Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Na oběť, která se rozhodne nahlásit obtěžování či jiný sexuálně motivovaný čin, jsou kladeny mnohem vyšší nároky. Je prověřována, jestli nefabuluje, jestli může před soudem obstát jako svědek, zda a do jaké míry jí čin pachatele způsobil trauma a podobně“, vysvětluje advokátka specializující se na případy sexuálního a domácího násilí.
„Navíc ten, kdo hájí svoje práva, může podle zákona použít veškeré možné prostředky“ dodává v souvislosti s dotazem na to, zda je možné zveřejnit jména obětí, tak jak se to stalo u Dominika Feriho. „Ve chvíli, kdy je případ z jakéhokoliv důvodu odložen, ochrana obětí končí“.
Oběť se k traumatizujícímu zážitku musí opakovaně vracet
„My jsme s organizací Profem dělali v roce 2016 průzkum, jak celý proces funguje a jedna z otázek byla, kolikrát musí oběť vypovídat. Bylo to v průměru 5-7 krát. Oznámení, výslech, podání vysvětlení, znalecké zkoumání a pak přijde hlavní líčení, kde je v podstatě obrovské pole neomezeného času“, popisuje v Rozstřelu advokátka.
Podle Veroniky Ježkové dal sice zákon o obětech trestných činů základ pro existenci mnoha organizací, které obětem pomáhají, ale co se týká sexuálně motivovaného násilí, je jich stále málo: „Stát má v tomto směru stále velké rezervy. Chybí tým terapeutů, který by se na tuto problematiku specializoval. Oběti by měly mít takovou peřinku, která jim v těchto případech může být poskytnuta“.
Co se prokazování sexuálně motivovaného násilí týká, advokátka říká: „Většinou tam jsou jenom ti dva aktéři, to znamená, že důkazní materiál je ložen na výpovědích jak poškozené, tak podezřelého. Hodnotí se, jestli poškozená jakožto oběť hovoří pravdu, jestli je vůbec způsobilá vypovídat, prověřuje se její věrohodnost, hodnotí se, jestli má sklony mít nějakou poruchu směrem k fabulování“, popisuje a dodává, že jedna z věcí, která by pomohla celý proces pro oběti ulehčit, je změna trestního zákoníku tak, aby znásilnění znamenalo i absenci souhlasu k sexuální aktivitě.
V současnosti se totiž při prokazování znásilnění řeší také to, jestli v dané situaci došlo k hrozbě použití násilí a zda se oběť adekvátně bránila a způsobila pachateli nějaké fyzické stopy či nikoliv. „V podstatě by se do celé trestněprávní problematiky vneslo jenom to, že by se netrestalo násilí, ale už to, že někdo se sexem nesouhlasil“.
Podle advokátky bychom se také měli zamyslet nad tím, jestli máme dostatečný penalizační systém: „Podle našeho průzkumu s Profem z roku 2016 jsou trestné činy, které zasahují do sexuální svobody, brány jako méně závažné než trestné činy, které zasahují do majetkové sféry. Pořád je u nás majetek víc než lidská svoboda a důstojnost.“
Istanbulská úmluva není jen pro ženy
V Rozstřelu dále Veronika Ježková hovoří o tom, jak by se situace mohla změnit ratifikací Istanbulské úmluvy: „Ratifikace by pomohla nejenom obětem sexualizovaného, ale i domácího násilí a to bez rozdílu pohlaví. Stát by ratifikací řekl: ano, jsme tu pro vás a chceme vytvořit nějaký fungující systém, který, když se vám něco stane, zajistí, že se vám dostane pomoci. Je to podpora těch podpůrných služeb, ale i prevence“.
