Jak často k vám do Krizového centra přicházejí lidé, u kterých hrozí, že spáchají sebevraždu?
Každá psychická krize v sobě nese určitý potenciál toho, že si člověk může sáhnout na život. Řekl bych, že každý druhý až třetí člověk o sebevraždě nějakým způsobem uvažuje.
Světový den prevence sebevraždRočně spáchá po celém světě sebevraždu více než 800 000 lidí. Podle informací OSN připadá na každého člověka, který dobrovolně ukončí svůj život, 25 pokusů. Světová zdravotnická organizace (WHO) proto vyhlásila 10. září Světovým dnem prevence sebevražd. Podle předběžných údajů ČSÚ si v roce 2017 vzalo v Česku život 1 395 lidí, téměř stejně jako o rok dříve (1 316). Z toho mužů bylo 1 106. |
Když k vám přijde pro pomoc někdo s psychickými problémy, jak poznáte, že je jeho život v ohrožení?
Při rozhovoru, který v rámci krizové intervence vedeme, je jedním z témat i to, jestli člověk neuvažuje o spáchání sebevraždy. Někdy to lze vytušit i v rámci kontextu, jak o tom dotyčný hovoří. Nicméně v rámci krizové intervence se toto téma pojmenovává otevřeně - to znamená, že se přímo ptáme.
Jsou nějaké rizikové faktory, které mohou k sebevraždě přispět?Když usoudíte, že tu nějaké riziko je, jak následně postupujete?
Velmi záleží na tom, co do krizového centra člověka přivádí. To je oblast, ve které je důležité pozorně naslouchat tomu, co se děje. Téměř vždy stojí za suicidálními myšlenkami nějaké utrpení, se kterým musí člověk nějakou dobu žít, neví si s ním rady a vysvobození potom vidí v možnosti ukončit svůj život.
Patří mezi ně jednak zvýšené užívání návykových látek, depresivní porucha, ale také předchozí zkušenost - to, jestli si člověk už v minulosti pokusil sáhnout na život. Taky zkušenost s tím, jestli takto ukončil život někdo z blízkých příbuzných, přátel. Potom to mohou být ještě další okolnosti, jako osamělost, což je téma zejména ve stáří.
Zmínil jste souvislost mezi sebevraždami v rodině a potenciálním dobrovolným ukončením života člověka. Jak byste to vysvětlil?
Z psychologického hlediska se nabízí, že pokud někdo z blízkých vnímal sebevraždu jako způsob řešení, dostává se do povědomí člověka, že to je možnost jak řešit subjektivně bezvýchodnou situaci. Ale někdy to taky může být spojeno s dalšími faktory, některé psychické potíže mohou být provázány genetickou zátěží.
K devíti z deseti sebevražd dochází v důsledku duševního onemocnění. Jaké duševní poruchy jsou nejrizikovější?
Nejrizikovější je porucha nálady, deprese. Při těžké depresi se myšlenky na sebevraždu objevují velmi často.
Neodsuzovat a nemoralizovat
Je pravda, že sebevraždu může za určitých podmínek spáchat kdokoliv?
Bezesporu by se dali vytipovat lidé, kteří budou k sebevraždě náchylnější. Obecně to ale nelze zcela vyloučit u nikoho z nás, v tom smyslu, že pokud by byl člověk vystaven nějaké zcela extrémní situaci, či by se nahromadilo vícero zátěžových situací, které budou mít zásadní dopad na prožívání a život, nikdo z nás nemůže vědět, zda by sebevražda nebyla jednou z možností, o které by následně uvažoval.
Jsou nějaká „varovná znamení“, podle kterých můžeme poznat, že si někdo z našich blízkých chce sáhnout na život?
Jedním z nápadných znaků je změna v dosavadním způsobu chování. Například výraznější pokles zájmu o okolní dění, člověk se víc stahuje do sebe, ztrácí vzájemný kontakt s druhými. Projevuje menší zájem o dění kolem sebe, o aktivity a koníčky, které měl do té doby rád. Jeho prožívání je zabarveno depresivně a je obtížné tuto náladu odklonit.
V jiných případech lze něco vytušit například tehdy, když se dotyčný najednou začne zbavovat svého majetku nebo něčeho, co do té doby vnímal jako svou důležitou součást, na čem mu záleželo.
Sebevražedné myšlenky či tendence také může nějakým způsobem zmínit. Třeba „bylo by lepší, kdybych tady nebyl“ nebo „už nevím, jak dál“. Někdy to dokonce člověk může říct i otevřeně.
Co je RIAPSRegionální Institut Akutních Psychosociálních Služeb (RIAPS) je nestátní zdravotnické zařízení poskytující od roku 1991 pomoc plnoletým lidem, kteří se ocitnou v náročné životní situaci. RIAPS nabízí služby spočívající jak v nepřetržité pohotovostní službě, tak v možnosti pobytu na lůžkovém oddělení krizového centra v délce až 5 dnů či ambulantní konzultace, na které je možné se předem objednat. Patří pod Centrum sociálních služeb Praha, které je příspěvkovou organizací Hl. města Prahy. |
Na základě čeho můžeme posoudit závažnost situace?
Uvažujeme v rámci kontinua, které odráží, jak daleko ve svých úvahách člověk myslící na sebevraždu došel. Mohou se objevovat neurčité myšlenky, že by bylo lepší nebýt. Pak záleží na četnosti a intenzitě těchto myšlenek. Mnohem vážnější je potom situace, kdy člověk přemýšlí nad způsobem, jak sebevraždu provést či začíná realizovat nějaké přípravy.
Když takové symptomy rozpoznáme, jak bychom měli postupovat?
Určitě je důležité neodsuzovat, nemoralizovat. Jako „to nemůžeš kvůli něčemu“. To obvykle není postup, který pomáhá. Spíš bychom se měli snažit vyslechnout a porozumět tomu, co se v člověku děje, z čeho pramení jeho utrpení, proč vnímá svou situaci jako bezvýchodnou.
A samozřejmě nabídnout, že jsou tady různé formy pomoci a snažit se ho motivovat, aby pomoc vyhledal. Pokud se k tomu zdráhá, je velmi užitečné, když to nedrží v sobě, ale snaží se o tom hovořit.
Je tedy důležité, aby tam byl někdo angažovaný, kdo může na celou věc přinést další náhled, navrhnout jiné způsoby, jak s tím pracovat. Protože pro krizi jako takovou je často typické takzvané tunelovité vidění. Člověk v takové situaci není schopen vidět jiné možnosti. Připadá mu, že překážka, před kterou stojí, je tak velká, že nemá možnost ji vyřešit jinak.
Co můžeme udělat, abychom sebevraždě u sebe i ostatních předcházeli?
V první řadě je potřeba si uvědomit, že pokud se nejedná o impulzivní reakci na nečekanou závažnou situační krizi, obvykle předchází suicidálním úvahám nějaké dění, často se nashromáždí vícero faktorů. Obecné doporučení spočívá ve vyrovnaném životním stylu, rovnováhou mezi profesním a osobním životem.
Je vhodné pěstovat návyky, které podporují duševní pohodu a psychické zdraví. Mezi tyto aktivity patří sport, což je velmi dobrý způsob, jak přirozeně ventilovat napětí a stres. Zásadní je ale i čas věnovaný rodině a přátelům. Velmi důležité je taky nepřehlížet ani počínající úzkostné či depresivní potíže, ale začít je včas řešit s odborníkem.
Dojem, že za trestné činy mohou duševně nemocní
V Česku jsou duševní nemoci často stigmatizovány. Co si myslíte, že by to mohlo napravit?
Myslím si, že by mohla pomoci změna mediálního obrazu. Často například slýcháme o tom, že se dějí závažné trestné činy, které spáchal někdo duševně nemocný. Současně se však jedná pouze o nepatrné procento ze všech podobných trestných činů. Nicméně velký zájem médií pak vytváří dojem, že když se někde stane nějaký trestný čin, tak za tím určitě stojí někdo s duševní nemocí.
V tomto ohledu bezesporu pomáhají objektivní informace. V současnosti existují výborné projekty, které se snaží přiblížit svět lidí s duševní poruchou i adekvátní léčbu. Lidé se tak nemusí bát vyhledat pomoc. Osobně si myslím, že se v této oblasti udělalo hodně práce. Je vidět velký rozdíl v porovnání s tím, jak ochotní byli lidé vyhledat odbornou pomoc třeba před dvaceti, třiceti lety a jak je to nyní.
Jaký rozdíl ve vyhledávání pomoci vidíte?
Lidé mají zcela určitě menší zábrany odbornou pomoc vyhledat. Nevnímají to jako něco nepřijatelného, za co se musí zákonitě stydět. Neříkám, že to tak platí ve všech případech, ale ten posun je zjevný. Například i v tom, že lidé k nám do krizového centra přicházejí i s méně závažnými problémy.
Jaká je v současnosti v Česku prevence proti sebevraždám?
Prevence sebevražd probíhá ve více liniích. Jedna z těch nejdostupnějších je prostřednictvím telefonické krizové intervence, tyto služby jsou často nabízeny celorepublikově. Příkladem je Pražská linka důvěry, kam je možné zavolat 24 hodin denně.
S rozvojem nových technologií je pomoc poskytována taky formou emailu nebo chatu, což je hodně rozšířená forma pomoci i v zahraničí. Jelikož jsou tyto služby anonymní, jsou mnohem přístupnější například lidem, kteří by měli velký ostych hledat pomoc osobně.
Pomoc v podobě systematické péče pak nabízí síť ambulantních specialistů – psychiatrů a klinických psychologů. Pro akutní případy jsou to krizová centra, psychiatrické nemocnice a kliniky.
