snímků Dagmar Hochové v Moravské galerii v Brně (18. dubna 2024) |
