„Lákalo mě přejít opuštěné pohoří na Sibiři a sjíždět rozbouřené řeky. Ale dostat pomoc do oblastí, kde byla třeba, znamenalo cestovat a zároveň dělat něco, co má smysl. To spojení mě vzrušovalo. Naučil jsem se získat nadhled v náročných situacích, rychle se rozhodovat. Poměrně vysoká psychická odolnost, kterou mám, mi pomohla zvyknout si na riziko. Ale dneska už nejezdím po zemětřeseních v prvním sledu, dávno nepotřebuju hledat větší napětí,“ řekl Pánek před čtyřmi roky Reflexu.
Základy jeho budoucí charitativní práce položila sbírka pro Arménii, kterou v roce 1988 postihlo devastující zemětřesní. Pánek tehdy spolu s kamarády zorganizoval pomoc - přes televizi vyhlásili sbírku, se sovětským Aeroflotem dojednávali letadlo. Pánek se tehdy spřátelil s cestovatelem a autorem knih Jaromírem Štětinou. V roce 1992, kdy byl Šimon Pánek jako jedna z osobností listopadu 1989 již známou tváří, spolupráce se Štětinou pokračovala sbírkou pro Náhorní Karabach.
Posléze se vydali i do válkou zmítaného Somálska a jejich aktivity brzy vyústily v založení Nadace Lidových novin a novinářsko-humanitárního týmu Epicentrum. Podíleli se mimo jiné na pomoci válkou zmítané Bosně, úspěchem byla sbírka SOS Sarajevo. V březnu 1994 pak byla zaregistrována nadace Člověk v tísni při České televizi, o pět let později se stala obecně prospěšnou společností. Letos Člověk v tísni oslavil již 25 let úspěšné existence.
Ve světovém srovnání se jedná o středně velkou neziskovou organizaci s rozpočtem zhruba 1,7 miliardy korun. Člověk v tísni operuje ve 30 zemích světa (například v Sýrii, Nepálu, Venezuele, Etiopii či Kambodže) a pracují pro něj skoro dva tisíce lidí. V Česku organizace pomáhala například při povodních v letech 1997 či 2002 nebo řešila problém Matiční ulice v Ústí nad Labem. Člověk v tísni stojí i za festivalem dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět.
„Češi Člověku v tísni vždy přispívali na krizové situace, a to už od války v bývalé Jugoslávii v devadesátých letech. V takových okamžicích je jejich zájem srovnatelný s chováním lidí v západní Evropě. V dobách klidnějších ochota podělit se alespoň malým procentem svého blahobytu za zeměmi západní Evropy zaostává. Na druhou stranu ve srovnání s postkomunistickými zeměmi, jako je například Polsko nebo Maďarsko, jsme na tom výrazně lépe,“ řekl Pánek.
Aktivní politice se zatím vyhýbá. V roce 2010 jej exprezident Václav Havel označil v týdeníku Respekt za svého možného budoucího nástupce: „... nikdy nezakládal strany, nekroužil v jejich orgánech, ale o politiku se vždycky zajímal a hlavně sloužil prokazatelně, odpovědně a kvalifikovaně společnosti tam, kde to bylo zapotřebí. Není konfliktní, ale dokáže si stát na svém.“ Pánkovo jméno zmiňovala média i letos, jak ale sám dříve řekl, současná prezidentská volba se ho netýká.
Narodil se 27. prosince 1967 v Praze, kde studoval biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, školu nedokončil. V roce 1989 byl jedním z hlavních představitelů celostátního stávkového výboru studentů, zastupoval je v delegaci Občanského fóra (OF) vedoucí jednání o vládě. Krátce po zvolení do Federálního shromáždění v červnu 1990 (zvolen za OF) na svůj mandát rezignoval. Pánek působil též v Kanceláři prezidenta republiky a věnoval se filmové produkci.
Za svou práci byl několikrát oceněn. V roce 2002 převzal od Havla medaili Za zásluhy, o rok později obdržel cenu Evropan roku, kterou uděluje časopis Reader’s Digest Výběr. V roce 2010 získal od občanského sdružení Post Bellum Cenu Paměti národa.
Pánek má dvě dcery, rád cestuje i soukromě - především do hor. Počátkem 90. let si zahrál ve filmu Corpus Delicti režisérky Ireny Pavláskové. Ke své herecké epizodě loni pro Mladou frontu Dnes řekl: „Když už si vzpomenu, tak s pocitem trapnosti, protože jsem nehrál dobře, ani ten film nebyl dobrý. Nepociťuju hrdost.“
