V jejích textech si přijdou na své čtenáři pragmatičtí i čtenáři romantičtí. Jesenská ve svých esejích, úvahách či fejetonech skloňuje politiku, ekonomiku, hospodářskou krizi i válku. Druhý den zase píše o ženské kráse, introvertech a elegantním plášti pro společenské příležitosti. Jesenská sahá od analytického smýšlení po empatii – přesně tak, jak se na nadčasovou, nezávislou a moderní ženu sluší a patří.
Milena Jesenská se narodila 10. srpna 1896 na Žižkově do zámožné rodiny. Její otec byl univerzitní profesor a zubař Jan Jesenský, matka Milena, rozená Hejzlarová, pocházela z rodiny školního inspektora. Její tetou byla spisovatelka Růžena Jesenská.
Vliv dívčího gymnázia Minerva
Roku 1907 začala docházet do soukromé dívčí školy Minerva, jednalo se o prestižní klasické gymnázium na vysoké úrovni, které založila Eliška Krásnohorská. Právě Minerva měla zásadní vliv na Mileninu feministickou rétoriku. Zde jí také začaly vycházet první články ve školním časopise, signuje je však pseudonymem A. X. Nessey, který se pod jejími texty objevuje i v budoucích letech.
V Minervě navázala blízké přátelství se Stašou Procházkovou (provdanou Jílovskou). Spolu se oddávaly nejrůznějším rebeliím, experimentovaly například s léky, které Milena kradla z ordinace svého otce.
Milena neměla příliš šťastné dětství, od útlého věku se musela starat o svou nemocnou matku, která dlouhé roky trpěla zhoubnou anémií. Často u jejího lůžka seděla do pozdních nočních hodin. Její otec raději trávil večery u karetních her a svých přítelkyň.
Když bylo Mileně třináct, matka nemoci podlehla. Kromě smutku však poprvé poznává svobodu, už není „připoutaná“ k matčině lůžku.
Po smrti matky se ze všech sil snažila vymanit z poručnického vlivu svého otce. Ostré názorové výměny a touha po nezávislosti nakonec možná i přispěly k tomu, že se Milena už v patnácti stýkala s dospělými lidmi na úrovni, kteří ji přijali mezi sebe. Emancipace pro ni byla důležitá ještě před dovršením dospělosti.
Kavárna Arco a intelektuální společnost
Ještě než v roce 1915 odmaturuje, navštěvuje náctiletá Milena po vyučování centrum německo-židovských intelektuálů Cafe Arco v Hybernské ulici. Tady se seznamuje například s Franzem Kafkou, Maxem Brodem, Franzem Werfelem nebo Ernstem Polakem.
Po maturitě trval Jesenský na tom, aby jeho dcera nastoupila na medicínu a pokračovala tak v rodinné tradici. K lékařské profesi ovšem Milena neměla žádný vztah, takže když ji otec nutil pomáhat zraněným vojákům z bojišť první světové války, působilo jí to nevolnost. Na fakultu se sice přihlásila, vydržela na ní však jen několik semestrů.
RECENZE: Milovala Milenu Jesenskou. Konečně zmizela kafkovská šablona |
V této době Milena prožívá bouřlivý vztah s Ernestem Polakem. Její otec jí však jakýkoli styk s „tím Židem“ zakázal. Pře o lásku vyvrcholily Mileniným umístěním do psychiatrické léčebny. Ze sanatoria však utíká a tráví čas se svým milým.
O rok později se otci navzdory za Polaka provdala a společně se odstěhovali do Vídně. Opustit milovanou Prahu bylo pro Milenu těžké, s Vídní se nikdy doopravdy nesžila a osaměla. Jejich manželství se nakonec rozpadlo především kvůli tomu, že Polak si nárokoval absolutní „sexuální svobodu“.
Dopisy Mileně
V roce 1919 otiskl pražský týdeník Tribuna první Mileniny články, tato spolupráce trvala až do roku 1922. Následně Milena v dopise žádá Franze Kafku o povolení k překladu jeho povídek. Tak započíná její žurnalistická dráha, stejně tak jako cyklus dopisů adresovaných Mileně.
Kromě Tribuny psala také do Národních listů, kde byl roku 1924 otištěn její nekrolog Franze Kafky. „Byl příliš jasnovidný, příliš moudrý, aby dovedl žít, příliš slabý, aby bojoval, slabostí ušlechtilých, krásných lidí, kteří nedovedou podstoupiti boj se strachem před nedorozuměními, nelaskavostmi, intelektuální lží, vědouce předem, že jsou bezmocní a podléhající tak, že zahanbují vítěze,“ napsala o něm.
Jejich vztah bych plný zvláštní a složité lásky, byť byl převážně tvořen písmem na papíře - spolu strávili jen pouhé čtyři dny.
Po smrti Kafky se Jesenská po sedmi letech stěhuje zpět do Prahy. Rediguje časopis Pestrý Týden, vychází jí knihy. Provdává se za architekta Jaromíra Krejcara a v roce 1928 se jim narodila dcera Jana (Honza). Po životních útrapách se jí konečně začíná dařit. Ani tehdy však nebylo vše růžové, i v tomto vztahu docházelo k nevěrám a žárlivým scénám.
Komunismus a závislost na morfiu
Po odchodu z Národních listů spolupracuje s Lidovými novinami. Na počátku třicátých let začíná spolupracovat s levicovým tiskem a vstupuje do KSČ. Byt manželů Krejcarových na Vinohradech se stává místem pro setkávání levicových intelektuálů.
Milena vedla dlouhý boj se závislostí na morfiu, což se projevovalo i v penězích. Nebyl jich dostatek. I vztah s Krejcarem vyústil v rozvod.
Jesenská brzy poznala, že komunismus není nic pro ní. V polovině třicátých let je vyloučena z KSČ, ocitá se bez zaměstnání a po těžké nemoci si vybuduje závislost na lécích. Té se však dokáže zbavit až během odvykací léčby v Bohnicích.
„Polepšená“ Milena nastupuje v roce 1938 do Peroutkovy Přítomnosti. To pro ni znamenalo kromě nové žurnalistické příležitosti také finanční záchranu. Po zatčení Ferdinanda Peroutky na počátku okupace časopis vedla až do zákazu publikování.
Koncentrační tábor Ravensbrück
Se vzrůstající německou agresí rostla Milenina láska k vlasti a od samotného začátku okupace je součástí odbojového časopisu V boj. V roce 1940 je na ni Gestapem uvalena „ochranná vazba“ a následně je transportem odvlečena do koncentračního tábora v Ravensbrücku.
Několik měsíců před zatčením v časopise nabádá české ženy: „Podporujte protiněmecký vzdor v jiných, šiřte jej sami. Nezničí nás, nevyvrátí z kořenů, budou-li si české ženy vědomy svých vlastenecký povinností, budou-li stát po boku svých mužů a dokáží-li, že jsou svých mužů – dobrých Čechů – hodny! Slovo SVOBODA je vepsáno ohnivými písmeny v našich srdcích.“
V táboře byla morální oporou svým spoluvězeňkyním, přezdívalo se jí „matka Milena“. Během zimy 1943/1944 se však její zdravotní stav rapidně zhoršil a musela jí být odejmuta ledvina. Operaci přežila a dokonce se i zotavila. V dubnu jí však selhala i druhá ledvina. Do své milované Prahy už se nevrátila, 17. května 1944 v táboře zemřela.
Po sobě zanechala podobně bohémskou dceru Janu, které všichni říkali Honza. Její odkaz měl podobný osud jako odkaz Mileny. Obě jsou pro společnost hlavně „femmes fatales“ významných mužů - Milena Franze Kafky a Jana Egona Bondyho.
Milena Jesenská uměla psát o těch nejintimnějších tématech – nevěry, nemanželských soužití, nechyběl jí ani inteligentní humor. Třeba, když psala o přeplněném, „odkládacím“ šuplíku, který máme všichni doma, ale je naprosto nemožné ho kdy uvést do pořádku. Nebála se ale ani používat krásnou češtinu plnou poetismů, metafor a dalších kudrlinek.
Psala srozumitelně, úderně, nemínila se omlouvat za to, že nešeptá. Za svou odvahu nakonec ale zaplatila nejvyšší cenu.
Ukázka z díla Cesta k jednoduchosti, 1926 Jednoduchost naprosto není jednoduchá. Snad je to proto, že v nás dřímá kousek živelné, mozkem dosud nepodmaněné nenasytnosti divokých, nespoutaných tvorů, jakými jsme asi jednou byli a že na všecko a vždycky říká naše srdce: Ještě, ještě, ještě! Nedovedeme se zastavit a máme vždycky strach, že máme málo. Máme-li mnoho, máme strach, že toho podruhé nedobudeme. Vždycky mámě nějaký strach o majetek, na nejposlednějším dnu duše je ještě díra, vedoucí k ještě poslednějšímu dnu duše. Vysloužíme-li si šťastnou hodinu, křičíme: ještě jednu! A vysloužíme-li si na klobouk, chceme na něj ještě kytku. Máme-li tisíc, chceme druhý, a máme-li dva, chybí nám dvě stovky. |
Článek vychází z publikace Křižovatky od Marie Jiráskové a knihy Kafkova přítelkyně Milena od Margarety Buberové-Neumannové. Za poskytnuté fotografie z knihy Aleny Wagnerové iDNES.cz děkuje nakladatelství Argo.
