Soudě dle programu je léto časem televizního úhoru, ale v praxi je to složitější. V létě totiž nefungují školní kuchyně, takže je to jenom na vás. A při přípravě krmení dravé zvěře to často svádí k tomu cvaknout knoflíkem a naladit některý dětský kanál. Počítejte ale s tím, že vás to občas přitáhne z kuchyně k dětem před obrazovku.
A nejde ani tak o případy, že třeba veřejnoprávní kanál vysílá reportáž o muži, který je unikátní v tom, jak často a nahlas dokáže – s prominutím – prdět. A má to vymakané: poučí děti, jak mají posilovat svěrač a jakou volit stravu, aby to pořádně zahřmělo...
Jde spíš o to, jak dětské pořady připravují naše potomky na svět, v němž tu budou žít. Prostě aby ve složitých dilematech měly stejně jasno jako my, dospělí a moudří.
Když Týna poráží Bořka
Asi jste si také všimli toho, jak časté jsou teď v dětských filmech a seriálech postavy na vozíčku. Když člověk sleduje Pošťáka Pata nebo Požárníka Sama, má skoro výčitky, že jeho děti žádného kamaráda na kolečkách nemají. Nebo postavy z cizích krajů – snědý učedník Leo, který v nové 3D sérii přibyl Bořku staviteli, skvělá rodina z Íránu v Pošťáku Patovi, tmavá choť a dcera nešiky Mika v Požárníkovi...
A to ani nemluvím o tom, že farmářka Fi je v Traktoru Tomovi vždycky chytřejší a úspěšnější než soused Matt, Týna vítězí nad Bořkem stavitelem, v požárnické sérii to zase snědá holčička Mandy vždycky nandá bílému spratkovi Normanovi. Ale na to je už člověk tak nějak zvyklý, protože když koupí dítěti závodní Ferrari z lega, na beton u něj bude jako figurka pilotky nějaká blonďatá fešanda. Ta, která by v reálu jen držela na startu deštník nad skutečným pilotem (pardon, to už vlastně zakázali, současně s promenádou v plavkách při volbě miss).
Ale já to neodsuzuji, tyhle vzorce mají něco do sebe. Jako když už roky před nástupem Baracka Obamy se to v amerických filmech hemžilo černými prezidenty USA, což mnohé pomohlo připravit na něco tak nepředstavitelného (tedy ne že by Obamova éra Americe pomohla, ale to byl výsledek schopností a světonázoru, ne barvy pleti).
Ta skvělá paradigmata se ale v dětském světě mísí s úplně jinými. Třeba včelka Mája před pár dny v díle Mája a škvoři, ale v německé verzi Ungebetene Gäste, Nezvaní hosté. V kostce: na louku, kde žije Mája a další havěť, přijde rodinka škvorů. Jsou jiní, hluční, dělají nepořádek, mouše ukradnou brýle, všechny obtěžují. Spořádaní členovci je chtějí vyhnat, jen Mája (taková hmyzí Angela) se jich zastane a nabídne nejhezčí kus louky. Když z ní škvoři do rána udělají pastoušku, i v Máje bouchnou saze a žene je pryč.
Ještě to vypadá na zvrat a happy end, když malá škvořata zachrání motýla, který se chytil do pavučiny, ale nakonec stejně všichni usoudí, že soužití je nemožné, a škvoři odcházejí. Pozor: natočeno už v roce 1975!
Miluj svého vetřelce
A podobně třeba o den později v seriálu Dynotrax. Ten už je z roku 2015 a je o partičce dinosaurů, nějak zvláštně křížených se stavebními stroji. V díle Vetřelci začne na jejich klidné území proudit zástup jiných ještěrůstrojů. Oni je nejdřív vítají, hledají pro ně bydlení a potravu, ale přivandrovalci jsou stále sebevědomější, dokonce chtějí starousedlíky zlikvidovat, vyženou je a ti mají co dělat, aby nakonec své území získali zpátky.
Tohle druhé paradigma je časté, navíc, přiznejme si, i historicky pravdivější. Proto ho najdeme u Máji, T-Rexe, v Želvách Ninja, v dětské verzi Star Wars i v Rumcajsovi. Jak si to děti přeberou? Asi z toho budou mít v hlavě stejný hokej jako my, dospělí a moudří.
