U politiků, jako je Zdeněk Škromach, Miloslav Vlček, či u mediálních tváří typu Jiří Komorous, Ladislav Špaček jsou publikované ukázky dobrou příležitostí připomenout si svoji vlastní malost pro všechny, kteří podobné bláboly psávali také.
Je užitečné vědět, co jsou naše populární osoby zač. Ženy, pro které byl šéf Národní protidrogové centrály Jiří Komorous prototypem nadsamce, mají možnost poznat, že tento nadsamec byl někdy taky trouba. Některým se pak líbí ještě víc, jiným naopak už ne.
S bojem s drogovými mafiemi to nemá nic společného, v tom mu všechny ženy i jejich manželé přece drží palce dál.
A co politici, kteří psali vyznání lásky straně, vládě a bratrské pomoci v roce 1968? Nyní tvrdí, že šlo o běžný rituál tehdejší doby, a mají pravdu.
K vlastnostem politika patří exhibicionismus a touha po moci. Alespoň to platí o těch lepších, pro které parlament není jen dobře honorovaná zašívárna.
A když se občan dozví, co tento politik byl ochoten udělat za bolševika, aby ukojil své potřeby, je to užitečné. Sympatie se mohou pohnout na obě strany.
Jeden řekne: "Byl na tom jako já, dám mu hlas." Druhý mu právě proto hlas už nikdy nedá.
Prorežimní plky
Komunistům vlichocující vyznání se psala stejně automaticky, jako se podepisovala anticharta. Věřím, že někteří nebrali ani moc vážně svůj podpis pod závazek spolupráce s StB. Oficiálně se lhalo, tajně se říkala pravda. Všude. Tak se žilo za reálného socialismu.
Povinné prorežimní plky byly daní za trochu pohodlnější život. Vzhledem k dnešním možnostem je směšný tehdejší rozdíl mezi tím, co měl člověk za to, když si zadal s režimem, nebo neměl, pokud řekl ne.
Kdyby většina těch, co se tehdy namočili, věděla, co z toho jednou bude za aféry, určitě by si lehce spočítali, že to za to vůbec nestojí.
Proč někdo obětoval svoji důstojnost pro kariéru v režimu, kde žádnou pořádnou kariéru ani dělat nešlo? Pěkně to vystihl dramatik Tom Stoppard v kuse Rock’n’roll, uváděném v Národním divadle, když hlavní hrdina Jan mluví o hře, kterou hraje prezident Husák:
"Lidi to hrajou s ním, nechávají se uplácet tím, že se dostanou na školu, že jsou laciný tramvaje... Tolik jim na tom záleží, že si nechávají pro sebe to, co si myslí, a vlasy si poslušně stříhají."
Pár disidentů si tehdy "vlasy nestříhalo". Jen zlomek lidí nepsal povinné lži a jen hrstka odvážných bojovala. Ti, co to nedokázali, by si jich měli vážit. Ne na ně pro svoji slabost žárlit.
