Když se mluví o péči o seniory, často se to redukuje na úkony a provozní stránku. Vy ale zdůrazňujete, že základem jsou vztahy. Proč?
Často říkáme, že péče je synonymum vztahu. To je absolutní základ, protože jinak to není péče, ale jen technické úkony. Aby byla péče dobrá a lidé, kteří jsou opečovávaní, se cítili důstojně a ti, kteří pečují, se cítili být pokud možno v pohodě, tak k tomu vede dlouhá cesta právě přes vztahy, které tvoříme celý život.
To, jak do nich investujeme, jak o ně pečujeme, jak jsme ochotní na nich pracovat, se naplno projeví právě ve stáří. Tam se ukáže, jestli zůstáváme sami, nebo jestli máme silnou komunitu, která nám pomůže, když potřebujeme.
Domov seniorů jako luxus. Chybí personál, Česko hledá nové možnosti péče o staré |
Dříve se považovalo za samozřejmé, že se děti postarají o rodiče. Platí to ještě dnes?
Do určité míry ano. Podle výzkumů jsme po Polsku druhou zemí v EU, kde se lidé nejčastěji starají doma o své blízké. Češi mají silný smysl pro rodinnou sounáležitost. Zároveň se ale mění způsob života – lidé více pracují, mají hypotéky, závazky. Mnozí by péči chtěli poskytovat, ale systém jim to neumožňuje. Chybějí terénní služby a podpora pro ty, kteří chtějí, aby jejich blízcí mohli zůstat doma co nejdéle.
Mladší generace bývá často obviňována, že myslí hlavně na sebe a nechce se „obětovat“. Sdílíte ten pohled?
Přijde mi nefér neustále obviňovat mladší generaci z toho, že je moc sobecká. Často se říká, že „mladí nic nevydrží“, ale já se ptám: proč by měli? Péče by neměla být o vyčerpání. Je v pořádku myslet i na sebe, protože člověk, který se úplně vyčerpá, už pečovat nemůže.
Simona Bagarová
|
Letos jste si nechali zpracovat průzkum, podle kterého šedesát procent lidí nemá v rodině dobré vztahy. Čím to podle vás je?
Vůbec na to nedokážu přesně odpovědět. Řekla bych, že to bude souviset s hektikou doby a s tím, že si v Česku žije drtivá většina lidí velmi dobře. Máme denně miliardu podnětů, kterými můžeme všechny nepříjemné otázky a myšlenky odrážet. Všichni víme, že vztahy jsou ta největší zátěž v životě.
Udržovat vztahy a pracovat na nich vyžaduje obrovské množství energie a je pohodlnější se zabavit něčím na internetu. V opačném případě znamená pracovat na vztazích hlavně pracovat na sobě a to je holt práce, která některé odrazuje.
Čtyřicet procent lidí podle vašeho průzkumu uvedlo, že jejich rodinné vztahy se už nemohou zlepšit. Dá se s tím něco dělat?
Myslím, že vždycky dá. Důležité je uvědomit si, že zlepšení vztahů nemůže zařídit nikdo jiný než my sami. Pokud na to člověk rezignuje, je to jeho volba – ale nemůže čekat, že se vztahy samy zlepší. Prvním krokem je pojmenovat, že něco nefunguje, a udělat malý krok k nápravě. Někdy stačí drobnost – zavolat, napsat, omluvit se, projevit zájem.
Péče může být i příležitost
Péče je často vnímaná jako zátěž. Vy o ní ale mluvíte jako o příležitosti. V jakém smyslu?
Péče nás nutí zpomalit a přemýšlet o věcech, které v běžném tempu přehlížíme. Může to být příležitost uvědomit si, co je v životě podstatné – vztahy, čas, blízkost. Samozřejmě, pokud se člověk stará od rána do večera o někoho s těžkou demencí, nevyspí se a nemá podporu, těžko to bude vnímat jako obohacení.
Ale s odstupem to může přinést hluboké poznání – třeba uvědomění si vlastní konečnosti. To je zkušenost, kterou jsem si odnesla z dobrovolnické práce v domovech seniorů. Když jsem tam docházela, vždy jsem přicházela s otázkou, jestli od minula někdo neumřel. To si u žádné jiné práce nepoložíte.
Šíří osvětu o péči o potřebné. Stáří se nás týká celý život, ne až v osmdesáti, říká |
Zmiňujete smrt, není ta také stále pro některé lidi tabu a bariérou podílet se na péči?
Částečně ano, ale situace se zlepšuje. Díky mnoha iniciativám se o smrti začíná víc mluvit. Naopak péče o seniory zůstává často neviditelná. Smrt je konečná a do jisté míry „mystická“, kdežto péče je každodenní a dlouhodobá, spojená s únavou a přiznáním si, že náš blízký odchází. Ale cesta z toho nevede přes vytěsňování.
Ve své práci se setkáváte s mnoha seniory. Jsou rodinné vztahy pro ně velké téma?
Rozhodně. Téměř každý, nejen senioři, o nich mluví. Vztahy jsou zdrojem největších radostí i starostí. Ve stáří se jasně ukáže, jak člověk žil – jestli měl kolem sebe lidi, nebo jestli se uzavřel. Někdo zůstane sám, protože se pro to vědomě rozhodl, jiný proto, že se odcizil. A pak jsou lidé, kteří mají kolem sebe síť blízkých – ti bývají ve stáří nejspokojenější.
Takže pokud někdo skončí sám, je to jeho odpovědnost a odraz toho, jak se staral během života o vztahy?
Do velké míry ano. Samozřejmě, život přináší různé okolnosti, ale obecně platí, že to, jak se staráme o vztahy během života, se ve stáří vrací. Péče o druhé začíná už tím, jak se k lidem chováme dnes.
Důchod není konec života. Nový spolek se zaměří na osobní rozvoj seniorů |
Nedávno jste v Pražské tržnici otevřeli výstavu Institut blízkosti. Jak s těmito tématy souvisí?
Chtěli jsme vytvořit prostor pro zastavení a přemýšlení. Spolu se scénografem Markem Cpinem jsme vytvořili instalaci inspirovanou nemocničními postelemi – každá představuje jiný pohled na stáří, péči a blízkost. Výstava ukazuje, že stáří není jen o ztrátách, ale i o lidskosti a vztazích. Pokud si z ní lidé odnesou třeba jen malý impulz ke zlepšení svých vztahů, splnila svůj účel.
